Miflerky jsou rousnézakrsléslepice. Jde o původní zakrslé plemeno chované v Evropě již po staletí. Vyznačuje se skromností, otužilostí, ale i poměrně dobrou snůškou. Barva kůže je bílá. Snůška je 100–120 kusů vajec s bílou až krémovou skořápkou, minimální hmotnost násadových vajec je 30 gramů.
Dospělý kohout dosahuje hmotnosti 0,7–0,9 kg, slepice pak váží 0,5–0,7 kg. Kohouti se kroužkují průměrem kroužku 16 milimetrů, slepice 15mm.
Rousná zakrslá slepice je slepicezakrslého typu s kratším, zavalitým, poněkud zvednutým trupem, vysoko neseným ocasem, typickou lyrovitou horní linií, spuštěnými křídly, supím peřím na holeních a hustými rousy. Většinou se chovají bezvousé, méně často vousaté rázy a občas i rázy se zkadeřeným opeřením.
Hlava tohoto plemene je menší až středně velká. Zobák je kratší, silný a lehce zahnutý, jeho barva je odvislá od zbarvení peří. Laloky pod zobákem jsou kratší a dobře zaoblené. Oči má rousná zakrslá slepice poměrně velké a výrazné a jejich barva souvisí se zbarvením peří. Křídla jsou dlouhá, uzavřená, dolů spuštěná tak, že kopírují osu holení. Ocas je středně velký, široce nasazený pod úhlem asi 60°, plynule vychází z linie sedla a je zřetelně vějířovitý.
Ve svém příspěvku KOŘENY TÚJE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Zdeněk .
Soused vysadil v blízkosti hranice našich pozemků (cca 75 cm od
plotu ) túji, která v tuto chvíli měří asi 20 m. Túje je zároveň vzdálena asi 5 m od mého domu a já mám obavu aby kořenový systém túje nenarušil jeho základy. Jsou moje obavy opodstatněné?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Hana.
Dobrý den,
prosím o radu. Mezi chodníkem a zídkou (cca 50 cm) mám nasazené tůje. Měly to být zakrslé stromečky, ale asi se vloudila chybička a tůje už jsou dost vysoké. Chci se zeptat, jak hluboké nebo rozvětvené mají tůje kořeny, zda mi kořeny nevytlačí zídku u garáže nebo nepoškodí chodník.
Děkuji za informaci a přeji hezký den.
Hana
Rousná zakrslá patří mezi okrasné a zároveň i užitkové plemeno zakrslé hrabavé drůbeže. Kdysi bylo i ozdobou našich vesnických dvorků a jeho obliba v dnešní době, kdy každý chovatel klade nárok na prostor, popřípadě pořizovací cenu krmiva, náhle stoupá. V současné době existuje řada barevných rázů tohoto plemene, například zakrslá rousná modře tečkovaná, modrá, černobílá, černá, bílá, žíhaná, zlatokrká, stříbrokrká, žlutá i porcelánová a tříbarevná. Pro toto plemeno se vžil lidový název „liliputka“.
Tyto temperamentní slepičky jsou malé, jejich váha nepřekročí 0,6 kg. Malou hlavu s oranžově červeným okem zdobí malý vzpřímený hřebínek a velmi malé laloky. Silný zobák má rohovou až modrou barvu. Krk je poměrně krátký a silný, přechází v široká, na první pohled déle působící záda. Trup slepičky je široký a krátký s kulatým, širokým břichem. Křídla jsou dlouhá, ocas středně dlouhý, plně opeřený a otevřeně nesený. Peří je pevné, ale měkké. Krátké nožky, běháky, mají barvu olova a jsou zdobeny hustými rousy.
U kohouta zdobí malou hlavu vzpřímený středně silný hřeben (červený), červený obličej, u vousatých rázů bohatý vous, červené ušnice, malé, kulaté laloky a silný zobák. Vzpřímený silný dozadu prohnutý krk navazuje na široká krátká záda. Na plném, širokém a hlubokém břiše je jemné peří, přecházející na holeních v bohaté supí kalhotky. Běháky stejné barvy jsou rovněž jako u slepice pokryty hustými rousy. Také ocas je silný, plný, vějířovitý a poměrně vysoko nesený. Kohoutci mají svou váhu do 0,7 kg.
