Informace od profesionálů

HLAVNÍ STRÁNKA

  

CHOROBY

  

PĚSTOVÁNÍ

  

ŠKŮDCI

  

RECEPTY

  
Téma

SEVER

Břečťan

Břečťan je popínavá rostlina pěstovaná jako venkovní i jako zahradní druh. Někdy bývá pěstována pro své léčebné účinky, jindy zase pro svůj okrasný vzhled. Je hned několik odrůd břečťanu, které se liší jak tvarem, tak barvou listů, ty bývají zelené, zelenobílé či zelenožluté.

Jak břečťan pěstovat

Břečťan vyžaduje stinné stanoviště, je schopen zaplnit celou stěnu domu, ale to jen ty odrůdy, které jsou schopny přezimovat v našich podmínkách. I když se břečťan hodně rychle rozrůstá, zaplnit několik metrů souvisle by každý rok zas a znovu opravdu nedokázal. Chcete-li mít břečťan hustší, je potřeba ho pravidelně zaštipovat. Při pořizování si tedy dávejte pozor, zda nebudete muset svou rostlinu před mrazem stěhovat domů. Chcete-li si břečťan vypěstovat ze semene, začněte již na podzim, abyste na jaře měli připravenou zdravou, krásnou, mladou rostlinku. Další možností je pořídit si již předpěstovaný břečťan a ten vysadit na jaře rovnou do zeminy ven. Pro volbu zeminy použijte kompost nebo rašelinový substrát.

Zálivka a hnojení

Se zálivkou to u břečťanu nemusíte přehánět. Zalévejte pravidelně, ale jen mírně, břečťan nemá rád přemokřenou půdu, mohlo by vám docházet k zahnívání kořenů, opadávání listů nebo černání listů, v zimním období zálivku omezte na minimum.

Hnojivo aplikujte ve vegetačním období každé 2 týdny společně se zálivkou.

Přezimování

Zvolíte-li břečťan jako trvalku, nebudete s ním mít na podzim žádnou práci, protože je schopen přezimovat na svém stanovišti. Jestliže ale máte jinou odrůdu, musíte po tom, co teploty klesnou k 10 °C, rostlinu přemístit domů. Problém nastane v případě, necháte-li břečťan přes rok volně se pnout po konstrukci, v tom případě ho musíte buď opatrně oddělat a namotat například na vyrobený žebříček, nebo ho zakrátit.

Množení břečťanu

Množit břečťan můžete pomocí řízků odebraných z čerstvých výhonků, ty můžete nechat zakořenit ve sklenici s vodou, nebo je rovnou zasaďte do květináče se substrátem a předpěstujte do následujícího jara.

Zdroj: Balkónové rostliny na sever a do stínu

Diskuze: Balkónové rostliny na sever a do stínu

prosím jak se množí ze semen bramboříky

Zdroj: diskuze Balkónové rostliny na sever a do stínu
Počet odpovědí: 1

Pěstování

Vánoční kaktus nemá rád přímé slunce, tudíž byste měli zabránit, aby na něj dopadaly jeho paprsky. Umístění rostliny je společně s teplotou vzduchu tím nejdůležitějším, nač byste se měli při jejím pěstování zaměřit. A protože vánoční kaktus nesnáší dobře slunce a přílišné světlo, bude se mu dařit spíše v polostínu. Pokud máte okno na sever, je to nejlepší místo, kam ho můžete dát. Vánoční kaktus roste i při teplotě od 22 stupňů Celsia, ale nekvete. Pokud chcete docílit toho, aby vám vánoční kaktus vykvetl, umístěte ho do prostor o teplotě mezi 12 až 15 stupni Celsia. Při pěstování vánočního kaktusu si odpusťte příliš častou zálivku. V době květu dodejte rostlině vodu přibližně každý týden a dbejte na to, aby zemina nebyla ani úplně suchá, ale ani přemokřená, aby mohly kořeny dostatečně růst. Jakmile rostlina odkvete, přísun vody radikálně omezte a v plné míře obnovte zase až po objevení nových poupat. Svou roli hraje i vlhkost vzduchu – pokud je nízká, můžete ji zvýšit pravidelným rosením rostliny. Jak u rosení, tak i při zálivce používejte jen odstátou vodu. Škůdci a choroby se na této rostlině vyskytují opravdu velmi vzácně. Pokud tedy kaktus nevykvete, bývá to většinou způsobeno neadekvátní teplotou v místnosti, v níž ho pěstujete. Občas se stává, že se na rostlině objeví poupata, ale vzápětí začnou opadávat. To je znamení toho, že máte v místnosti příliš suchý vzduch. Pokud nebudete otálet, mělo by ke zlepšení stavu postačit, když začnete rostlinu pravidelně rosit. Kaktusu prospívá letnění, vyneste kaktus na zahradu, ne na plné slunce, kde bude mít od května do srpna dostatek čerstvého vzduchu. Kaktus se vám odmění tím, že v říjnu až lednu lépe nasadí poupata.

Zdroj: Péče o vánoční kaktus

Diskuze: Re: Přezimování - Dík za informace.

Celou zimu mi kvete, 1 x za 2 roky přesadit,přes léto ven pod strom, občas zalít. V tuto dobu nebo zač. září na okno na sever, kde září plnými květy až do konč. jara. V létě doslova odpočívá, až vypadá špatně- zaleji, i déšť občas pomůže.

Zdroj: diskuze Přezimování - Dík za informace.
Počet odpovědí: 1

Pěstování

Ideálním místem je pro ně parapet u okna. Musíme však dát pozor na přímé silné sluneční záření, které by mohlo rostlinu popálit, nejideálnějším místem pro pěstování je tedy parapet okna, které je směrováno na sever. Pokud se rozhodnete rostliny letnit a ozdobit jimi balkón, terasu či zahradu, musí stát raději v polostínu a na chráněném místě. V době vegetace jim svědčí teplota okolo 20 °C.

Substrát by měl být kvalitní, propustný a s přídavkem rašeliny, optimální je do něj přidat pozvolna rozpustné hnojivo. Naprostým základem úspěchu při pěstování gloxinií je mít na paměti, že se jedná o rostlinu hlíznatou, která po odkvětu zatahuje a posléze vyžaduje určité období klidu.

Gloxinie je krásná po celou dobu květu a po několik týdnů se stále rozvíjejí nová poupata. Poté, co dokvetou ta poslední, začne rostlina rychle žloutnout a sesychat. V této době ji přestaňte zalévat. Rostlina se zatahuje do hlízy a další pěstování je už možné jen z těchto hlíz. V průběhu léta odkvetlé květy odstraňujte, zrovna tak zaschlé listy.

Když listy úplně uschnou, hlízu vyjměte z květináče, očistěte ji od zbytků zeminy a uskladněte při poměrně vysoké teplotě (kolem 15 °C, nikdy ovšem ne vyšší).

Hlízy opět vysazujte až na jaře. Podobně jako begónie je vysaďte mělce pod povrch zeminy. Volte přiměřeně velký květináč a vždy vysazujte jen jednu hlízu do středu každého květináče. Pro pěstování gloxinií se nejlépe hodí mělké a široké květináče, v nichž bude hlíza zakryta maximálně jedním centimetrem zeminy a její vršek bude úplně odkrytý.

Je možné rostlinu přezimovat i v květináči, ale za dodržení určitých pravidel. V zimě se gloxinie nesmí zalévat. Květináč s rostlinou se uloží do chladné a temné místnosti o teplotě vzduchu kolem 10 °C. V lednu až únoru se přemístí do teplejší místnosti a začnou se mírně zalévat. Po objevení prvních výhonků se musí hlízy přesadit do nové zeminy. Nejlepším substrátem je směs listovky, rašeliny a písku v poměru 3 : 1 : 5.

Zdroj: Gloxinie

Diskuze: Re: Pěstování hortenzie

Hnědnutí květů hortenzie může mít tři příčiny.
1. Pěstování hortenzie na plném slunci. Ony krásně prospívají, ale květy vydrží jen do července. Může za to polední slunce, které je v létě moc silné a květy spálí. Zajistěte, aby rostlina byla chráněna před sluncem v době od 10 až do 15 hodin. Zkrátka ji pěstujte ji na sever od nějaké vyšší úzké rostliny nebo předmětu, jehož stín zajistí tuto ochranu.
2. V horkých letních dnech potřebuje hortenzie mnoho vody a mělká a nedostatečná zálivka také vede k hnědnutí rostliny i květů.
3. Předávkování umělými hnojivy může zapříčinit hnědnutí květů a okrajů listů. Obzvláště se to projevuje, když je rostlině podána silná dávka síranu hlinitého, aby byly květy modré.

Zdroj: diskuze Pěstování hortenzie
Počet odpovědí: 1

Bakopa

Bakopa je květina s jasně zelenými drobnými lístky a jemnými květy bílé, růžové nebo fialové barvy.

Jak bakopu pěstovat

Bakopa nepatří mezi velké květiny, je droubounká, dokáže dorůst maximálně do délky 50 cm a nejvíce vynikne v závěsných truhlících či květináčích. Bakopa má ráda slunné i stinné a teplé místo, na slunci vám lépe pokvete, ve stínu budou její listy dlouho krásně zelené. Není náročná na pěstování, vyhovuje jí dobře propustná půda. Do jednoho 50cm truhlíku vysaďte alespoň 4 rostliny. Bakopa sice není mrazuvzdorná rostlina, ale dokáže na rozdíl o většiny letniček odolat i teplotám těsně pod bodem mrazu.

O bakopu se nemusíte moc starat, odkvetlé květy samy opadávají, nemusí se zaštipovat, rostlina se tím sama čistí. Častý déšť nebo přesychání mohou způsobit napadení rostliny škůdci. Takto napadené rostliny je potřeba ošetřit postřikem proti chorobám, ale ne vždy se vám bakopu povede zachránit.

Zálivka a hnojení

Bakopa má ráda větší vlhkost a častou zálivku, i tady vám svou službu splní samozavlažovací truhlík. Pro bohatý květ a zdravě vypadající rostlinu je dobré ji jedenkrát za týden pohnojit tekutým hnojivem určeným pro balkonové rostliny.

Přezimování

Povede-li se vám bakopu do podzimu udržet ve vitálním a hezkém stavu, můžete zkusit, zda její vitalita vydrží i přes zimu, abyste nemuseli na jaře pořizovat novou. Po odkvetení rostlinu seřízněte asi na 20 cm, zbavte ji všech suchých listů, aby se zbytečně nešířily choroby a plísně, a umístěte ji do světlé místnosti, kde se bude teplota pohybovat okolo 10 °C. Snižte zálivku na 1krát za 14 dní.

Na jaře rostlinu přesaďte do nového substrátu a v dubnu či květnu, kdy už by měla znovu obrážet, ji umístěte znovu ven. A starejte se o ni stejně jako v roce předchozím.

Množení bacopy

I bakopu můžete množit řízkováním, seříznutím výhonku a zasazením rovnou do substrátu vytvořeného ze zeminy a písku. Bakopu na rozdíl od jiných letniček množte na jaře. V květnu ji můžete přesadit do truhlíku a dát ven.

