Muchničky jsou zástupci dvoukřídlého hmyzu, mají tmavou barvy a mohou dorůstat až do délky 5 mm. Krev sají pouze samičky a jejich bodnutí může vyvolat alergickou reakci. V některých případech může dojít i k otravě krve slinami. Při rozškrábání hrozí infekce, místní záněty a špatné hojení rány. Muchničky útočí ve dne, bodnutí je bolestivé, silně svědí a vzácností nejsou silné alergické reakce.
Muchničky mají poměrně velkou hruď. Larvy se vyvíjejí ve vodě. V některých letech, například po povodních, mají ideální podmínky k vývoji a také toho patřičně využijí. Po vylíhnutí jsou jich potom desetitisíce a začínají napadat savce.
Štípnutí muchničkou může být velmi bolestivé a svědivé – víc než od komára. Krev z ranky může vytékat ještě chvíli po kousnutí muchničkou a svědivost a otok mohou být patrné ještě několik dní po kousnutí.
Larvy muchniček jsou velmi citlivé na čistotu vody, ve které se vyvíjejí – čím čistější vodní zdroj, tím lépe. Svým vývojem jsou vázány na prudce tekoucí vody. Samičky lepí svá vajíčka pod vodní hladinou na kameny i rostliny, kde se larvy po vylíhnutí drží přísavnou destičkou a jemnými vlákny.
V některých částech světa jsou muchničky přenašeči závažných chorob. V Africe nebo Latinské Americe může být muchnička přenašečem vlasovce Onchocerca volvulus, který způsobuje u některých lidí „říční slepotu“ (trvalé oslepnutí). Jsou dokonce popsány případy, kdy zvířata uhynula po útoku muchniček v důsledku alergické reakce na stovky štípanců a následné udušení.
V naší poradně s názvem DOTĚRNÝ HMYZ MOCHNIČKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hynek Pukl.
Nevím co mi rozpíchalo obě ruce. Doktorka říká že je to od Mochničky.Je to hmyz, nebo druh komára? poraďte mi prosím.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Mochnička je rostlina, která se používá v bylinném lékařství pro zklidnění menstruace. Žádné reakce s pokožkou nebyly nikdy prokázány. Na rozdíl od toho mUchnička je opravdu nepříjemný hmyz. Štípnutí od muchničky může být velmi bolestivé a svědivé, a to mnohem víc než od komára. V místě po kousnutí muchničkou může krev z ranky ještě chvíli vytékat a svědivost a otok můžou být zřetelné ještě několik dní po kousnutí. Více se o muchničce můžete dočíst zde: www.ceskenapady.cz/m…
Larvy sametky podzimní (nesprávně svilušky podzimní), napadající zvířata i lidi, na rozdíl od klíšťat nesají krev. Mají jinou metodu: larva se rychle pohybuje a vyhledává místa s tenčí pokožkou, kožní řasy, případně se zavrtá tam, kde k tělu těsně přiléhá spodní prádlo. Parazita není vidět, a jakmile se vám dostane do kůže, nanese do ranky trávicí enzym, který způsobuje úporné svědění. Pod kůží pak larva žije minimálně tři dny. Svými slinami naleptá kůži hostitele, saje a prospívá a může vyvolat onemocnění zvané trombikulóza, takzvanou podzimní vyrážku. Po třech dnech larva odpadne a pak opět pod zemí pokračuje ve svém vývoji k nymfě (která je slepá). V poslední fázi vývoje sametka jako dospělec od listopadu do jara přezimuje v půdě.
Svilušky jsou velmi aktivní v srpnu na trávě a rády sají i lidi. Štípanec od svilušky je malý zarudlý svědivý flíček, který se může zanítit. Ranku proto vždy řádně vydezinfikujte a neškrábejte se! Svilušky milují sucho, takže pravidelné kropení jejich počty sníží.
Bolest zmírní kapka levandulového oleje, ale i plátek cibule nebo citronu, kterým místo potíráte. Funguje rovněž ochlazení v ledové vodě nebo přiložení kostky ledu.
Vyzkoušejte také kašičku z jedlé sody a vody, kterou si budete potírat postižené místo.