Slepičky pohlavně dospívají mezi 6–8 měsíci věku a snášejí vajíčka bílé skořápky o hmotnosti 30 g. Při dobré a kvalitní pastvě na travnatých výbězích se rády pasou, sbírají travní semena, brouky. Jejich průměrná roční snůška dosahuje až 120 ks vajec. Slepičky jsou rovněž velmi dobré a šikovné kvočny, kuřata se pod nimi líhnou po 21 dnech, jsou čilá a temperamentní.
Toto plemeno je třeba chovat v suchu, na kamenitých nebo travnatých výbězích. Pokud tomu tak není, jejich ozdobné rousy vypelichávají a drůbež tak ztrácí na kráse.
Zakrslérousné slepičky se s radostí doporučují všem chovatelům, také mladým a začínajícím nadšencům, kteří se zajímají o chov hrabavé drůbeže. Chov rousných zakrslých slepic je totiž téměř bezproblémový, slepičky jsou odolné, otužilé a shánlivé. Mají relativně nízké nároky na prostor, pokud je ale chceme vystavovat, je potřeba přizpůsobit podlahu tak, aby nedošlo k poškození rousů. Nevhodné jsou tvrdé betonové povrchy, důležité je čisté prostředí a speciální podestýlka. Vhodná je například hluboká podestýlka z hoblin.
I když nelze popřít výhody zatravněného výběhu, co se&n
V naší poradně s názvem OCHRANNÁ LHŮTA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Alois Kobzan.
Jaká je ochranná lhůta po postřiku ? Za jak dlouho mohu pustit slepice do trávníku ???
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Před postřikem trávník posekejte, pak aplikujte Bofix a za deset dní znovu posekejte. Posekanou trávu nezkrmujte, ale kompostujte. 11. den po postřiku a po prvním sekání již můžete na trávu pustit zvířata.
Ingredience: 1 slepice nebo 4 slepičí nohy, 1/4 l smetany, 1 velká cibule, olej, hladká mouka, sladká paprika, 1 slepičí bujón, sůl
Postup: Slepici rozčtvrtíme a potřeme solí. V papiňáku osmahneme na oleji nakrájenou cibulku, až zesklovatí, zaprášíme sladkou paprikou, necháme lehce zpěnit a zalijeme vodou. Vložíme čtvrtky slepice i s kůží a slepičí bujón. Přikryjeme víkem a vaříme asi 30 minut. Poté slepici vyjmeme, obereme z kostí a zbavíme kůže. Do šťávy vlijeme smetanu a mouku rozkvedlanou buď ve smetaně, nebo ve vodě a necháme asi 20 minut povařit. Omáčku můžeme zjemnit kouskem másla, popřípadě dosolit. Poté vložíme obrané maso. Podáváme s houskovým knedlíkem.
Ingredience: 1 slepice, 1 zakysaná smetana, 1 smetana, jíška, 1 větší cibule, 4 čajové lžičky mleté sladké papriky, 6 kuliček nového koření, 6 kuliček jalovce, 3 větší bobkové listy, olej, sůl, citronka (může být i ocet) na dochucení
Postup: Na oleji osmahneme cibuli, přidáme koření, zasypeme mletou paprikou a zalijeme trochou vody. Necháme asi 5 minut povařit a přihodíme rozporcovanou slepici. Zalijeme ještě asi 1–1,5 l vody a pod pokličkou dusíme, dokud není maso měkké. Když je maso měkké, tak ho vyndáme na talířek, obereme, anebo kdo nechce přijít o obíračku, tak ho nechá tak, jak je. Mezitím si smícháme zakysanou smetanu se sladkou a s jednou sběračkou omáčky. Nalijeme do omáčky, chvilinku povaříme a pak zahustíme jíškou. Když je omáčka zahuštěná, tak do ní vrátíme maso a dochutíme ji solí a citronkou. Podáváme s máslovými noky.