Zdroj: Balkónové rostliny na sever a do stínu

Diskuze: Re: Balkónové rostliny na sever a do stínu

Výsadba semen bramboříku je poměrně snadná, ale trvá to docela dlouho a nedodržují se u toho obvyklá pravidla, na která můžete být zvyklá při klíčení semen. Semena bramboříku dozrávají v červeneci, kdy je také nejlepší doba k jejich výsadbě. Semena můžete sklízet sama ze svých rostlin a nebo si v obchodě koupit zralá semena. Můžete si také koupit sušená semena, ale jejich klíčivost nebude tak dobrá. To můžete obejít namočením sušených semen ve vodě s několika kapkami Jaru na nádobí po dobu 24 hodin před výsadbou. Výsadba semen bramboříku vyžaduje dobře vyzrálý kompost smíchaný s pískem. Do každého květináče s průměrem cca 13 cm zasaďte asi 20 semen a přikryjte je jemnou vrstvou kompostu nebo písku a udržujte mírně vlhké. V přírodě semena bramboříku klíčí na podzim a v zimě, což znamená, že se jim líbí chladno a tmavo. Umístěte květináče na chladné místo, nejlépe okolo 15 °C a zakryjte je něčím, co úplně zablokuje světlo. Po výsadbě semen bramboříku může trvat i několik měsíců, než dojde k vyklíčení. Jakmile semena vzejdou, sejměte kryt a květináče položte pod růstová světla, která koupíte v zahradnictví. Udržujte rostliny stále v chladu - brambořík roste v zimě. Pokud vaše růstová světla vytváří teplo, tak je nutné chladit rostliny ventilátorem. Postupně, jak se rostliny zvětšují, je můžete přesadit do samostatných květináčů. Až přijde léto, přestanou kvést, ale pokud se vám podaří udržet je v chladu po celou dobu i v létě, porostou i v létě a narostou rychleji. To znamená, že v prvním roce pravděpodobně neuvidíte žádné květy.

Zdroj: diskuze Balkónové rostliny na sever a do stínu
Počet odpovědí: 1

Hosta

Hosta je rostlina s velkými zelenými nebo dvoubarevnými listy. Bývá pěstována především pro vzhled a zdobnost svých listů. Květy mívá tak nevýrazné, že je lze snadno přehlédnout, ale ne proto, že by byly malé, ale kvůli tomu, že listy této rostliny jsou opravdu velkou dominantou. Hosta má více než několik desítek druhů, ale pouhým okem od sebe leckdy jednotlivé druhy jen těžko rozeznáte, protože bývají dosti podobné. Možná tuto rostlinu neznáte jako hostu, ale jako bohyšku – obojí je totéž.

Jak hostu pěstovat

Jelikož je hosta trvalka, je dobré hned na začátku vybrat to správné místo, kam ji umístíte. Na zimu ji nemusíte ze záhonu vyrývat, v našich podmínkách zimu přečká bez jakékoli újmy. Chcete-li hostu pěstovat na balkoně, není to problém, jen vyberte opravdu velký květináč, aby měla rostlina dostatek místa pro rozrůstání. Kořeny hosty se nešíří do země, neroste příliš hluboko, spíše na povrchu. Hosta má ráda stín či polostín, na přímém slunci jí moc radosti neuděláte a poté ani ona vám, protože se jí tam opravdu dařit nebude. Zároveň vyžaduje dobře propustnou, humózní půdu.

Zálivka a hnojení

Hosta má ráda pravidelné zalévání a vlhkou půdu, proto jí vyhovuje stinné stanoviště, nebude vysychat tak rychle a nějaký čas bez vody vydrží. Dobře se jí bude dařit stejně jako kapradině na břehu jezírka, pokud tedy nějaké na zahradě máte, není to ale důvod, proč byste si ho museli na zahradě budovat.

Chcete-li hostu přihnojovat, postačí, když to uděláte jednou za měsíc, pokud si na to nevzpomenete vůbec a rostlinu budete pravidelně zalévat, vystačí si i s tím.

Přezimování

Hosta je trvalka, není proto potřeba tuto rostlinu před zimou kamkoliv stěhovat, nechte ji tam, kde jste ji pěstovali, je schopna přezimovat i v různých nádobách, nemusí být vždy zasazena v zemině. Tato rostlina je velmi odolná.

Množení hosty

I množení hosty je velmi jednoduché, stačí na jaře rostlinu vyrýt, oddělit si požadované množství nebo stávající rostlinu rozdělit na několik dílů a přesadit na předem připravené místo nebo do předem připravené nádoby.

Zdroj: Balkónové rostliny na sever a do stínu

Kapradina

Kapradina je zelená rostlina s vějířovitými listy. I když se krásných zdobných květů u této rostliny rozhodně nedočkáte, neznamená to, že si ji neoblíbíte. Dodá vašemu balkonu či zahradě hned v brzkém jaře krásnou jasně zelenou barvu a bude dokonalým pozadím pro zbylé kvetoucí rostliny. Velmi dobře a rychle se tato rostlina rozrůstá, i když u ní, stejně jako u většiny rostlin, záleží na daném druhu, kterých je několik. Jedny dělají bohaté trsy, sotva 40 cm vysoké, jiné dorůstají do výšky více než 1 m a nejeden druh kapradí je určen do závěsných nádob, protože jde o kapradí převislé – tyto vás mohou překvapit délkou jednotlivých výhonků, protože se umí vytáhnout i do délky kolem 2 m.

Jak kapradinu pěstovat

Kapradina má několik požadavků, kterým byste měli vyhovět. Necháme-li si zálivku na později, pak dalším důležitým požadavkem je stinné místo a humózní, rašelinová půda. Chcete-li kapradinu pěstovat v květináči, pak musí být květináč dostatečně velký, aby měla rostlina dostatek místa pro kořenový bal, a hlavně aby zemina tak rychle nevysychala. Kde se ale bude kapradinám dařit úplně nejlépe, je buď pod vzrostlými stromy, nebo pokud máte na zahradě jezírko, tak na jeho hraně, kde si sama vezme tolik vláhy, kolik bude potřebovat.

Zálivka a hnojení

Zálivka u kapradin by měla být velice vydatná, zemina by nikdy neměla úplně vyschnout. Kapradina určitě uvítá i rosení či kropení listů, protože jí nevyhovuje jen vlhká zemina, ale i vlhký vzduch.

Na rozdíl od zálivky nemusíte u kapradin tak často myslet na hnojení, postačí jim, když jednou za 2 až 3 týdny doplníte zálivku o hnojivo pro zelené rostliny.

Přezimování

Nebavíme-li se o pokojových kapradinách, jsou kapradiny schopny v našich podmínkách přezimovat v půdě. Pěstujete-li kapradinu v květináči, umístěte ji na místo, kde mrzne minimálně, a pokud možno zakryjte například chvojím či pytlem nebo ji umístěte do chladné místnosti, máte-li ale kapradinu venku v záhonu, není potřeba s ní cokoliv dělat, jestliže ji opět zakryjete například chvojím, nic tím nezkazíte.

Množení kapradin

Kapradiny můžete množit dvěma způsoby, ten nejjednodušší je, že oddělíte část kořenového balu a zasadíte ho do nové nádoby nebo na jiné místo. Zeminu používáte pořád stejnou, opět je důležitá důkladná a častá zálivka. Druhý, a ne tak jednoduchý a rychlý způsob je pomocí semínek, která jsou na spodu listů kapradin.

Zdroj: Balkónové rostliny na sever a do stínu

Množení

Převislé muškáty množíme vrcholovými řízky, které napícháme do hlíny, kde rychle zakoření. Kdy řízkovat, to záleží na vás, jelikož řízky pelargonií můžeme odebírat od časného jara do podzimu, nejvhodnější zůstávají jarní měsíce a červenec a srpen, řízky v tuto dobu nejrychleji zakořeňují. Jestliže odebíráme řízky časně na jaře, musíme nejdříve rostlinu v únoru prostříhat. Tyto ostříhané výhony, často dlouhé a neupravené, nejsou vždy vhodné pro řízkování. Rostliny většinou po jarním prostříhání brzy vyženou nové výhony, které jsou již výbornými řízky.

Nových výhonů bývá nadbytek a některé by se stejně musely odstřihnout, zejména ty, které vyrostly ve středu rostliny. Zdravé, dobře živené rostliny vytvářejí také v červenci a srpnu dostatek výhonů vhodných pro řízkování. Pečlivě si tedy vyberte budoucí rostlinu. Čím blíže u sebe jsou na stonku listové pupeny, tím statnější bude odebraný řízek. Při odebírání řízku se mohou přenášet choroby z rostliny na rostlinu, proto veškeré nářadí dezinfikujte (v lihu).

Řízky by měly být asi 7 cm dlouhé. Odřízneme vrchol výhonu těsně nad listovým pupenem, z uzliny zakoření. Otrháme všechny listy až na jeden a na listy na vrcholu řízku. Malé květináčky (nebo truhlíky) naplníme kompostem pro řízkování (polovina kompostu + polovina písku) a vysazujte řízky. Postavíme květináčky do misky s vodou a ponecháme je nasát, co mohou. Květináčky vyndáme, jakmile horní vrstva zvlhne, a nezaléváme je, dokud úplně nevyschnou. Jestliže postavíme květináče do misky s pískem, který budeme zalévat místo květináčků, pak nemohou řízky nikdy shnít, protože nebudou přelité. Řízky nezakrýváme sklem ani fólií.

Nařízkované pelargonie postavíme na světlé místo, nikdy ne na přímé slunce. Nejlepší stanoviště je okno otočené na sever. Můžeme zastínit (pokud je třeba), ale nikdy nezatemňujeme. Při množení pelargonií můžeme použít vyhřívanou množárnu, protože prohřátí řízkovaného substrátu zrychluje tvorbu kořenů, ale nesmíme ji zakrýt. Většina kultivarů páskovaných a břečťanolistých pelargonií zakoření po 2–3 týdnech, řízky kultivarů královských pelargonií zakořeňují většinou o 2 týdny déle. Pokud mají řízky nezvadlé, zelené listy, není třeba se obávat, že nezakoření.

Zakořenělé řízky mohou být přesazeny do výživnějšího kompostu a většího květináče, ne však většího než 7–9 cm. Rostliny vyrostlé z řízků se někdy samy pěkně rozvětvují, například miniaturní pelargonie. Většina pěstovaných pelargonií se musí zaštipovat, to znamená, že se musí odstranit vrchol stonku, aby z dolních uzlin vyrašily postranní výhony a rostlina se rozkošatěla. Začneme zaštipovat již tehdy, když mají mladé rostliny 5–6 listových pupenů. Řízkům vyraší květní poupata brzy na jaře, ale pokud je budete vyštipovat po několik prvních měsíců, všechny živiny zužitkují na růst a vyvinou se v hezkou rostlinu. Chceme-li mít zdravé pelargonie, musíme jim dát dostatek světla a prostoru. Musíme se snažit včas odstraňovat zežloutlé listy, aby nezplesnivěly.