Štípnutí můžete ošetřit tekutým pudrem, tolik pak nesvědí.
K ochlazení vpichu se doporučuje tvaroh či bílý jogurt.
Octan hlinitý má mírný antiseptický a výrazný adstringentní (stahující) účinek. Používá se ve formě krému k terapii drobných poranění, štípnutí hmyzem, při solární dermatitidě, omrzlinách nebo popáleninách 1. stupně.
Ve formě roztoku je octan hlinitý málo účinný, nahradí ho lépe ledový obklad.
Z lékařského slovníku...
Octan hlinitý – hlinitá sůl octové kyseliny, též diacetát hlinitý, má adstringentní účinek, používá se k obkladům jako takzvaný Burowův roztok. Roztoky se používají jako dezinfekční látky pro balzamování, desikanty a deodoranty u kožních ekzémů, součásti ústních vod a kloktadel, též adstringentní přípravky. Směs 70 % zásaditého octanu hlinitého a 30 % kyseliny vinné vytváří účinné antiseptikum.
Hluboké dýchání vsedě a zadržení dechu několikrát za sebou – minimálně 3x.
Zadržení dechu na 20–30 vteřin, opakovat několikrát za sebou.
Změna polohy ze sedu do lehu, z lehu do předklonu a podobně.
Napití se většího množství studené vody, ne najednou, ale dlouze.
Přiložení studeného obkladu anebo sáčku s ledem za krk.
Lékaři doporučují dýchání do papírového sáčku, kdy se provádí toto dýchání 3–5 minut kvůli vyšší koncentraci oxidu uhličitého.
Škytavku vyvolanou psychickým podnětem může zastavit soustředění se na něco jiného, v tomto případě je účinný bolestivý podnět – plácnutí po zádech, štípnutí se do ucha a podobně.
Rozpuštění kostky cukru pod jazykem, která je namočená v octu, anebo lžičku s cukrem vložit pod jazyk a po chvíli cukr polknout.
Lžičku hořčice s octem podržet chvíli v ústech a polknout.
Muchničky mají podobně jako komáři rády okolí řek, ale vyskytují se i na místech, kde se komáři neobjevují.
Jak je vlastně možné, že se rány od muchniček tak snadno zanítí? Důvodem je fakt, že ranky úporně svědí, a proto si je člověk má tendenci neustále škrábat, čímž hrozí, že si do nich zavleče infekci. Odtud už je k infekčnímu zánětu jen kousek.
Kousnutí přitom často nezačne bolet hned, ale klidně druhý až třetí den. Pokud vám rána otéká, je možné si vzít lék na alergii, protože i tak se dají otoky a svědění zmírnit.
Nejlepší ochranou proti muchničkám jsou účinné repelenty, které je dokážou odpudit. Krom toho samozřejmě pomáhají dlouhé rukávy či nohavice (tvrdí se, že pro muchničky jsou lákavější tmavě oblečení lidé). Pokud vás muchnička bodne a rána nateče, chlaďte ji, přikládejte cibuli nebo mažte mastí proti svědění, někteří lidé si pochvalují i šťávu z netřesku, který roste na skalkách. Přikládá se přímo čerstvá rostlina. Naopak se příliš nedoporučuje octový obklad, protože sliny muchniček rovněž obsahují kyseliny a ocet tak může otok ještě zhoršit.
Především se snažte zabránit tomu, abyste si vy nebo vaše děti ranku rozškrábali. Zanícené místo může mít v průměru i pět centimetrů. U dětí, alergiků či jinak oslabených jedinců je zapotřebí navštívit po kousnutí lékaře. Někdy je totiž nutné podávat i antibiotika, aby zánět ustoupil.
V některých lokalitách ve světě muchničky přenášejí závažné choroby, například parazita vlasovce, který může způsobit trvalé oslepnutí. V Česku ani v okolních zemích však nic takového nehrozí.
Štípnutí muchničky se nesmí škrábat, neboť tak hrozí druhotná infekce. Bolest může začít až za 2 až 3 dny. Otoky a svědění můžete mírnit ochlazením, mastí pro svědění, šťávou z netřesku, léky na alergii. Určitě byste se měli vyvarovat podávání octových obkladů.