Noky
Ingredience: 60 g másla, 1 vejce, 1 lžička soli, 500 g hrubé mouky, 300 ml mléka, 1/2 lžičky prášku do pečiva
Postup: Změklé máslo ušlehejte s vajíčkem a solí do pěny. Z mouky odeberte malou část, kterou promíchejte s práškem do pečiva a ponechte stranou. K máslu s vajíčkem střídavě zapracujte mléko a zbylou mouku. Těsto nechte cca 30 minut odpočívat při pokojové teplotě. Poté zapracujte poslední část mouky s práškem do pečiva. Připravte si velký hrnec s vroucí osolenou vodou. O stěnu misky odkrajujte z těsta lžící nočky. Vařte je přibližně 8 minut, poté ihned slijte nebo vylovte cedníkem. Uvařené nočky promastěte máslem, aby se příliš neslepily.
Ingredience: 1 slepice s kůží, 1 větší cibule, 500 ml mléka, 300 ml smetany, 500 ml slepičího vývaru, 40 g červené mleté papriky, slunečnicový olej, lžička másla, sůl a pepř
Postup: Maso omyjeme, osolíme a opepříme. Na hlubší pánvi rozpálíme olej a rozporcované maso opečeme dozlatova a vyndáme je ven. Poté osmažíme dozlatova najemno nakrájenou cibuli, přidáme mletou papriku, promícháme a zalijeme mlékem a vývarem. Vložíme maso a dusíme doměkka. Hotové maso vyjmeme, omáčku zahustíme jíškou a vaříme dál pomalu asi 30 minut. Poté dosolíme a opepříme, přidáme smetanu a lžičku másla a ponorným mixérem vše rozmixujeme. Omáčku přecedíme. Podáváme s domácím houskovým knedlíkem.
Ingredience: 1 rozporcovaná slepice na čtvrtky, 1 cibule, 60 g másla, 1 lžíce sladké papriky, 2 rajčata nebo 1 lžíce rajčatového pyré, 1 litr drůbežího vývaru z kostky, 1 kelímek kysané smetany, 2 lžíce hladké mouky, několik lžic mléka na zředění, sůl
Postup: Slepici důkladně omyjeme, osušíme a rozdělíme na 4 porce, které osolíme. Cibuli oloupeme a nakrájíme co nejvíc nadrobno. V kastrole rozehřejeme máslo a opékáme na něm cibulku, než zesklovatí. Poté cibulový základ odstavíme ze sporáku, přisypeme sladkou papriku a necháme ji pěkně rozvonět v rozpáleném tuku. Na cibulku s paprikou vložíme připravené porce masa, důkladně je obalíme v této směsi a necháme minutku dvě zatáhnout. Pokud chceme mít šťávu červenější, vmícháme do ní před vařením ještě lžíci rajčatového pyré. Poté podlijeme vývarem, zakryjeme poklicí a dusíme na mírném ohni, než maso úplně změkne. Hotové maso vyndáme z hrnce, paprikový základ odstavíme z plotny. V kysané smetaně si rozmícháme mouku. Směs lze zředit trochou mléka (přibližně na hustotu palačinkového těsta). Tuto směs přilijeme k základu a dobře ji v něm rozmícháme, aby se neutvořily hrudky. Vrátíme na sporák a přivedeme k bodu varu. Pak ztlumíme teplotu a za stálého míchání smetanovou omáčku ještě asi deset minut vaříme. Na závěr ochutíme.
Vlivem chladného počasí brzy na jaře se stává, že z cibulky vyraší více výhonků. Také zakrnělé rostlinky nebo zmačkaný stroužek na jaře může být následkem drsné zimy, nebo když česnek brzy na jaře zamrzne. Zakrslé rostliny můžou také signalizovat přítomnost třásněnek.
Je zástupcem jednoho z mnoha druhů palem. Tato palma je bezkonkurenční v odstraňování amoniaku z okolního prostředí.
Botanický název – Rhapis excelsa
Lady Palma je vysoká pokojová rostlina, která je nenáročná na pěstování. Jde o keřovitou palmovou odrůdu, jejím charakteristickým rysem jsou hrudkovité listy ve tvaru dlaně, které ji dodávají na atraktivnosti. Tato rostlina se rozmnožuje pomocí podzemních oddenků. Ve volné přírodě roste v keřích, které vytvářejí příjemný stín. Tato odrůda byla kultivována tak dlouho, že její přesný původ je neznámý. Lady Palma je nejčastěji pěstovaným druhem palem v interiéru, vyžaduje polostín až stín a jedná se o elegantní pokojovou rostlinu, která tvoří vynikající ochranu pro svého uživatele. Listy rostliny jsou 30 cm dlouhé a 2,5 cm široké. Palma dorůstá do výšky cca 90 cm.