Zdroj: Převislé muškáty

Pozemek

A co je potřeba vědět o pozemku, na němž bychom chtěli založit vinici?

Obecně lze říci, že réva se hodí do mírného a subtropického pásma. Více na sever je pro ni zima, v tropech nevyhovují dlouhé (půlroční) intervaly sucha a srážek. Také nadmořská výška je omezující faktor. Kvůli vhodným teplotním podmínkám v našich zeměpisných šířkách bychom měli vybrat pozemky do výšky 300 – 350 m nad mořem, pokud chceme dosáhnout přiměřené kvality sklizně. Určitě se dají najít vhodná místa pro pěstování révy i ve vyšší nadmořské výšce, je však nutno počítat s nižší dosažitelnou cukernatostí i s vyšším obsahem kyselin v hroznech.

Vinné révě se nejlépe daří na jižním svahu...

Určitě. Svahy orientované na jih jsou na naší polokouli těmi nejvýhřevnějšími polohami. Keře vysazené na západních svazích zůstávají dlouho orosené nebo mokré po srážkách, což vytváří vhodné podmínky pro rozvoj houbových chorob. Na východních svazích hrozí nebezpečí, že mladé letorosty budou poškozeny jarními mrazy, protože zde bývá velký rozdíl mezi denními a nočními teplotami. A svahy obrácené na sever bývají studené a pro pěstování révy se nehodí.

Stejně tak je potřebné uvědomit si rozdíly na jednotlivých částech svahu. Nahoře na kopci často povívá větřík, čímž se teploty snižují. Proto se na vrcholy svahů hodí odrůdy s kratší vegetační dobou. Dolní části svahu mívají hluboké, hlinitější půdy (vlivem dlouhodobé eroze), proto se hodí pro odrůdy s vysokou plodností, které mívají větší nároky na vodu. Někde se však na dolních svazích mohou občas vyskytovat přízemní mrazíky – tam je nutné vybírat odolnější odrůdy.

Která odrůda se osvědčila jako nejodolnější vůči mrazům?

Ryzlink rýnský.

Nejlepším místem na svahu je tedy jeho střední část...

Ano, zvláště pak, když je otočená k jihu. To jsou polohy ideální pro nejnáročnější odrůdy, jako je například Rulandské bílé, Rulandské šedé, Chardonnay, Tramín červený a další.

Říkáte, že hlinitější půdy se hodí pro vysoce plodné odrůdy. Jaké druhy půd vlastně révě vyhovují?

Z hlediska nároků na druhy a kvalitu půd je réva nenáročná; obecně je možné říci, že roste ve všech druzích půd s jedinou výjimkou – nedaří se jí v půdách přemokřených, které jsou studené a uhnívají v nich kořeny. Réva zkrátka nemá ráda „mokré nohy“. I když samozřejmě některé skupiny odrůd se trochu specializují na „své“ půdy. Jak jsem již uvedla, hlinitější půdy se hodí pro odrůdy, které přinášejí vysoké výnosy, ale zvláštní kvalita vín se od nich očekávat nedá.

Pro kvalitní odrůdy jsou nejvhodnější půdy kamenité nebo štěrkovité, které se během dne dobře prohřívají a ještě po západu slunce uvolňují nahromaděné teplo. Ideální je, je-li pod touto kamenitou nebo štěrkovitou horní vrstvou ještě vrstva obsahující dostatek jílu, která zadržuje vodu. Pokud tomu tak není, vinice bude trpět suchem, pokud není zavlažována. Písčité půdy jsou půdy stále trochu „hladové“. Tím, že mají málo jílu, neumí si po delší čas uchovat zásobu živin, a proto musí být častěji přihnojovány.

A jak správně půdu ve vinici obdělávat?

V minulosti dlouho platilo, že každý pořádný vinař se ve vinici nadře s motykou v ruce, protože vinice má být stále v bezplevelném stavu. Tak tento názor je již dávno překonán. Takzvaný černý úhor, tedy bezplevelný stav povrchu půdy ve vinici, má řadu nevýhod. Především musí být stále udržován, ať již okopávkou, plečkováním či jinou mechanizovanou prací s půdou. Opakovaným projížděním strojů v řádcích se půda utužuje, v podorničí se vytváří zhutnělá vrstva půdy, která nepropouští vodu. V malých viničkách, bez používání mechanizace, černý úhor znamená stále se opakující okopávku. V půdě se také časem vytvářejí křivolaké kapiláry, kterými dochází k nežádoucímu odparu vody. Při výsadbách na svazích se s každým deštěm odplaví část jemných jílovitých částic půdy.

Aby nedocházelo k půdní erozi, proto se teď mnohem častěji pod keři něco pěstuje. Odborně se tomu říká ozeleňování vinic. Vinice tedy mohou být zatravněné (což je ta nejméně vhodná forma), nebo může být udržován porost přirozeně se vyskytujících plevelných rostlin (přirozené ozelenění) nebo se pěstují rostliny z výsevu směsek na ozeleňování (dnes je to považováno za nejvhodnější způsob ozeleňování). Směsku tvoří rostliny z různých čeledí, které mají různě dlouhé kořeny; po čase vytvoří společenství, které vytlačuje plevelné rostliny. Květy rostlin z vysévaných směsek dobře poslouží jako pastva pro včely. Při všech způsobech ozeleňování se samozřejmě porosty musí sekat a je nutné počítat s tím, že i ony budou spotřebovávat živiny z půdy a vodu.

Zdroj: Kalendář pro vinaře - březen

Begonie

Begonie je rostlina, která má snad stovky různých odrůd, některé z nich jsou zdobné svými květy, jiné svými listy. Bývají pěstovány jako pokojové i venkovní rostliny, a to v květináčích, truhlících i přímo na záhonech. Podle velikosti květů se begonie dělí na drobnokvěté a velkokvěté, bývají v různých odstínech bílé, žluté, oranžové, růžové i červené. Ani tvar květů nebývá stejný, pomineme-li rozdíl drobných a velkých květů, odlišuje se květy různě zdobnými, například třapatými či zvlněnými.

Jak begonie pěstovat

Nejdříve si vyčleníme begonie, které potřebují zvláštní přístup, například Begonie semperflorens, kterou známe pod názvem voskovka. Tato begonie je jako jedna z mála pouze jednoletá rostlina, což znamená, že není schopna přezimovat a na jaře musíte vysadit novou. Tato rostlina je navíc typická tím, že na rozdíl od většiny begonií má ráda slunné místo. Vysazuje se jak do záhonu, tak do truhlíku.

Další výjimkou mezi begoniemi je Begonie grandis, tato rostlina je na rozdíl od ostatních schopná přezimovat i v našich podmínkách venku v záhonu, jediné, co jí musíte dopřát, je, že ji na podzim zakryjete vrstvou chvojí.

A jak se tedy starat o ostatní, „běžné“ begonie? Begonie nemají rády přímé slunce, ale měly by mít dostatek světla, takový balkon na severní straně pro ně bude naprosto ideální. Tyto rostliny mají rády teplo. Až je budete sázet do truhlíku, myslete na to, že jim vyhovuje lehká, propustná půda, ideální zeminou pro begonie je tedy kompost anebo smíchání rašeliny a písku. Odkvetlé květy a suché listy je potřeba v průběhu roku odstraňovat, aby zbytečně nedocházelo k šíření škůdců a chorob. Chcete-li, aby se vám rostlina rozrostla, zaštipujte nové výhonky.

Zálivka a hnojení

Begonie mají rády pravidelnou zálivku. Zemina by neměla ani vyschnout, ani být příliš vlhká. Zálivku provádějte vždy do záchytné misky, nikdy vodu nelijte na listy či květy.

Nezapomeňte ani na hnojení begonií, a to v době květu jedenkrát týdně hnojivem určeným pro kvetoucí rostliny. Hnojit byste měli maximálně do září, poté již omezte i zálivku a připravte rostlinu na zimu.

Přezimování

Přezimování begonií se odlišuje od většiny balkonových rostlin. Prakticky jsou dva způsoby přezimování. Begonii můžete přemístit do vytápěné místnosti, kde se teplota pohybuje od 18 do 25 °C, a nadále se o ni budete starat jako v létě, pravidelně ji budete zalévat a jen omezíte hnojivo. Pak se možná i v zimě dočkáte květů. Druhou a častější variantou, jak tyto rostliny zazimovat, je, že koncem září, až klesnou denní teploty pod 15 °C a již nepokvetou, begonie seříznete, vyjmete hlízy ze zeminy, očistíte je, a máte-li jich víc, umístíte je hromadně do většího květináče, zasypete lehce hlínou nebo dáte do papírového pytle a dáte buď do sklepa, garáže, nebo do technické místnosti. Teplota v této místnosti by neměla klesnout pod -2 °C a zároveň by neměla být zbytečně vysoká, maximálně 10 °C. Máte-li hlíz jen několik, můžete je zabalit například do novin a umístit na chladnější místo. Hlízy by neměly být vystaveny světlu. Na jaře opět zasadíte hlízy do truhlíku, dáte do světlé teplé místnosti, kde se rozrostou a zakoření, a koncem května je můžete umístit zpět ven.

Množení begonií

K množení begonií můžete použít řízkování. Toto množení se doporučuje provádět v letních měsících a na podzim rostlinu přemístit do teplejší místnosti. Pro zakořenění nových řízků je potřeba udržovat substrát ve vyšší vlhkosti.

Zdroj: Balkónové rostliny na sever a do stínu

Netýkavka (Impatiens)

Netýkavka je rostlina více než sta různých druhů a odrůd. Můžete ji znát jako domácí, bujně rostoucí květinu nebo jako letničku pěstovanou v záhoncích, květináčích a truhlících.

Abychom nemluvili úplně obecně, zaměříme se na oblíbenou, u nás hojně pěstovanou netýkavku Impatiens Walleriana. Tato rostlina má dužnatý stonek, temně zelené listy a jednoduché nebo plné, jednobarevné či dvoubarevné, nevoňavé květy, které mohou být v odstínu bílé, oranžové, růžové, červené, ale i fialové. Leckdy se u této letničky můžete setkat s názvem sultánka.

Jak netýkavku pěstovat

Netýkavka Impatiens Walleriana dorůstá do výšky 20 až 40 cm, čímž se hodí k pěstování jak v květináčích a truhlících, tak i na záhonku. Ideálním místem pro umístění netýkavky bude světlé místo, ale ne přímé slunce. Zasadíte-li ji do temného rohu, málo vám pokvete. Netýkavce nevadí vítr a déšť, snad jen květy nemají příliš v lásce vodu, proto budou-li vodě vystavovány častěji, začnou uhnívat a je potřeba je odstranit.

Netýkavku sázejte do substrátu připraveného smícháním rašeliny a zeminy v poměru 1 : 1. Substrát tak bude hodně vzdušný, obohacený organickými látkami a bude zabraňovat tvorbě kořenových chorob. Do jednoho truhlíku o velikosti 50 cm dejte 3 rostliny, určitě bude hezky vypadat, smícháte-li více barev rostlin v jednom květináči. Chcete-li společně s netýkavkou v jednom květináči pěstovat více druhů rostlin, není to problém, jen je potřeba vybírat takové, které nemají rády přímé slunce, vyhovuje jim kyselejší půda a pravidelná, ale ne přílišná zálivka.