Jedná se o ostré bodnutí, které velmi rychle odezní. Rudí mravenci ovšem útočí ve velkém počtu. Obalí nohu a začnou se zakusovat jeden po druhém. To už bolest od kousanců tak rychle neodeznívá. Mravenec zaútočí a nechá v krvi určité množství jedu. Důsledky takového kousnutí do velké míry závisí na tom, jak dobře tělo toleruje kousnutí hmyzem. Pokud stisknete mravence, okamžitě pocítíte kousnutí doprovázené bolestí a pálením. V tomto místě se objeví malá červená skvrna, která může nabobtnat. Po určité době pocítíte bolest a nepohodlí.
Pokud je lidská kůže citlivá, příznaky se zdají být výrazné. To lze očekávat v případě, kdy má člověk tendenci k alergiím.
Lze pozorovat:
otoky;
skvrny;
svědění;
těžký pocit pálení;
zvýšenou teplotu.
O několik dní později mohou mít různí lidé různé projevy. Vše záleží na reakci organismu a jeho individuálních vlastnostech. Často kousnutí začne svědit. Po několika dnech však svědění ustupuje a postupně mizí. Závažné komplikace může způsobit rozškrábání postižené oblasti a následné infikování otevřené rány.
Jen pro zajímavost, tropický mravenec Paraponera (Bullet Ant) má jméno podle toho, že jeho kousnutí je, jako kdyby vás střelili. Kousnutí tímto mravencem nesnesitelně pálí čtyřiadvacet hodin. Bez výraznějších přestávek. Momenty otupující, neustálé bolesti se střídají s nesnesitelnými návaly pocitu pálení a prudkou bolestí vystřelující do okolí rány. Mravenec do vás totiž napustí neurotoxin, který blokuje značnou část procesů v těle. Brazilský indiánský kmen Mawé tuto bolest dokonce podstupuje dobrovolně. Kousnutí od desítek těchto mravenců je součástí zkoušky dospělosti. Adepti se několik dnů nekontrolovaně zmítají v obrovské agónii a někteří z nich zkoušku opakují až dvacetkrát, aby ukázali míru své zocelenosti. Naštěstí žije tento druh pouze v tropech.
Na kousnutí mravence pomáhá dle babských rad řebříček vyluhovaný v alpě. Do sklenice od okurek dejte až po okraj květy, hodně je namačkejte a zalijte po okraj nádoby alpou. Květy po nějaké době zvadnou, zhnědnou a alpa také zhnědne. Květy nevyndávejte. Tato tinktura vám vydrží roky. Postupně s můžete přidávat další květy a dolévat alpu. Roztok je vhodný na každé štípnutí, bodnutí prý po něm za chvíli nesvědí, a pokud ano, tak jej potřete znovu – a neškrábejte!
Octan je pomocníkem při otoku. Na „obyčejný“ octan se jaksi pozapomnělo, když se na trh dostaly zázračné mastičky a gely a spousta pilulek. Jenže zázraky se nedějí, a tak si mnozí uvědomili, že to samé zvládne i obyčejný octan hlinitý, jen za mnohem méně peněz. Jenže octan, ze kterého by se dal doma vyrobit roztok k obkladům, v lékárnách chyběl. Obsahoval totiž olovo, a tak byla jeho výroba ukončena.
Ta doba je ovšem pryč, česká farmaceutická společnost RosenPharma a.s. vrátila starý dobrý octan zpět do lékáren i do našich lékárniček. A zvládla to i bez olova! Tento produkt bezpečně a hlavně rychle ulevuje při výronech, pohmožděninách, mechanicky způsobených otocích, a dokonce i při štípnutí hmyzem.