Rostlina potřebuje místo, které je světlé, ale není vystaveno přímému světlu. Palma roste jako shluk dřevin. Spodní listy opadají a vytváří na kmeni atraktivní bambusový vzhled. Rostlina se přesazuje každé 3–4 roky, má ráda menší obal a výrazně omezenou zálivku. Může být také pěstována i v misce pro bonsaje.
Pochází z jihovýchodní Číny.
Výška činí 3 metry ve venkovním prostředí, v interiéru dorůstá do výšky 90 cm.
Potřebuje jasné nepřímé světlo, příliš světla může rostlině způsobit žloutnutí listů.
Půdu udržujte rovnoměrně vlhkou po celé roční období. Palmy jsou velmi citlivé na chemické látky ve vodě, což se projevuje zhnědnutím hrotů listů.
Vyžaduje střední až vysokou vlhkost.
Vhodné jsou průměrné teploty 16–24 °C v místnosti.
Půda: rašelina a mech v podobě substrátu pro pokojové palmy.
Hnojivo: běžně dostupné hnojivo pro pokojové rostliny; přihnojování jedenkrát za měsíc.
Rozmnožování: rozdělením nebo semeny.
Zde je několik fotografií, kde je pěkně vidět Lady Palma.
Rubber Plant – Fíkus
Jedná se o rostlinu, která je známá spíše pod názvem fíkus. Její předností je odstraňování toxinů, především formaldehydu, ze znečištěného ovzduší.
Botanický název – Ficus elastica
Fíkus je tropická rostlina patřící do skupiny Meraceae, která se vyznačuje velkými, podlouhlými, lesklými, kožovitými listy a v zakrslé podobě je populární pokojovou rostlinou. Tyto rostliny se také nazývají „gumovníkové rostliny“. Ve volné přírodě dosahuje vzrůstu velkého stromu. Jedná se o populární pokojovou rostlinu s 20 cm dlouhými listy. Fíkus je velmi náchylný na plísně, které se vyskytují na listech rostliny, ale lze je jednoduše odstranit otřením napadených listů roztokem vody a mýdla.
Fíkus při pěstování v interiéru vyžaduje vyšší teplotu, velmi dobře
Žlutě kvetoucí okrasné keře kvetou od jara do podzimu (vždy záleží na druhu). Nejsou náročné na pěstování, některé snáší i přímé slunce. Některé keře (opět podle druhu) musíme zastřihávat.
Zde můžete vidět okrasné keře, které mají žluté květy.
Buxus zimostrázový
Nízký, zakrsle rostoucí neopadavý keř, který se od ostatních dřišťálů liší pouze drobnými trny, jež nejsou nebezpečné. Výška keře je 20 až 30 cm a šířka 50 cm. Drobné květy mají žlutou barvu. Buxus snese všechny typy půd. Lze ho využít jako skupinovou podsadu vyšších keřů či stromů, hodí se též na skalky, malé zahrádky a do venkovních květináčů. Vynikne rovněž jako solitéra.
Čimišník stromovitý
Převážně vzpřímený keř se žlutými květy motýlkového tvaru, jenž dorůstá do výšky 4 m. Na povrchu mladých větví se nacházejí chloupky. Listy čimišníku mají pravidelný eliptický tvar a zelenou barvu. Plodem je zelený lusk. Na půdu není náročný, snese i přímé slunce. Je vhodné jej pěstovat jako solitérní keř.
Líska obecná
Líska je opadavý listnatý keř rozkladitého tvaru, který dosahuje výšky 5 m. Zelené listy jsou střídavé, vejčité, srdčité. Květenství se označuje jako jehněda, která je nažloutlá. Plody jsou oříšky. Tento keř není náročný na půdu a snese i přímé slunce. Taktéž líska vynikne jako solitéra.