Zálivka a hnojení

Netýkavka Impatiens Walleriana má velice ráda vlhké prostředí, pokud tedy můžete, dopřejte listům pravidelné rosení, a jak jsem již uvedla, snažte se vyhnout květům, aby zbytečně neuhnívaly a neubíraly vaší rostlině na kráse. Četnost zálivky jako takové přizpůsobte stanovišti rostliny, bude-li na teplém a světlém místě, pak musí být zálivka četnější. Rostlina by neměla úplně vyschnout, ani neustále stát ve vodě.

S hnojením si netýkavka vystačí jednou za 14 dní, a to hnojivem určeným pro kvetoucí a balkonové rostliny. Pokud rostlinu stěhujete na zimu domů, snižte zálivku a hnojivo úplně vynechejte.

Přezimování

Protože netýkavka Impatiens Waleriana patří mezi druhy, které lze pěstovat jako pokojové rostliny, můžete si ji na zimu přestěhovat domů, běžná pokojová teplota pro ni bude ideální, neměla by klesat pod 15 stupňů. S čím ale musíte počítat je, že další rok už netýkavka nebude tou krásnou, upravenou rostlinou, jakou byla „v mládí“, hodně nepravidelně se totiž rozrůstá a větví. Chcete-li ji upravit do požadovaného tvaru, je ideální počkat na léto. Lépe na balkonech však vypadají nově pořízené rostliny.

Množení netýkavky

Netýkavku můžete množit dvěma způsoby. Ten první je pomocí semen. S tím si určitě hravě poradíte: v létě či na podzim posbírejte semínka, pokud se vám to nepodaří, zakoupíte je v zahradnictví. S výsevem můžete začít v březnu, jen je potřeba, aby místo, kde budete netýkavku vysévat, mělo alespoň 10 °C a dostatek světla, ale ne přímé slunce. Semena vysévejte ve vzdálenosti 2,5 cm a do hloubky 1 cm. Zeminu po celou dobu nesmíte nechat vyschnout. Do truhlíků a květináčů můžete netýkavky přesazovat, jakmile se objeví první pravé lístky. Na balkon je ale umístěte až koncem května.

Druhým způsobem, jak množit netýkavky, je řezem, kdy uříznutý vrcholek rostliny dáte buď zakořenit do vody, nebo jej rovnou píchnete do zeminy.

Zdroj: Balkónové rostliny na sever a do stínu

Brslen evropský

Pod latinským názvem Euonymus europaeus se ukrývá opadavý, 1 až 7 m vysoký keř. Mladé větve mívá zelené až zelenohnědé, převážně oblé, starší větve jsou okrouhle 4hranné, s korkovými lištami, šedohnědé, červenohnědé až téměř černé. Listy řapíkaté, jednoduché, podlouhle eliptické až podlouhle kopinaté, na vrcholu zašpičatělé, na bázi klínovité, na okraji drobně pilovité, lysé, pouze na spodní straně na žilkách kratičce chlupaté. Květy vyrůstají v úžlabních vidlanech, jsou drobné, 4četné, korunní lístky úzce vejčité až čárkovité, na okraji často podvinuté a brvité, žluté až žlutozelené, tyčinky 4, květní lůžko se širokým diskem. Plodem je 4pouzdrá, růžová až karmínově červená tobolka. Brslen kvete v květnu až červenci.

V ČR se vyskytuje dosti hojně od nížin po podhorské oblasti. Celkově roste téměř v celé Evropě, na severu po Irsko, Skotsko, Dánsko a jižní Švédsko, na východě po Volhu, Krym a Kavkaz, na jihu po sever Španělska, Francii, Itálii, Korsiku, Sicílii a Řecko. Dále roste v Malé Asii.

Brslen obsahuje mimo jiné jedovatý glykosid evonymin, kterého je nejvíce přítomno v kůře, plodech a větvích. Chemicky patří evonymin do skupiny náprstníkových glykosidů, jeho srdeční účinek je však nepatrný. Otravy brslenem se projevují podrážděním zažívacího ústrojí, zvracením, studeným potem a průjmem. Byly pozorovány zejména u dětí a u zvěře.

Pěstuje se zejména pro své ozdobné plody a pro podzimní zbarvení listů, v současnosti je vyšlechtěna celá řada kultivarů lišících se barvou plodů (červené, bílé, žluté), listů nebo vzrůstem (zakrslé, převislé). Brslen je odolný vůči mrazu i suchu, vyžaduje ale světlé stanoviště. Dobře snáší zastřihování, takže se hodí i do živých plotů.

Bolševník obecný

Latinský název Heracleum sphondylium patří dvouleté nebo i víceleté bylině, která po rozemnutí nepříjemně páchne. Přímá lodyha je dlouhá 50 až 150, někdy i 200 cm, je dutá, rýhovaná, chlupatá, na kolénkách s oblastí nápadných chlupů, v horní části rozvětvená. Přízemní listy obrovské, až 60 cm dlouhé, dlouze řapíkaté, 3–5četné. Lodyžní listy 5 až 20 cm dlouhé. Okolíky jsou na lodyze i na větvích, mají 10 až 25 cm v průměru, jsou ploché, s okolíčky v počtu zpravidla 10 až 25. Květy takřka všechny oboupohlavné, jen některé pouze samčí, korunní lístky obsrdčité, vykrojené, bílé, nazelenalé, výjimečně růžové, na okraji větší a hlouběji dvoulaločné. Bolševník kvete v červnu až říjnu.

V ČR hojný na většině území, celkově v mírném pásmu Evropy a západní Sibiře, na jihu po Pyrenejský, Apeninský a Balkánský poloostrov a po Kavkaz. Roste na loukách (zejména dobře hnojené), vlhkých pastvinách, lužních lesích a jejich lemech, příkopech, dává přednost půdám humózním, vlhkým, slabě kyselým až slabě zásaditým, s dostatkem dusíku.

Bolševník obecný obsahuje furanokumariny (bergapten, pimpenellin, sphondin), které mohou po doteku zejména na světle vyvolat na kůži pigmentové skvrny, otoky, puchýře nebo záněty. Dále obsahuje heraclein (v nati), silice, étery, alkoholy a oktanol (olej s hexyllbutyrátem, kyselinami kaprinovou a laurinovou a jinými látkami). Nejvíce jedovaté jsou nezralé plody.

Černýš luční

Má latinský název Melampyrum pretense a jde o bylinu vysokou obvykle 10 až 40 cm. Lodyha je přímá, málo až velmi větvená, listy čárkovitě kopinaté až vejčité, zvláště na okrajích pýřité. Jednostranné hrozny jsou 8 až 40květé. Květní koruna má velice proměnlivé zbarvení od bělavé po žlutou, někdy růžový nebo fialový nádech. Květy se objevují v červenci až září. Plodem je tobolka. Rostlina je poloparazitická, svými kořeny se přisává k hostitelské rostlině a odnímá jí živné roztoky.

V ČR roste černýš většinou hojně, jen v nejteplejších oblastech místy vzácně. Celkově se vyskytuje v celé Evropě, vyjma nejjižnějších částí, a dále v Asii, zejména v západní a střední Sibiři. Roste v listnatých, smíšených i jehličnatých lesech, na pasekách, okrajích lesních cest, na horských loukách, vřesovištích či rašeliništích. Najdeme ho i na suchých i zamokřených půdách, preferuje kyselejší půdy.

Černýš patří mezi slabě jedovaté rostliny, obsahuje toxickou iridoidní sloučeninu aukubin, která má tlumivý účinek na centrální nervovou soustavu. Tato látka zároveň způsobuje, že černýš při sušení černá – odtud také jeho český název.

Zdroj: Jedovaté rostliny v ČR

Co je to lapač snů

Podle severoamerických indiánů lapač snů zachycuje dobré sny a špatné sny odhání. Měl by být zavěšen v místnosti, kde dotyčná osoba spí, nejlépe poblíž okna nebo dveří, aby tak zajistil co nejlepší spánek, následně pak i bdělý stav. Lapač snů také slouží jako amulet, který ochraňuje před negativní energií a lze ho nosit pro štěstí.

Kdo chce lapač snů využít jako ochranný symbol, měl by si ho pověsit nad postel. Pro zlepšení proudění energie čchi se doporučuje zavěsit ho na stěnu. Chcete-li zpomalit a rozptýlit škodlivé energetické toky v místnosti, zavěste ho ke stropu ve středu pokoje. Má-li zabránit úniku energie, pak jej umístěte do okna.

Pro indiány jsou sny velice důležité, považují je za vzkazy duchů a značně ovlivňují jejich život. Lapač by měl mít tu vlastnost, že zlé noční můry zachytí v pavučince, kde je první ranní paprsek spálí, zatímco ty dobré nechá sklouznout po peříčku dolů, do duše spáče.

Legenda o vzniku lapačů říká, že za moudrou starou šamankou kdysi dávno přišla žena, které v noci stále plakalo dítě. Stařenka jí poradila, aby pro dítko vyrobila lapač zlých snů, že potom už plakat nebude. A světe div se – mrňous s lapačem nad sebou v noci klidně spal.

Základem tohoto silového amuletu – mandaly snů – je kruh, který se zdobí dále podle účelu, kterému bude sloužit. Je třeba dbát na základní rozdělení kruhu podle indiánské filozofie: východ je symbolem vesmírného ducha. Jih představuje přírodu a živly, jimiž je příroda od prvotního okamžiku utvářena. Západ je prostředníkem pro tělo (hmotu) a sever je prostředníkem pro mysl (vědomí). Jedině skrze tyto přírodní energie nacházíme vzájemnou provázanost a harmonii se vším, co jest od počátku věků. Indiáni dosahují harmonie dodržováním přírodních a kmenových zákonů, nikdy nejdou proti přírodním rytmům ani proti vesmíru. Vědí, kdo jsou, kde jsou a čeho jsou nedílnou součástí. Umí se napojit na tajemný svět barevných snů, na astrální říše přírodních duchů, ale také na inteligentní vědomí rostlin a zvířat.

Během tvorby lapače se soustřeďte pouze na pozitivní mysl! Vše, na co pomyslíte, zůstane zapsáno v talismanu, amuletu nebo dárku v podobě energetické paměti (podle indiánů v jednom z nekonečně mnoha kruhů života). Obvod kruhu symbolizuje pomyslnou hranici, kde začíná vnější svět. Dále mějte na paměti, že střed kruhu představuje vás, vaše vnitřní já. Symbolicky tedy umístěte do středu magického kruhu, vyplněného síťkou s uzlíky, korálek, oblázek nebo mušli. Korálek je sám o sobě mandalou, představuje také Zemi, více korálků dále od středu může představovat planetární soustavu.

Síťka s uzlíky je jakýmsi filtrem, funguje tak, že skrze uzlíky se negativní energie nedostane do středu kruhu – do osobního energetického pole.