Máte na výběr hned ze dvou forem octanu hlinitého: Octan gel a Octan sáčky. Obojí v praktickém skladném balení, připraveném k rychlé aplikaci. Octan gel od RosenPharmy můžete mít kdykoli při sobě, ocení jej sportovci, maminky s neposednými dětmi i turisté. Vždyť stačí nešikovně šlápnout, upadnout anebo se v nevhodnou chvíli ocitnout u vosího hnízda a problém je tu. S Octanem od RosenPharmy jej však vyřešíte! Octan má totiž stahující a antibakteriální účinky, chladí, zklidňuje a zabraňuje narůstání otoku. Octan gel je malý a vejde se do každé brašničky, a dokonce i do kapsy. Je ihned připravený k aplikaci. Při sportu, na cestách, při turistice nebo během pobytu v přírodě by vám nikdy neměl chybět. Nejspíš jste už někdy zažili, jak těžké je dopravit se domů nebo k lékaři s pohmožděnou či vyvrtnutou končetinou, jejíž bolest s každým dalším krokem nepříjemně narůstá. Co všechno by člověk v takové chvíli dal za chladivý a stahující gel. Ačkoliv jsou Octan sáčky určeny hlavně pro domácí aplikaci formou obkladů, nic vám nebrání mít je s sebou preventivně také. Pokud u sebe máte půllitrovou láhev s čistou vodou, můžete si obklad připravit opravdu kdekoliv. Půllitrová láhev je ideální, ale stačí i „třetinka“. Nasypte do ní obsah sáčku A, protřepte, počkejte, až se rozpustí, poté nasypte sáček označený jako B, opět protřepte, a pak nalijte třeba na čistý kapesník nebo šátek a přiložte na postižené místo. Roztok začne ihned působit. Čím studenější máte vodu, tím bude efekt výraznější. Okamžité přiložení těchto obkladů znatelně urychluje hojení.
Možná si někteří z vás pamatují, že babičky octanovými obklady ulevovaly svým nateklým nohám. Dobře věděly proč. Nebojte se tedy návratu k tradičním pomocníkům. Oni totiž ti léta prověření bývají nejspolehlivější. Ne nadarmo naše babičky ani maminky nedaly dopustit na „obyčejný“ octan hlinitý. Octan hlinitý byl v každé lékárničce, stále po ruce a vždy připravený pomoci.
Jedná se o skupinu parazitických prvoků vyvolávající celé spektrum parazitárních nákaz. Zdrojem nákazy bývají psovité šelmy nebo hlodavci. U nákaz vyvolaných Leishmania donovani a Leishmania tropica je zdrojem člověk. Přenos na člověka probíhá přes štípnutí bodavého hmyzu rodu Phlebotomus (Eurasie, Afrika) nebo Lutzomiya (Amerika). Leishmaniózy přenášené rodem Phlebotomus se vyskytují spíše v suchých oblastech polopouští, stepí a savan, zatímco americké mouchy jsou vázány na zalesněné oblasti. Problém představují rozvojové a chudé oblasti, ve kterých je leishmanióza rozšířenou smrtelnou nemocí vedoucí až k epidemiím. Podle lokalizace klinických projevů se rozlišují dvě základní formy leishmanióz: viscerální (postihuje vnitřní orgány) a kožní. Prevenci představuje vhodné oblečení a používání moskytiér a repelentů. Tato onemocnění podléhají epidemiologickému hlášení. Životní cyklus leishmanióz probíhá mezi lidským hostitelem a komárem. Leishmanie se u člověka vyskytují ve formě bez bičíku, napadají buňky, ve kterých dochází k jejich neustálému dělení, dokud napadená buňka nepraskne. Uvolněním parazitů dochází k šíření nákazy přes napadání dalších zdravých buněk. Pokud dojde k nasátí krve, dostávají se do trávicího traktu komára, kde se mění v bičíkatou formu. Zde dochází k dalšímu dělení, z jeho střev putují do hltanu a odtud při sání na člověku pronikají do nového hostitele a cyklus se opakuje. Původcem kožní formy jsou Leishmania tropica, L. major, L. infantum, L. ethiopica a americké druhy L. braziliensis a L. mexicana. Onemocnění se vyskytuje ve Středomoří, na Blízkém a Středním východě a ve Střední a Jižní Americe, odkud bylo importováno do Evropy. Inkubační doba je od několika týdnů do několika měsíců, ale ke kožním projevům může docházet i po několika měsících po návratu. Projevuje se vznikem papuly v místě, kde došlo k napadení hmyzem. Ta se postupně rozpadá na nebolestivý a špatně se hojící vřed se zduřeným okrajem. Může ale dojít k sekundární