Zlatice prostřední
Jedná se o keř dorůstající do výšky 3 m. Listy jsou vejčité a mají zelenou barvu, květ je žlutý. Rovněž zlatice je nenáročná na půdu a má ráda přímé slunce. Je vhodná do skupinových výsadeb a do živých plotů i jako solitérní rostlina.
Třezalka bobulovitá
Třezalka bobulovitá dorůstá do výšky 50 až 100 cm. Má krásné žluté květy, na jejichž místě se následně objevují dekorativní plody černé barvy, které na keři vydrží až do podzimu. Listy jsou vejčité a mají zelenou barvu. Třezalce svědčí slunná stanoviště či polostín. Na půdu není náročná.
Jasmín nahokvětý
Vyznačuje se nádhernými žlutými květy, které zahradu rozsvítí v zimě, jelikož jasmín kvete od ledna do dubna. Jedná se o popínavý opadavý keř rozložitého tvaru, jenž dosahuje výšky 3 m. Má zelené listy, které jsou vejčité a 3četné. Jasmín nahokvětý vyžaduje humózní a vlhou půdu. Snáší přímé slunce. Tímto keřem lze pokrýt pergoly nebo treláže.
Čarověníky jsou velice zajímavé, zakrslé, metlovité formy klasických dřevin, které se sem tam objeví v korunách většinou jehličnatých stromů, ale i listnáčů a bylin. Jedná se o velmi vzácně se vyskytující jev způsobený buď genetickou mutací, nebo častěji vlivem patogenních organismů, jako jsou virové či houbové choroby. Další příčinou mohou být i škůdci, například roztoči, ploštice či mšice. Jelikož rozmanitost čarověníků je opravdu veliká, uplatní se také v širokém spektru sadovnických úprav. Ty nejmenší lze použít k osázení nejrůznějších nádob a truhlíků, například v kombinaci s kameny a plazivými kultivary jalovců. Výborně se hodí na osázení hrobů. Většími kousky lze zkrášlit střešní zahrady, vřesoviště a skalky. Největší a nejstarší kusy se hodí do předzahrádek a rodinných zahrad.
Čarověníky vzniklé mutacemi bývají životaschopné a mohou se vegetativně rozmnožovat. Změny zapříčiněné takzvanými pupenovými mutacemi jsou dědičné a je jim přisuzován velký význam v evoluci, i když se semeny množí spíše jen výjimečně. Čarověníky lze množit a zachovávat roubováním, přičemž si zachovávají svůj zvláštní charakter. Vznikají tak zakrslé stromky podobné bonsajím, které však ani po vysazení do volné půdy nevyrostou do větších rozměrů. Jsou proto mimořádně vhodné do skalek a malých zahrad.
Vřesovcům obvykle vyhovuje slunečné stanoviště nebo polostín. Vřesoviště se může nacházet ve svahu, ale i na rovině. Vřesovce vysazujte do předem připraveného záhonu, a to buď na jaře (od března do května), nebo na podzim (od října do listopadu). Základní podmínkou je, aby rostliny stihly do léta nebo zimy zakořenit a byly tak odolnější proti suchu a mrazu. Vysazujte je nejlépe kvetoucí, abyste mohli daný kultivar ve vřesovišti správně barevně umístit a sladit s jinými rostlinami. Vzdálenost mezi rostlinami při výsadbě by měla odpovídat jejich výšce. To znamená, že to může být v případě nižších druhů dvacet centimetrů, u vyšších druhů od třiceti do padesáti centimetrů. Před výsadbou vložte kořenový bal do odstáté vody, rostlina se snadněji ujme. Ideální zemina (s kyselostí menší než pH 5) by měla pro téměř všechny druhy vřesovců obsahovat písek a rašelinu, také by měla být dostatečně humózní a jen mírně vlhká. Nejlépe je zakoupit speciální substrát v zahradnictví nebo si jej můžete namíchat sami. Pokud půda obsahuje vápník, vyměňte ji, případně do ní vmíchejte rašelinu, jehličí a dubové listí. Výjimkou je vřesovec pleťový, který snese i mírně alkalickou půdu. Po výsadbě namulčujte okolí rostlin drcenou kůrou nebo dubovým listím.