Zvažte, jaké barvy použijete, každá barva má jiný význam, vlastní energetickou vibraci. Zelená barva uklidňuje, žlutá je barva světla a radosti, bílá podporuje duchovní vnímání, modrá přináší klid a pohádkové snění, červená doplňuje chybějící energii a podporuje chuť do života.

Lapač snů může být využíván k mnoha věcem. Může být jen tak zavěšen, aby přinášel do domova klid, pohodu a dobré sny. Nebo může být více cíleně užíván dle stylu výroby. Již při samotné výrobě lapače je třeba intenzivně ho nabíjet danou energií a vlastností, což je dobré podpořit právě výběrem barvy. Barva je dobrá i pro pozdější rozeznání. Pokud si vyrobíte (nebo hodláte vyrobit) lapačů víc, těžko si budete pamatovat k čemu, který slouží, když budou všechny stejné. Lapač zavěste nejlépe nad hlavu (pokud nemůžete, pověste ho na místo nejblíže své postele) před spaním. Takto vyrobený a používaný lapač se může použít k prozkoumávání oblastí snového světa. Můžete si přivolávat vize a snové stavy, se kterými můžete pracovat (pokud alespoň částečně zvládáte techniku vědomého snění). Lapač věšte nad postel pouze při pokusu o toto vědomé snění. Pokud máte lapač vyrobený k zachytávání určitého druhu snu, nemějte ho nad postelí stále. Nejlépe bude, když ho schováte a budete používat, jen když je třeba. Klasický lapač, ten který zahání zlé sny, můžete mít doma pověšený, jak dlouho chcete.

Lapače mohou být vyrobeny z různých přírodních materiálů (dřevo, kůže, peří), zdobí se korálky nebo různými sušenými bobulemi.

Zdroj: Lapač snů - výroba

Fuchsie

Fuchsie je rostlina mnoha tvarů a podob. Existuje více než deset tisíc odrůd, které se liší odolností, vhodným místem pro pěstování, ale především svým vzhledem. Fuchsie mohou být vzpřímené, převislé i polopřevislé, ale také jednoduché, plnokvěté, i s poloplnými květy. Některé vysoce odolné odrůdy můžete pěstovat na záhonu jako keřík či stromek, v našich podmínkách se ale nejčastěji pěstují v truhlících a květináčích. Co mají většinou společné všechny, je, že se dobře množí, a pokud správně nastudujete vybranou odrůdu, tak se i snadno pěstují. Abyste se pro začátek ve fuchsiích alespoň trochu zorientovali, na následujících řádcích najdete malý přehled několika druhů.

  • Fuchsie Florabelle – je jedním ze známějších odrůd pěstovaných u nás. Tato rostlina se množí nejčastěji semeny, pokud ji včas vysejete, nejen že se v tomtéž roce dočkáte mnoha květů, ale zároveň bude rostlina hodně bohatá. Květy bývají menší, zato jich bývá opravdu spousta. Výška rostliny se pohybuje kolem 30 cm, ale šířka až k 60 cm.
  • Fuchsie Gartenmeister Bonstedt – odrůda s malými květy, kterých se dočkáte velmi brzy. Většinou se pěstuje ve smíšených záhonech, dorůstá do výšky 60 cm a šíře kolem 45 cm.
  • Fuchsie Harry Gray – tato odrůda vám vydrží kvést celé léto, a to středně velkými, plnými květy. Jde o převislou rostlinu pěstovanou nejčastěji v závěsných nádobách nebo na okrajích smíšených záhonů, rozrůstá se do šíře 30 až 45 cm.
  • Fuchsie Cascade – je jednou z nejlepších odrůd pro závěsné nádoby, má dlouhé, kaskádovité květy. Její stonky dorůstají do délky kolem 60 cm, rostlina se rozrůstá do šíře 30 až 45 cm.
  • Fuchsie Genii – tato odrůda vám nejlépe vynikne na polostinném místě, kde ukáže svou zvláštnost zlatavými listy. Pokud ji necháte ve stínu, budou listy zelené. Někoho, kdo tuto rostlinu nezná, by to mohlo zaskočit, že se s rostlinou něco děje, když listy žloutnou, ale nemusíte se ničeho obávat, u této odrůdy to tak má být. Můžete ji pěstovat na záhonech, ale na zimu ji raději přesuňte do domu. Možná by vám venku přečkala, pokud nebude zima extra krutá, ale pravděpodobnější je, že byste o rostlinu přišli. Ani tato fuchsie nezůstane bez krásných květů, roste do výšky i šířky kolem 30 cm.
  • Fuchsie Lena – tato odrůda je velmi nenáročná na pěstování, nejčastěji se umísťuje do smíšených záhonů. Dorůstá do výšky kolem 90 cm a šířky 60 cm.
  • Fuchsie Mission Bells – je odrůda pěstovaná buď na kmínku, nebo jako keř, bývá obalena jednoduchými květy a dorůstá do výšky kolem 50 cm a do šířky 30 až 45 cm.
  • Fuchsie Mrs Pople – tato odrůda bývá často v mírných oblastech pěstována jako kvetoucí živý plot, dorůstá do výšky 150 cm a šíře kolem 70 cm. V našich podmínkách potřebuje přezimovat doma či v letních zahradách.
  • Fuchsie Snowcap – je středně velká odrůda, kterou můžete pěstovat jak v květináči, tak v záhonu. Tato fuchsie (může být i na kmínku) bohatě kvete velkými, plnými květy. Dorůstá do výšky 60 cm a šířky 45 cm.
  • Fuchsie Swingtime – tato odrůda se snadno pěstuje, je odolná a bohatě kvete plnými květy. Nejčastěji se pěstuje v závěsných nádobách nebo na kmínku, protože je vyšlechtěna jako převislá. Její stonky dosahují délky až 90 cm a rozrůstá se do šíře kolem 60 cm.
  • Fuchsie Magellanica Aurea – je další z oblíbených odrůd. Patří mezi fuchsie větších rozměrů, dosahuje výšky kolem 150 cm a šířky 120 cm. Její listy mají zlatavou barvu a svým vzhledem v podstatě zastupují funkci květů, které jsou menších rozměrů.
  • Fuchsie Magellanica Variegata – je odolná odrůda většího vzrůstu, a to kolem 150 cm, je velice populární a atraktivní především díky svým pestrým květům, které krásně doplňují malé červené květy.
  • Fuchsie Tom Thumb – je taktéž odolnou rostlinou, na rozdíl od předchozího druhu dosahuje jen minimálních výšek, a to kolem 40 cm, proto bývá často vysazována do skalek, kde z ní její krásné květy vytvoří nepřehlédnutelnou rostlinu.
  • Fuchsie Procumbens – je doslova miniaturní rostlinou, roste kobercovitě a dosahuje výšky 10 cm, zato do šířky se umí roztáhnout téměř na metr. Kam jinam než do skalky byste tuto rostlinu umísťovali, že? V létě vás navíc odmění krásnými květy.
Myslím, že o tom, že fuchsie můžete najít a potkat úplně všude a v různých variantách, už jste si obrázek udělali, a jak tedy na jejich pěstování?

Jak fuchsie pěstovat

Fuchsie má jako jedna z mála rostlin ráda stinné místo, nedostatek světla bude snášet opravdu výborně a nemusíte se bát, že byste se třeba nedočkali květů. Fuchsie vysazujte ven koncem května nebo počátkem června, kdy již nebude mrznout. Vysazovat je můžete do truhlíků, květináčů, závěsných květináčů, ale i do záhonů a zvolit byste měli dobře propustnou zeminu, budete-li si ji míchat sami, pak použijte zeminu, kompost a písek v poměru 2 : 1 : 1. Velikost nádoby či místo, kam ji umístíte, zvolte podle odrůdy, protože každá je opravdu úplně jiná a těžko se radí všeobecně.

Zálivka a hnojení

Fuchsie má ráda pravidelnou zálivku, kořenový bal by neměl úplně vyschnout, ale ani být neustále přemokřený, zbytečně by docházelo k uhnívání kořenů a mohlo by se vám stát, že vaše rostlina naráz shodí květy i poupata. Přelitá rostlina není jediným důvodem ztráty květenství, může jít také o vysoký skok v teplotě. V horkých dnes vaše fuchsie ocení rosení nebo sprchování.

Nezapomeňte rostlinu v aktivním období jednou týdně hnojit dusíkatým hnojivem.

Přezimování

Rozdělme si přezimování fuchsií do dvou skupin – odrůdy odolné a choulostivé. Odolné umí přečkat zimu venku, postačí, když rostlinu na podzim seříznete asi o jednu třetinu a zakryjete dostatečnou vrstvou chvojí. Na jaře toto chvojí odstraňte, a roste-li fuchsie příliš bujně, znovu ji seřízněte a zredukujte dle potřeby. V květnu pak rostlinu začněte přihnojovat.

Choulostivé fuchsie na podzim seřízněte a přesuňte na místo, kde přečkají zimu, ať už je to zimní zahrada, vytápěný skleník či místnost v domě. Pokud jste rostlinu pěstovali v záhonu, musíte ji vyrýt a nejlépe uděláte, pokud ji umístíte do květináče a nenecháte ji bez obalu. Před zazimováním rostlinu zbavte suchých listů a květů. Omezte zálivku, ale neměla by přeschnout. Podmínky pro přezimování fuchsií jsou jednoduché: místo, kde nemrzne a nebude příliš světla. Koncem ledna či začátkem února můžete začít rostlinu pomalu probouzet, a to tím, že jí dopřejete více světla. Po čase by se měly začít objevovat nové výhonky, které později budete moci použít k řízkování. Na jaře je potřeba, abyste rostlinu přesadili do nového substrátu, a chcete-li, aby fuchsie byla košatá, pak výhonky zaštipujte. Začátkem dubna můžete začít rostliny přihnojovat.

Množení fuchsií

Fuchsie můžete množit řízkováním, a to v jakoukoliv roční dobu, někdo je provádí na podzim, kdy si ze staré rostliny vezme řízky, které zapíchne do zeminy, na jaře je nahrnkuje a vypěstuje si nové rostlinky a staré se zbaví. U takto namnožených fuchsií byste se měli dočkat krásné košatosti a spousty keřů, na rozdíl od toho, když si řízky z rostliny odeberete na jaře. Někdo ale řízky odebírá v červenci, kdy mu rostliny řádně zakoření ještě před zazimováním, a na další rok již o rostlině není žádných pochyb. Nevíte-li, jak na řízkování, pak ustřihněte asi 10 cm z konce výhonku a tento vzniklý řízek zapíchněte do substrátu vytvořeného ze zeminy a písku. Nádobu pravidelně zalévejte. Odstřižené řízky můžete také nechat zakořenit ve sklenici s vodou a poté zasadit.