infekci, která mívá závažnější průběh. Kromě vzniku papul na kůži dochází i k postižení lymfatických uzlin v okolí vstupu infekce. Vyvolavateli kožně-slizniční formy jsou jihoamerické druhy Leishmania braziliensis a L. guyanensis, které se z místa vstupu infekce mohou pomocí lymfatických cest šířit do slizničního epitelu a dále do horních cest dýchacích. Ke klinickým projevům může dojít i po několika měsících či letech, kdy se již kožní projevy zhojily, ale nově se objevují vředy v ústech, nose nebo hltanu. Nebezpečí představuje skutečnost, že se šíří hluboko, čímž dochází k destrukci tkání a chrupavky. Viscerální forma je nejzávažnější formou leishmaniózy, která je známá také jako „kala-azar“, což v překladu z hindštiny znamená černá horečka. Původci této formy jsou v Indii a v Africe Leishmania donovani, ve Střední a Jižní Americe L. chagasi a ve Středomoří a na Středním a Blízkém východě L. infantum. Inkubační doba je velice rozdílná: od několika týdnů až po několik let. Paraziti se usídlují v lidských útrobách, především v játrech a ve slezině. Klinickými projevy jsou tedy zvětšená játra a slezina, horečky, anémie, váhové úbytky. Neléčené případy jsou téměř vždy do několika let smrtelné.
Štěnice patří mezi ploštice. A skutečně jsou ploché natolik, že jsou schopné se ukrýt i v těch nejmenších škvírkách postele, za obrazy nebo v elektrických zásuvkách. Ve dne spí, v noci pijí krev teplokrevným živočichům.
Štěnice si může přivézt kdokoliv odkudkoliv. Domů vám je může zavléct i návštěva. To, že se pohybujete pouze v čistém prostředí a v civilizovaném světě, nehraje roli. Existuje domněnka, že se štěnice po zeměkouli, respektive po rovnoběžkách pohybují v jakýchsi vlnách, které mohou trvat i několik desetiletí. Ve střední Evropě byli tito parazité rozšířeni mezi oběma válkami, nyní se objevují znovu, takže na tom možná něco bude. Stačí, abyste si například z dovolené či služební cesty přivezli v kufru jednu jedinou samičku. Ta dokáže naklást až pět vajíček denně, ze kterých se zhruba po týdnu vylíhnou larvy dospívající asi měsíc až dva. A máte na problém zaděláno. S čistotou příbytku to nemá nic společného, štěnice totiž zajímá výhradně lidská krev, respektive krev teplokrevných živočichů, která je pro ně jediným zdrojem potravy. Štěnice navíc s oblibou migrují, takže neušetří žádnou místnost v bytě. Většinou je nutno počítat i s tím, že se vydají také k sousedům. Proto je velmi obtížné se jich skutečně spolehlivě zbavit a vyžaduje to součinnost všech zúčastněných stran.
Ve dne štěnici nepotkáme, je to noční hmyz. Zato ona si vás v posteli najde spolehlivě. Štěnice se orientují chemotakticky – nejenže cítí vaši tělesnou teplotu, jsou schopny se v prostoru orientovat i podle vydechovaného oxidu uhličitého. Týdny i měsíce se můžete domnívat, že vám zarudlá svědivá místa po těle způsobují komáři. Vzhledem k nočnímu životu štěnic a téměř bezbolestnému bodnutí není důvod, abyste je během spánku nachytali při činu. Nepříjemné je, že bodnutí od štěnice může výrazně svědit, což člověka nutí ke škrábání postiženého místa. Potom není problém, aby se do otevřených ran dostala infekce, a z banálního bodnutí se stane problém. Je popsána řada případů, kdy bodnutí od štěnic lékaři léčili jako ekzém. Už proto, že málokdo má u nás osobní zkušenost s tím, jak bodnutí od štěnice vlastně vypadá. U citlivějších jedinců může bodnutí štěnice vyvolat i otoky či alergii. Jedinou výhodou tohoto parazita je, že by neměl přenášet žádné nemoci. U nás sice parazitují štěnice například i na ptácích, netopýrech nebo holubech, ale zatím skutečně nebylo prokázáno, že bychom se od štěnic měli obávat přenosu chorob. Štěnice se vyznačují i typickým zápachem, ale ten je cítit, jen když je štěnic hodně pohromadě. Objevit můžete i vajíčka, zbytečky kůží po svlékání nebo trus, a to většinou v místech, kde je čalounění přichyceno sponkovačkou. Ale teprve když objevíte živou štěnici, máte jistotu.