Kořeny těchto rostlin nemají příliš v lásce okopávání, takže se doporučuje důkladně odstranit veškerý plevel již při zakládání vřesoviště. Velmi důležité je zalévat vysazené rostliny během hlavního vegetačního období, a to minimálně do doby, než vzniknou souvislé porosty. Je nutná pravidelná zálivka. Stálou vlhkost pomůže udržet mulčovací vrstva, nejlépe drcená borka, která zároveň omezí prorůstání plevele. Nezapomínejte ani na přihnojování speciálními hnojivy (bez obsahu vápníku!), které jsou určeny pro tyto rostliny. Ale nepřežeňte to, nadbytek živin totiž zvyšuje riziko napadení chorobami a škůdci. Během silnějších mrazů vyžadují čerstvě vysazené druhy vřesovců zimní přikrývku (nejlépe smrkovým chvojím či listím). Brzy na jaře ji však nezapomeňte odstranit. Pokud chcete mít na své zahrádce opravdu nádherný barevný koberec, nezapomeňte rostliny každoročně řezat. Staré rostliny nevypadají pěkně a málo kvetou. Jedině řez vám zajistí kompaktní, hustý tvar a bohaté kvetení. Vřes obecný je nejlepší řezat pozdě na podzim (po odkvětu) nebo na jaře (to však neplatí pro zakrslé kultivary). Vřesovce se naopak musí zase řezat ihned po odkvětu, a to tak, že se jednotlivé špičky zkracují střídavě o třetinu, čtvrtinu a osminu z výšky rostliny.
Vřesovce se množí buď vrcholovými řízky přibližně 7 cm dlouhými, a to nejlépe v letním období (v červenci a srpnu), nebo dělením větších trsů (na jaře).
Banánovník (Musa) je rod bylin z čeledi banánovníkovitých (Musaceae). Zahrnuje jednak zakrslé druhy, které dorůstají výšky jen několika desítek centimetrů, jednak zástupce náležející k nejvyšším bylinám světa (až 16 metrů). Banánovník má velké, zelené, kožovité listy, které vyrůstají přímo z kmene. Pro své plody, banány, se staly banánovníky žádanou komoditou, kvůli které byli rozliční zástupci tohoto rodu zkulturněni a různě šlechtěni.
Banánové listy se využívají jako krmivo a význam má také pevné vlákno z banánových listů, ze kterého se vyrábějí například rohože nebo provazy. Z tohoto hlediska je nejvýznamnější druh banánovník textilní (Musa textilis).
Banány rostou v trsech, které mohou dosahovat hmotnosti až 60 kg. Mezi největší producenty banánů patří Brazílie, Indie, Indonésie, Ekvádor, Thajsko, Honduras, Kolumbie, Kostarika, Venezuela a další státy. V našich podmínkách pěstujeme banánovník jako dekorativní rostlinu v květináči, a to v interiérech, zimních zahradách, případně mrazuvzdorné odrůdy i na zahradě.
Banánovník se dobře hodí pro pěstování v interiérech, kde je nejen ozdobou, ale také může přinést plody. V bytě se pěstují zakrslé odrůdy, které dorůstají do výšky 2 metrů. Banánovník má značně specifické nároky na vlhkost a živiny. Rostlinu umístěte nejlépe u jižního okna, aby měla dostatek světla a tepla. Pěstovat jej můžete i na východní nebo západní straně, bude však plodit později. Banánovník pěstujte v lehké vzdušné půdě s dostatkem humusu (směs rašeliny, kompostu a písku). Starší rostlinu pěstujte pokud možno v co největší nádobě. Velikost nádoby totiž do značné míry ovlivňuje spolu s dostatkem světla a tepla počet plodů a jejich velikost. Nádoba by měla mít obsah alespoň 40 litrů. Pokud dáte rostlinu do nádoby o obsahu 100 litrů nebo větší, dočkáte se zcela jistě bohatší úrody, ale musíte počítat s tím, že rostlina zabere mnohem více místa.