Zdroj: Balkónové rostliny na sever a do stínu

Prudce jedovaté rostliny

Obsah jedovatých látek je v rostlině proměnlivý – závisí na stanovišti, ročním období, klimatu, sušení rostlin, ale i denní či noční době. Účinnost toxických látek na jedince je závislá zejména na jeho stáří a zdraví, jinak působí jed na dítě a jinak na dospělého člověka, jinak také na osoby více senzitivní. Toxické látky bývají obsaženy v celé rostlině, často však ve vyšších koncentracích zvláště v některých jejích částech. Toxické metabolity působí toxicky až v dávkách přesahujících určitou mez, poté se stávají rostlinnými jedy. Toxické metabolity jsou často vysoce účinné biologicky aktivní látky, které jsou v malých dávkách potenciálně využitelné jako rostlinná léčiva.

Protože se mezi léčivými rostlinami vyskytují také rostliny jedovaté, netrhejte v žádném případě rostliny a nejezte plody, které neznáte! Sbírejte jen ty rostliny, které bezpečně poznáte!

Běžně se za jed považuje škodlivá látka, která způsobuje poruchu normálních činností lidského nebo zvířecího organismu. Přesněji vyjádřeno, jedem je látka, která po vniknutí do těla v malém množství (nejvýše několik desítek gramů) vyvolá po vstřebání chorobné změny, jež mohou vést i k zániku organismu. Následkem působení jedu v organismu je otrava, nemoc s určitým původcem, inkubační dobou, příznaky a určitým průběhem. Vždy jde o výsledek vzájemného působení organismu a jedovaté látky.

Konkrétní nejmenší množství jedu vyvolávající otravu se označuje jako toxická dávka. Některé rostliny nebo jejich části jsou jedovaté v čerstvém stavu, zatímco sušením, vařením, pečením či smažením jejich jedovatost mizí nebo se snižuje v důsledku změn a rozpadu účinných látek. Většinou se však jedovaté účinky rostlin při těchto pochodech nemění. Rostlina může obsahovat buď jedinou jedovatou látku, nebo celou řadu různě složitých jedů. Složení některých rostlinných jedů není dodnes známo. Například známý alkaloid morfin byl v opiu máku izolován již začátkem 19. století a uběhlo téměř sto let, než bylo stanoveno jeho přesné složení a struktura. V opiu se během několika dalších desetiletí výzkumu zjistilo ještě asi 50 dalších alkaloidů a v podstatě dodnes není výzkum máku setého z tohoto hlediska uzavřen.

Jírovec maďal

Rostlina s latinským názvem Aesculus hippocastanum se někdy nazývá také koňský kaštan. Jde o opadavý, až 30 m vysoký strom s kmenem o průměru až 2 m. Borka je zpočátku hladká, šedohnědá, později až červenohnědá, odlupující se v malých šupinách. Pupeny velké, silně lepkavé, hnědé až červenohnědé. Listy vstřícné, dlouze řapíkaté, dlanitě složené, 5 až 7četné, lístky přisedlé, obvejčité, na okraji pilovité, prostřední lístek větší než ostatní. Květy se objevují v květnu a rostou v latách dlouhých až 30 cm, nejčastěji jsou 5četné, zřídka 4četné, oboupohlavné nebo jednopohlavné, bílé, na bázi korunních lístků se žlutou, později červenou skvrnou. Plodem je až 6 cm velká, ostnitá tobolka s 1 až 3 semeny (kaštany).

U nás je jírovec převážně vysazován v parcích či alejích, ve své domovině roste zejména v horských a údolních lesích, na půdách výživných, humózních, hlubokých, svěžích a na stanovišti světlém až polostinném.

Celá rostlina (a nejvíce zřejmě semena) je jedovatá, hlavní toxickou látkou v jírovci je saponin escin. Při předávkování se mohou objevit křeče, ztráta koordinace, zvracení, průjem, ochrnutí, dle některých zdrojů může dojít i k poškození ledvin a jater, u dětí byly údajně zaznamenány i případy úmrtí.

Pěstuje se v několika kultivarech lišících se vzrůstem (zakrslé, převislé) nebo barvou či tvarem lístků. Jírovec vyžaduje humózní, výživnou a svěží půdu a světlé nebo jen slabě přistíněné místo. Množí se semeny, která se vysévají buď ihned po dozrání, nebo po zimní stratifikaci na jaře. Semena se dávají 6 až 8 cm hluboko pupkem dolů. Kultivary se množí očkováním nebo roubováním.

Vlaštovičník větší

Latinský název Chelidonium majus ukrývá vytrvalou, 30 až 100 cm vysokou bylinu s oranžovým mlékem. Lodyha větvená, chlupatá. Listy střídavé, řapíkaté, horní až přisedlé, lichozpeřené, lístky vejčité, vroubkované, konečný lístek 3laločný. Květy ve 2 až 6květých okolících, žluté, 4četné. Vlaštovičník kvete v květnu až září.

V ČR roste od nížin po pahorkatiny hojně, ve vyšších polohách vzácně. Celkově roste v Evropě na sever až po jih Skandinávie, v mírném a subarktickém pásmu Asie až po Japonsko a střední Čínu, druhotně v Severní Americe.

V mléce obsahuje okolo 20 různých alkaloidů, z nichž nejvýznamnější je chelidonin, jehož účinek se blíží účinku morfinu. Z dalších alkaloidů je přítomen homochelidonin, protopin, allokryptopin, sanguinarin, chelerythrin, methoxychelidonin, berberin, oxychelidonin, spartein a další. Celkem obsahuje mléko 1 až 4 % alkaloidů, v usušené nati je přítomno asi 0,4 % chelidoninu a dále kyselina chelidonová, jablečná, citronová a jantarová, trochu silice a kyseliny nikotinové. Dále jsou přítomny flavonoidy, aminy a enzymy. Hlavními toxickými látkami jsou chelidonin a homochelidonin, které působí tlumivě na centrální nervový systém, uvolňují křeče hladkého svalstva a působí mírně anesteticky. Sanguinarin působí zpočátku slabě narkoticky, později vyvolává křeče, dráždí střevní peristaltiku, zvyšuje sekreci slin, zevně vyvolává po přechodném pálení znecitlivění kůže. Berberin způsobuje zpočátku podráždění dechu, později jeho zástavu a smrt. Další alkaloidy se řadí mezi křečové jedy způsobující ve velkých dávkách centrální ochrnutí a zástavu dechu. Po požití vlaštovičníkového mléka se objevuje podráždění sliznic nebo pokožky, mohou se vytvořit puchýře, dále se otrava projevuje škrábáním v krku, zvracením, krvavým průjmem a močí.

Kapraď samec

Má latinský název Dryopteris filix-mas a jde o vytrvalou, výtrusnou bylinu. Listy jsou nepřezimující, nálevkovitě rozložené, až 140 cm dlouhé, v obrysu kopinaté, 1x až 2x zpeřené, s až 35 lístky na každé straně, ty jsou střídavé, přisedlé nebo jen kratičce řapíčkaté, kopinaté, členěné dále v úkrojky nebo lístečky, řapík tuhý, nelámavý, s hnědými, až 2 cm dlouhými a na vrcholu zašpičatělými plevinami. Výtrusnicové kupky se v počtu 3 až 6 objevují na každém lístečku (nebo úkrojku), ostěry ledvinovité nebo okrouhlé. Výtrusy jsou zralé v červenci až září.

V ČR roste kapraď od pahorkatin do horských oblastí hojně, v teplých oblastech roztroušeně, místy i chybí. Celkově roste téměř v celé Evropě, na Kavkaze, v západní Sibiři, Střední Asii, v Severní Americe, v jižním Grónsku a ojediněle i v dalších oblastech.

Obsahuje zejména látky, které se štěpením mění na kyselinu máselnou a floroglucinol (aspidinol, floraspin, albaspin, kyselina flavaspinová, filixová). Kromě toho jsou v oddenku přítomny i hořčiny, třísloviny, silice, pryskyřice, filicin, filmaron, fytosterol, olej, vosk, zelené barvivo (filixinigrin) a další látky. Výtažků z oddenku ve formě sirupového extraktu se v minulosti užívalo proti střevním parazitům, zejména proti tasemnicím, pro které jsou účinné látky obsažené v kapradi samci velmi jedovaté (rozkládají jejich pokožku a ochromují jim svalstvo, takže se pustí střevní stěny a mohou být poté pomocí projímadla vyplaveny z těla ven). V lehčích případech se objevují bolesti hlavy a závratě, v těžších případech se přidává zvracení, průjem, bolesti žaludku, někdy barevné vidění nebo přechodná slepota, v nejtěžších případech postižený blouzní, objevují se křeče, poruchy dechu, bezvědomí, či dokonce smrt jako důsledek zástavy dechu nebo srdce. Léčení těžkých otrav bývá velmi dlouhé, někdy i po překonání otravy samotné může dojít k trvalé slepotě v důsledku dlouhotrvajících křečí sítnicových cév.

Zdroj: Jedovaté rostliny v ČR

Jak udělat vyvýšený záhon

Když se podíváme do historie, uvidíme, že podobný způsob zahradničení je starý stovky let. Například v Anglii není pěstování zeleniny na vyvýšených záhonech vůbec ojedinělé. Ve Francii v období středověku dominovaly zvýšené záhony čtvercového typu. Příkladem je zrekonstruovaná středověká zahrada francouzského hradu Carcassonne, kde jsou užitkové záhony lemovány vyplétaným proutím. Lískové či vrbové proutí okolo záhonů se těšilo oblibě u mnoha klášterních zahrad Evropy. I samotní Číňané takto pěstují rostliny po několik staletí a mají k tomu hned několik důvodů.

Zelenina vysazená na zvýšených záhonech lépe prospívá, netrpí tolik škůdci, a především údržba je oproti konvenčnímu způsobu pěstování minimální. Při pěstování ve vyvýšených záhonech se zvyšuje úrodnost půdy, a tím pádem i výnos. Půda zde nezná půdní škraloup, není třeba na ni nikde šlapat jako u běžného užitkového záhonu a drží pěkně nakypřená. Kvalita půdy se jen lehce vylepšuje. Při samotném zakládání záhonů se na dno použije kompost a biologický materiál, z něhož rostliny následně čerpají potřebné živiny.

Na záhoně se díky tlení organického materiálu daří i rostlinám náročnějším na teplo, což je příznivé zejména v chladnějších oblastech naší republiky. Díky sedání vyvýšeného záhonu můžete každý rok doplnit nový kompost, který se postará o potřebné živiny. Takový záhon v létě sice více vysychá, ale tomu lze předejít použitím mulče („peřinka“ na záhon z organického materiálu – sláma, listí, kůra).

Pěstování ideálně vychází na dva tři řádky vedle sebe. Rostliny získávají více světla, vzájemně si nekonkurují a nedochází k oslabení a zmenšení prostředních rostlin. Při tradičním způsobu pěstování totiž bývají tyto rostliny oslabené a více náchylné k chorobám a škůdcům. Mimo jiné je zvýšení záhonů s mulčovanými cestičkami mezi záhony výbornou bariérou před slimáky. Tím, že mohou být rostliny sázeny nahusto, dochází k lepšímu zastínění půdy listy a zabrání se výparu.

Vyvýšený záhon se stane také zajímavým dekorativním prvkem zahrady. Může být vysoký třeba jen 10 cm, ale i 1 metr, vyvýšené záhony mohou být i stupňovité, ovšem široké by neměly být více než metr a půl (v závislosti na výšce – ty metr vysoké budou široké cca jen 1 metr), abychom všude snadno dosáhli.

Na jílovitých a poměrně vlhkých půdách je zvýšení záhonu ideálním řešením. Nedochází k zatopení a tvoření loužiček mezi rostlinami, hlavně v obdobích větších srážek a přívalových dešťů. Vyvýšený záhon můžeme umístit i ve svahu a vyřešit si tak problém, jak kvalitně zúrodnit a zpevnit svah na naší zahradě. Vytvořit jej lze dokonce i na betonu, pokud dodržíme minimální výšku pro růst zeleniny.

Zvýšené záhony mají ovšem i své proti. Pokud budou stavěny ze dřeva, dochází naopak k většímu odpařování vody a potřebě častého zalévání. Druhou nevýhodou bývá počáteční pracnost při zakládání zeleninových záhonů, které musíme nejprve pořádně vybudovat. Ovšem tato námaha se nám v budoucích letech mnohonásobně vyplatí.

Než se pustíme do samotné stavby, je vhodné vytvořit si plán užitkové zahrady. Tak budeme mít připravený koncept, dle kterého můžeme praktičtěji realizovat své dílo. Obruba vyvýšeného záhonu může být klasicky zděná (pokud materiál spojujeme maltou či betonem, nesmíme zapomenout na odvodňovací otvory) z kamene, cihel, ztraceného bednění, může být dřevěná z různých podob dřeva, ale i z prken plastových a dřevoplastových, a z dalších materiálů včetně například betonových, dřevěných či plastových palisád. Například klasickým typem vyvýšených záhonů je jahodová pyramida anebo třeba bylinková spirála. Vyvýšený záhon však může podpírat (i stupňovitě) svah zahrady, kopírovat budovu či opěrnou zeď a plot a podobně.

Ideálním materiálem pro vyvýšené záhony je dřevo, je ale třeba zvolit dřevo tvrdé (například modřín, akát, dub).

Velikost záhonu zvolíme takovou, aby nám byly plodiny bezproblémově přístupné a nemuseli jsme na záhon jakkoli vstupovat. Abychom se nemuseli k záhonu ohýbat a mohli případně i sedět. Tuto vlastnost ocení jistě i vozíčkáři, senioři a lidé se zdravotním omezením. Pro samotnou realizaci si jako příklad uvedeme šířku záhonu 60–180 cm, kdy je důležité zvolit správnou šířku podle toho, zda bude záhon přístupný z jedné či obou stran. Délka záhonu může být různá dle velikosti pozemku a uspořádání ostatních prvků užitkové zahrady, jako jsou keře či ovocné stromy. Ideální postavení dle světových stran je sever–jih.

Postup realizace

Pokud již máme plán, jak budou záhony vysoké, široké a dlouhé, v první etapě připravíme místo, kam je umístíme. Cestičky volíme široké 0,6–0,8 m a ideálně je zamulčujeme, zatravníme či vysypeme štěrkem nebo pískem, abychom na ně mohli pohodlně vstupovat za každého počasí. Postavíme si záhon libovolného tvaru a materiálu, který nám nejvíce vyhovuje. Nejčastěji jsou k vidění formální tvary jako obdélník a čtverec. Na dno záhonu se doporučuje připevnit pletivo s menšími oky, aby se zabránilo prolézání hlodavců. Začneme vrstvit biologický materiál ze zahrady jako je hotový kompost, zbytky zeleniny a ovoce z kuchyně, sláma, listí, tráva. Pokud zakládáme na jaře, můžeme použít na dno i pár větví z prořezaných ovocných stromů. Větve drží v půdě vlhkost. Vše prokládáme zeminou a na závěr vrstvíme jen zeminu. Nepoužíváme kůru, piliny a podobně, odebírají z půdy dusík. Tato kombinace biologického materiálu nám zaručí výživu zeleniny (není třeba hnojit chemickými hnojivy) a bohatou úrodu. Navrch záhonů vrstvíme mulč ve formě slámy, sena či jemné štěpky. Mulč drží vlhkost, brání prorůstání plevele a mnohdy chrání plody proti hnilobě, na niž trpí například jahody.

Na rozdíl od běžných mobilních nádob vyvýšený záhon zahrnuje více specifických vrstev, nejen tu drenážní a zeminu. Navzájem zde působí vrstvy zeminy a kvalitního kompostu, na první vrstvu zeminy je navíc vhodné uložit kvalitní organické hnojivo. Třeba sem našlapeme dobře proleželý koňský hnůj a zakryjeme listím, čímž se nám bude uvolňovat teplo, ovšem tento postup doporučujeme až na jaře – přes zimu by se koňský hnůj rozložil a bylo by po teple (teplo vzniká právě urychleným rozkladem tohoto hnojiva). Pokud zakládáte vyvýšený záhon před zimou, můžete použít třeba chlévský hnůj (chlévskou mrvu), který se rozkládá pomalu, anebo prostě zbytky z domácnosti a zahrady, které se zde postupně rozloží jako v kompostu. Všechny vrstvy na sebe budou navzájem působit a hnilobné procesy vytvoří teplo i v případě, že nesáhneme po koňském hnoji, ale dokonce ani po žádném jiném, jen po kompostu a zemině.

Zdroj: Vyvýšené záhony - postup

Nejlepší odrůdy pro malé pěstitele

Jaké odrůdy vybrat? A jaké odrůdy jsou nejlepší pro malé pěstitele?

Dostáváme se k tématu, které tvoří náplň části vinohradnictví, zvané Ampelografie, což je obor zabývající se vlastnostmi jednotlivých odrůd. O ampelografii byla napsána řada odborných knih, které kromě popisu toho, jak keře vypadají, také uvádějí jejich požadavky na prostředí a na způsoby pěstování, a také charakteristiky jejich vín.

Kdybychom si chtěli udělat v odrůdách pořádek, mohli bychom je rozdělit např. podle barvy slupky na odrůdy bílé, červené a modré, nebo podle využití na odrůdy moštové a stolní. Ale mnohem zajímavější je podívat se na to, jak dlouho se pěstují na našem území a jak se k nám dostaly. Některé jsou u nás domovem již několik staletí. Patří k nim odrůdy z rodiny Burgundských (dnes podle legislativních dohod správně zvané odrůdy Rulandské), jež k nám opravdu dovezl Karel IV., kterému můžeme děkovat za rozšiřování vinohradnictví v Čechách. Jiné odrůdy se k nám v minulosti spontánně dostaly z dalších území Evropy; připomeňme si např. oblíbené odrůdy Sauvignon či Ryzlink rýnský. Všechno jsou to odrůdy velmi náročné na podmínky pěstování a zároveň jejich vína patří k nejkvalitnějším.

U řady odrůd není přesně znám původ, např. u odrůdy Neuburské. Navíc se v minulých dobách nevedla přehledná evidence popisů odrůd, takže ve starých literárních zdrojích se mohou najít tytéž odrůdy pod několika názvy. U nás byla první přehledná evidence zavedena v roce 1941, což se u odrůd, které zde byly mnohem déle, označuje jakožto rok „povolení odrůd“, přestože nikým jejich pěstování povolováno nebylo – na rozdíl od současných nových odrůd. Nežli se nové odrůdy zapíšou do seznamu povolených odrůd (a smí se z nich vyrábět a prodávat vína nebo hrozny), musí projít tzv. „uznávacím řízením“. To kupodivu není byrokratický akt, ale skutečné vysazení nových odrůd ve zkušebních vinicích a zhruba desetileté pozorování jejich vlastností na stanovišti. A také pochopitelně opakované zkoušení vín vyrobených z jednotlivých ročníků.

Čeští šlechtitelé révy vinné už několik desítek let nejenže udržují nejcennější keře z jednotlivých odrůd, (přemnožených do klonů), ale zabývají se také tzv. „novošlechtěním“, což je kreativní i náročná činnost, při které se vytvářejí nové odrůdy. Asi tak dvacet let trvá, než je nová odrůda povolena. Výsledkem jsou odrůdy, jako např. André, Olšava, Malverina, Veritas, Florianka, Erilon a řada dalších.

V minulém století k nám přicházely odrůdy z jiných zemí cíleně vyšlechtěné a tam registrované, které se vyznačovaly takovými pěstitelskými vlastnostmi a takovou kvalitou vín, že se postupně rozšířily po Evropě i jinde. Jednou z těch „starších“ je odrůda Müller Thurgau, která má dokonce původ ve dvou zemích. Běžně se uvádí, že pochází z Německa z Geisenheimu, avšak její autor, pan Müller, provedl prvotní křížení výchozích rodičů, ze kterých tato odrůda vznikla, ve Švýcarsku v kantonu Thurgau, kde působil, nežli se přestěhoval do Německa. A názvem kantonu pak poctil i svou novou odrůdu. Dalšími takovými „cizinci“ jsou např. Zweigeltrebe z Rakouska, Dornfelder či Hibernal z Německa, Auxerrois z Francie, Julski Biser z Bulharska, Arkadia z Ukrajiny a některé další, které však byly k nám již cíleně dovezeny, samozřejmě podle platných mezinárodních legislativních předpisů.

Aha, rozumím tomu dobře, že velmi staré odrůdy se k nám dostaly náhodně, třeba s postupujícími vojsky, ale třeba zmíněný Müller Thurgau už byl vyšlechtěn a byl zaznamenán jeho původ, no a ty posledně uvedené odrůdy se k nám dostaly, dá se říci, předpisovým způsobem a s řádnou dokumentací?

Ano, a protože některé z nich měli autoři legislativně ochráněné, museli jsme se vypořádat také s tímto faktem. Např. rakouská odrůda Zweigeltrebe byla po určitou dobu patentově chráněna a proto jsme museli počkat příslušný počet let, než patentová ochrana vyprší. V současné době se náš sortiment odrůd rozšířil o celou řádku našich nových odrůd a některé z nich jsou také obdobně chráněné.

A které odrůdy byste doporučila?

Já nerada doporučuji. Je to podobné, jako když se mne někdo zeptá, které víno je nejlepší. To jsou otázky, na které se nedá odpovědět objektivně. U odrůd se při jejich výběru musí přihlížet ke klimatickým a pěstitelským podmínkám v té dané lokalitě a především k tomu, co od své vinice očekáváme. Můžeme si vysadit pár keřů na zahradě pro radost, tam si zvolíme jistě odrůdy stolní, protože je chceme konzumovat jako ovoce. Nebo si chceme založit vlastní malou vinici a pokusit se vyrobit vlastní víno. V tom případě jistě začneme od toho snadnějšího a vysadíme si odrůdy bílé. Záleží i na tom, zda již nějaké zkušenosti s výrobou vín máme a vinici chceme rozšířit o odrůdy modré. Nebo se dokonce cítíme se být zkušenými pěstiteli a troufáme si na biovína? To je těžké, především po pěstitelské stránce. Protože houbovým chorobám je jedno, že vy chcete minimalizovat aplikaci ochranných postřiků; když nastanou pro ně vhodné podmínky, tak se začnou šířit. Pokud chceme používat minimum přípravků na ochranu rostlin nebo dokonce žádné, musíme vysadit takové odrůdy, které jsou vůči houbovým chorobám rezistentní nebo alespoň tolerantní.