Banánovník potřebuje dostatek světla, ale úpal mu škodí. Rostlina kvete nejčastěji třetím rokem a v tomto období zvláště nesnáší jakékoliv přesouvání a stěhování. K vyzrání plodů potřebuje alespoň tři a půl měsíce v teplém prostředí. Kvůli rovnoměrnému růstu je zapotřebí rostlinu otáčet. Aby se banánovníku dařilo, potřebuje vysokou vzdušnou vlhkost. Ideální teplota pro pěstování je 22–25 °C, neměla by překročit 35 °C. V zimě nesmí teplota klesnout pod 15 °C. Nižší vlhkost vzduchu můžete nahrazovat pravidelným rosením listů. Rostlina vyžaduje častou a vydatnou zálivku, ale pozor, abyste banánovník nepřelili, přílišná zálivka může vést k zahnívání kořenového balu a k úhynu rostliny. Pokud banánovník přelijete, nechte kořenový bal vyschnout, nebo rostlinu přesaďte a roste jen na list, měla by začít opět růst, když se tak stane, můžete opět normálně zalévat. Nedostatek vody naopak způsobí zasychání listů, první známkou nedostatečné zálivky je pak vybledlé zbarvení listů. Banánovníky mají žízeň obzvlášť v teplých měsících, kdy při zálivce vyžadují přes litr vody a současně i hnojení plnými hnojivy 1x za 14 dnů s vyšším obsahem draslíku a dusíku (OBM, FLORAN,VEGAFLOR). V zimě zalévejte mírně, jen tak, aby rostlina nevadla, a přestaňte hnojit.
Banánovník ještě před kvetením vytvoří odnože, které můžete od mateřské rostliny odříznout, pokud mají alespoň 5 listů. Rostlina v bytě plodí ve stáří 24–36 měsíců, ve špatných podmínkách i později. Květenství podobně jako listy prorůstá středem pseudokmene, poslední 2 listy před kvetením bývají menší. Květenství, které není třeba nijak opylovat, se vyklopí směrem k oknu. V tuto dobu nesmíte s rostlinou otáčet. Od kvetení do dozrání plodů, které dozrávají postupně, potřebuje banánovník 90–120 dnů. Po dozrání plodů již rostlina na stejném kmeni neplodí, takže ji odřízněte a nechte růst jednu z odnoží. Vyčerpanou zeminu nahraďte novou.
Pod latinským názvem Euonymus europaeus se ukrývá opadavý, 1 až 7 m vysoký keř. Mladé větve mívá zelené až zelenohnědé, převážně oblé, starší větve jsou okrouhle 4hranné, s korkovými lištami, šedohnědé, červenohnědé až téměř černé. Listy řapíkaté, jednoduché, podlouhle eliptické až podlouhle kopinaté, na vrcholu zašpičatělé, na bázi klínovité, na okraji drobně pilovité, lysé, pouze na spodní straně na žilkách kratičce chlupaté. Květy vyrůstají v úžlabních vidlanech, jsou drobné, 4četné, korunní lístky úzce vejčité až čárkovité, na okraji často podvinuté a brvité, žluté až žlutozelené, tyčinky 4, květní lůžko se širokým diskem. Plodem je 4pouzdrá, růžová až karmínově červená tobolka. Brslen kvete v květnu až červenci.
V ČR se vyskytuje dosti hojně od nížin po podhorské oblasti. Celkově roste téměř v celé Evropě, na severu po Irsko, Skotsko, Dánsko a jižní Švédsko, na východě po Volhu, Krym a Kavkaz, na jihu po sever Španělska, Francii, Itálii, Korsiku, Sicílii a Řecko. Dále roste v Malé Asii.
Brslen obsahuje mimo jiné jedovatý glykosid evonymin, kterého je nejvíce přítomno v kůře, plodech a větvích. Chemicky patří evonymin do skupiny náprstníkových glykosidů, jeho srdeční účinek je však nepatrný. Otravy brslenem se projevují podrážděním zažívacího ústrojí, zvracením, studeným potem a průjmem. Byly pozorovány zejména u dětí a u zvěře.
Pěstuje se zejména pro své ozdobné plody a pro podzimní zbarvení listů, v současnosti je vyšlechtěna celá řada kultivarů lišících se barvou plodů (červené, bílé, žluté), listů nebo vzrůstem (zakrslé, převislé). Brslen je odolný vůči mrazu i suchu, vyžaduje ale světlé stanoviště. Dobře snáší zastřihování, takže se hodí i do živých plotů.
Bolševník obecný
Latinský název Heracleum sphondylium patří dvouleté nebo i víceleté bylině, která po rozemnutí nepříjemně páchne. Přímá lodyha je dlouhá 50 až 150, někdy i 200 cm, je dutá, rýhovaná, chlupatá, na kolénkách s oblastí nápadných chlupů, v horní části rozvětvená. Přízemní listy obrovské, až 60 cm dlouhé, dlouze řapíkaté, 3–5četné. Lodyžní listy 5 až 20 cm dlouhé. Okolíky jsou na lodyze i na větvích, mají 10 až 25 cm v průměru, jsou ploché, s okolíčky v počtu zpravidla 10 až 25. Květy takřka všechny oboupohlavné, jen některé pouze samčí, korunní lístky obsrdčité, vykrojené, bílé, nazelenalé, výjimečně růžové, na okraji větší a hlouběji dvoulaločné. Bolševník kvete v červnu až říjnu.
V ČR hojný na většině území, celkově v mírném pásmu Evropy a západní Sibiře, na jihu po Pyrenejský, Apeninský a Balkánský poloostrov a po Kavkaz. Roste na loukách (zejména dobře hnojené), vlhkých pastvinác
Obsah jedovatých látek je v rostlině proměnlivý – závisí na stanovišti, ročním období, klimatu, sušení rostlin, ale i denní či noční době. Účinnost toxických látek na jedince je závislá zejména na jeho stáří a zdraví, jinak působí jed na dítě a jinak na dospělého člověka, jinak také na osoby více senzitivní. Toxické látky bývají obsaženy v celé rostlině, často však ve vyšších koncentracích zvláště v některých jejích částech. Toxické metabolity působí toxicky až v dávkách přesahujících určitou mez, poté se stávají rostlinnými jedy. Toxické metabolity jsou často vysoce účinné biologicky aktivní látky, které jsou v malých dávkách potenciálně využitelné jako rostlinná léčiva.
Protože se mezi léčivými rostlinami vyskytují také rostliny jedovaté, netrhejte v žádném případě rostliny a nejezte plody, které neznáte! Sbírejte jen ty rostliny, které bezpečně poznáte!
Běžně se za jed považuje škodlivá látka, která způsobuje poruchu normálních činností lidského nebo zvířecího organismu. Přesněji vyjádřeno, jedem je látka, která po vniknutí do těla v malém množství (nejvýše několik desítek gramů) vyvolá po vstřebání chorobné změny, jež mohou vést i k zániku organismu. Následkem působení jedu v organismu je otrava, nemoc s určitým původcem, inkubační dobou, příznaky a určitým průběhem. Vždy jde o výsledek vzájemného působení organismu a jedovaté látky.
Konkrétní nejmenší množství jedu vyvolávající otravu se označuje jako toxická dávka. Některé rostliny nebo jejich části jsou jedovaté v čerstvém stavu, zatímco sušením, vařením, pečením či smažením jejich jedovatost mizí nebo se snižuje v důsledku změn a rozpadu účinných látek. Většinou se však jedovaté účinky rostlin při těchto pochodech nemění. Rostlina může obsahovat buď jedinou jedovatou látku, nebo celou řadu různě složitých jedů. Složení některých rostlinných jedů není dodnes známo. Například známý alkaloid morfin byl v opiu máku izolován již začátkem 19. století a uběhlo téměř sto let, než bylo stanoveno jeho přesné složení a struktura. V opiu se během několika dalších desetiletí výzkumu zjistilo ještě asi 50 dalších alkaloidů a v podstatě dodnes není výzkum máku setého z tohoto hlediska uzavřen.
Jírovec maďal
Rostlina s latinským názvem Aesculus hippocastanum se někdy nazývá také koňský kaštan. Jde o opadavý, až 30 m vysoký strom s kmenem o průměru až 2 m. Borka je zpočátku hladká, šedohnědá, později až červenohnědá, odlupující se v malých šupinách. Pupeny velké, silně lepkavé, hnědé až červenohnědé. Listy vstřícné, dlouze řapíkaté, dlanitě složené, 5 až 7četné, lístky přisedlé, obvejčité, na okraji pilovité, prostřední lístek větší než ostatní. Květy se objevují v květnu a