Proto nebudu dělat žádná doporučení, ale zmíním se o některých odrůdách, které jsou zatím méně známé nebo méně pěstované. Také nechci uvádět žádné dlouhé popisy jejich jednotlivých částí; tyto informace lze kdekoli nalézt; spíše se zaměřím na různé zajímavosti o nich. A pochopitelně nemohu úplně vynechat jejich pěstební požadavky a také jejich využití.

Abych navázala na zmíněné členění odrůd podle původu a doby, kdy se u nás začaly pěstovat, jako první uvedu odrůdu s francouzským názvem Chardonnay, která je u nás povolená od roku 1987. Její historie pěstování u nás je velmi zvláštní. Je to odrůda, která je rozšířená po celém světě. Geneticky patří k odrůdám rodiny Burgundských. Protože je svými ampelografickými znaky velmi podobná Burgundskému bílému, byla považována za mutaci této odrůdy a obě tyto odrůdy se nerozlišovaly. Teprve na konci 19. stol. byly tyto odrůdy znakově odděleny a začaly se brát za samostatné. Někdy v sedmdesátých letech nastal její obchodní boom, stala se celosvětově velmi módní odrůdou a toto postavení na trhu vín si zachovává dodnes. I k nám se, v dobách před rokem 1989 trestuhodně pomalu, donesla její sláva. Což přimělo české šlechtitele, aby zjistili přesné ampelografické popisy znaků, kterými se obě odrůdy liší, a ejhle, co se zjistilo. Odrůda Chardonnay se u nás pěstuje pravděpodobně od dob Karla IV., avšak neví se o ní, protože spolehlivý rozlišovací znak je jen jeden: od odrůdy Burgundské (Rulandské) bílé se liší tvarem řapíkového výkrojku. Hlavním příčinou, že u nás tato odrůda nebyla známa, je fakt, že se pěstovala ve směsi právě s Burgundským bílým. A koho by zajímaly řapíkové výkrojky, zvláště když je réva tak variabilní! Náprava byla relativně snadná. Šlechtitelé si pečlivě prohlédli klony získané z původně směsných vinic tehdejšího Burgundského bílého. A protože každý klon je namnožený z jediné rostliny, a nové výsadby se provádějí z klonového materiálu, bylo roztřídění na Rulandské a Chardonnay jednoduché. Pak byla odrůda přihlášena k uznávacímu řízení a dnes i u nás je povolena odrůda Chardonnay.

Hrozen odrůdy Chardonnay:

Hrozen odrůdy Chardonnay

Nejdůležitější rozlišovací znak odrůdy Chardonnay – řapíkový výkroj:

Nejdůležitější rozlišovací znak odrůdy Chardonnay – řapíkový výkroj

A hodí se drobným pěstitelům na zahrádky?

Vzhledem k tomu, že jde o typicky moštovou odrůdu s malou bobulí, tak je vhodná především pro toho, kdo si dělá vlastní víno. Je náročná na stanoviště i na půdu, má ráda sluníčko a půdy raději kamenitější. Bobulky jsou žluté, na dobře osvětlených částech hroznů při dobrém dozrání s nahnědlým líčkem. Intenzita růstu je značná, proto by se zahradě mohla uplatnit na některých netradičních tvarech, např. na oddělujících stěnách. Je potřeba dát pozor, aby keře měly dostatek místa, jinak často sprchávají. Ovšem ochraně před houbovými chorobami se nevyhneme.

Vína odrůdy Chardonnay jsou plná, harmonická, většinou s nějakým přívlastkem, protože hrozny dosahují vyšší cukernatosti. Když se ještě vrátím k tomu odlišení od odrůdy Rulandské bílé: pochopitelně se srovnávala vína obou odrůd a byly mezi nimi zjištěny rozdíly. Chardonnay mívá vína plnější, vína Rulandského bílého bývají uzavřenější, užší, ale svých odrůdových charakteristik dosahují také. Třeba někoho z našich čtenářů tato poslední věta povede k samostatnému zkoumání, jak to s rozdíly obou odrůd je, koupí si obě vína a bude je porovnávat. A tím bude sám sebe vychovávat v posuzování a hodnocení vín. Protože to se člověk naučí jen pilným ochutnáváním. Jen se nesmí zapomenout, že odrůdová vína jsou variabilní nejen podle místa původu hroznů, ale i podle ročníků.

Můžete se zmínit o některých odrůdách, které byly vyšlechtěny u nás?

Za pozoruhodnou považuji například odrůdu Aurelius. Už sám název je zajímavý; odrůda byla pojmenována po římském císaři jménem Marcus Aurelius Probus, který měl při římských expanzích po Evropě zásluhu o rozšiřování révy vinné směrem na sever, a jak svědčí historické nálezy, dostal se s touto činností až někam k dnešní Pálavě. Odrůda Aurelius je bílá moštová odrůda, která zpravidla dozrává od poloviny září, v méně vhodných ročnících začátkem října, můžeme ji tedy označit jako středně ranou odrůdu. Autorem křížení rodičovských odrůd Neuburské a Ryzlink rýnský byl šlechtitel Ing. Josef Veverka už v roce 1953. Po dvaceti letech šlechtitelské práce a po deseti letech trvání uznávacího řízení byla tato odrůda zapsána v roce 1983. Tuto odrůdu je možné pěstovat na Moravě i v Čechách, kde jsou klimatické podmínky horší a některým jiným odrůdám se tam nedaří, protože Aurelius poměrně dobře snáší zimní i jarní mrazy i poněkud méně tepla. Když si představíme obě rodičovské odrůdy, vidíme, že Aurelius, jako správný potomek, podědil od každého z rodičů něco: Po odrůdě Ryzlink rýnský právě onu dobrou mrazuodolnost, pevnou stopku, dobrou kvalitu moštu a vína. Požadavky na polohy a půdu má střední – na rozdíl od Ryzlinku. Po odrůdě Neuburské zdědila tato odrůda ranost (ve srovnání s Ryzlinkem rýnským), hustý hrozen, žluté bobule s výraznou tečkou po blizně. A jedno pozitivum – na rozdíl od odrůdy Neuburské u Aurelia obvykle nedochází ke sprchávání. Porovnání vlastností obou rodičů i nové odrůdy ukazuje, proč si šlechtitel vybral za rodiče právě tyto dvě výchozí odrůdy. Prostě chtěl něco mezi, co bude zároveň o něco lepší.

Protože Aurelius dosahuje dostatečné kvality moštů, vína jsou vyráběna často v kategoriích s vysokými přívlastky, jako např. výběry z bobulí. Vinaři často ponechávají v těchto vínech zbytek cukru z moštů, proto bývají příjemně nasládlá až sladká. Tato vína se vyznačují také výraznými ovocnými aromaty.

Hrozen odrůdy Aurelius:

Hrozen odrůdy Aurelius

Abych se nedržela pouze odrůd typicky moštových pro výrobu vín, ta, co o ní chci mluvit teď, je sice moštová, ale vůbec není problém vysadit si ji na zahrádce pro přímý konzum, protože má ke stolním odrůdám blízko. Je také českého původu, byla vyšlechtěna Ing. Václavem Křivánkem ve Šlechtitelské stanici v Polešovicích. Důvodem, proč vznikla, byly, jak lze předpokládat, vlastnosti dvou rodičovských odrůd, a to německé odrůdy s názvem Prachtraube a voňavé rané odrůdy Muškát Ottonel, které chtěl šlechtitel vylepšit. Prachtraube měl jeden keř vysazený někde u domu, líbila se mu na něm jeho vysoká plodnost. Muškát Ottonel je odrůda raná, voňavá, ale často sprchává a proto má malé výnosy. Výsledkem jeho usilovné práce byla odrůda uznaná v roce 1987 pod jménem Mopr - podle počátečních písmen rodičovských odrůd. V roce 1993 byl její název změněn na Muškát moravský. Název Mopr pak zůstal povoleným synonymem.

Hrozen odrůdy Muškát moravský:

Hrozen odrůdy Muškát moravský

Jistě tuto odrůdu znáte. Má středně hustý hrozen se žlutými bobulkami a typickým výrazným muškátovým aromatem. Je středně odolná vůči mrazu a houbovým chorobám. V dobách, kdy nebyl dostatek sazenic stolních odrůd, byla často nabízena pro zahrádkáře a další malé pěstitele. Jednou z jejích ceněných vlastností je její ranost, sklízí se už na začátku září. Také vína z ní vyrobená jsou jemně aromatická, svěží a lehká, protože vysokých cukernatostí, jakožto raná odrůda, nedosahuje. Muškát moravský mívá někdy méně kyselin, což je nutno vzít v potaz při stanovení termínu sklizně, protože vína s nízkým obsahem kyselin bývají nezajímavá. Často se prodává v listopadu jako Martinské víno, už proto, že tato raná odrůda rozhodně nevydrží v láhvi delší dobu.

Poslední odrůdou, o které se dnes chci zmínit, je také odrůda moštová, raná až velmi raná, jejíž bobule mají barvu růžovou, či spíše fialově-červenou. Hrozen je poměrně malý až střední, s tzv. křidélky. Můžete ji znát pod jménem Vrboska. Byla vyšlechtěna na Šlechtitelské stanici ve Znojmě, autorství je přiznáváno pěti šlechtitelům – to proto, že od křížení k uznání proběhla také celá řádka let, v níž se šlechtitelé vystřídali. Název je odvozen od jména obce, v jejímž katastru leží vinice znojemské šlechtitelské stanice.

Vznikla křížením odrůd Tramín červený a Čabaňská perla. Kdo tyto odrůdy zná, jistě dokáže odhadnout alespoň některé její vlastnosti. Hrozen nemůže být velký – obě rodičovské odrůdy mají hrozny spíše malé. Od odrůdy Čabaňská perla převzala ranost, červený nádech bobulí a nízký obsah kyselin. Zkrátka je to odrůda, která je tou nejvhodnější na výrobu a prodej burčáků. Pokud se jako burčák neprodá a výroba vína se dokončí, dává vína lehká a jemně aromatická. Rozhodně se nehodí k dlouhému ležení v lahvích. A jedno velké plus, kterým se shoduje s Muškátem moravským – také se hodí podávat jako ovoce, protože se velmi přibližuje stolním odrůdám.

Hrozen odrůdy Vrboska:

Hrozen odrůdy Vrboska

Odrůdám modrým se budeme věnovat v příštím díle. Hodně pohody ve vinici i u sklenky vína vám přejí Ludmila Svobodová a Hanka Synková.

Text: © Hanka Synková a © Ludmila Svobodová

Zdroj: Kalendář pro vinaře - září

Autoři obsahu

Nina Vinšová

Mgr. Michal Vinš

Mgr. Hanka Synková

Mgr. Světluše Vinšová


ČeskéNápady

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP

NABÍDKA OBCHODU