Blechy nezapáchají a jsou snáze odhalitelné.
Kousnutí od štěnice vypadá jako červené kolečko s tmavší tečkou uprostřed. Štípnutí může být jen jedno, častější jsou ale kousnutí v řadě nebo skupině. Kousnutí štěnice se nejčastěji nachází na pažích, zádech nebo krku. U některých lidí se objeví zarudlé a svědící otoky.
Blecha si dělá většinou takové cestičky, kde vás pokouše. To znamená, že se ráno vzbudíte a máte třeba 5 štípanců skoro v řadě nebo vedle sebe.
Čmelák je rod hmyzu náležející do čeledi včelovití (Apidae). Je popsáno více než 250 druhů rodu čmelák. Četnější výskyt je na severní polokouli.
Čmeláci jsou sociální hmyz, stejně jako včely, mravenci a podobně. Vyznačují se barevným ochlupením těla, často v černé a žluté barvě, obvykle v pásech. Některé druhy ovšem mají i oranžovou nebo červenou barvu, nebo mohou být úplně černé. Stejně jako jejich příbuzní, včely, se čmeláci živí nektarem a pylem, shromažďují jej jako potravu pro své larvy.
Čmeláci jsou zdatní opylovači i sběrači. Umí výborně opylovat i rostliny s dlouhými úzkými kalichy, do nichž včely nedosáhnou. Na rozdíl od včel létají spokojeně i za chladného počasí a za deště, takže třeba v chladných jarních dnech účinně opylují mnohé květy ještě v době, kdy včelky z úlů ani nevykouknou. Čmeláci jsou neútoční a dobráčtí. Pobývají v pevných společenstvech, která jsou však jednodušší než společenství včel.
Zhruba polovina čmeláčích druhů je ochotna přijmout za svůj domov čmeláčí úl, který jim na své zahradě, louce či třeba na okraji lesa nabídne člověk. Prostě a jednoduše takový čmelín, který vychází z přirozených potřeb tohoto hmyzu a dokáže mu je simulovat. Přirozeně vhodných míst k hnízdění, a tedy i čmeláků, totiž ubývá.
Čmeláci mají také žihadla, tedy jejich samičky. Navíc používají i kusadla, mohou tedy bodnout i kousnout. V přírodě však na člověka útočí jen vzácně. Bodnutí není bolestivější než od vosy či včely a žihadlo stejně jako u vosy v ráně nezůstává. Ten, kdo otéká po bodnutí včelou, mívá potíže také po štípnutí čmelákem.
Čmeláci mají výbornou orientační schopnost, nejlépe rozlišují bílou, modrou, žlutou a fialovou barvu.
Jak jsme již zmínili, čmeláci jsou sociálně žijícím hmyzem. Vytváří početné hierarchizované kolonie, složené z dělnic, trubců (samců) a jedné samičky (matky či královny). V našich klimatických podmínkách kolonii na jaře zakládá oplodněná samička, která přečkala zimu. Po procitnutí (koncem března až v květnu – podle druhu) se jistý čas pase na květech, aby dorovnala energetický deficit. Jakmile nabere síly, začne s hledáním místa k založení hnízda. To je opět různé – podle druhu a lokality. Od opuštěných podzemních hnízd drobných hlodavců přes dutiny pod mechovými polštáři, veverčí či ptačí hnízda (včetně budek) mnoho metrů nad zemí až po hranice dřeva, hromadu pilin, odchlíplou omítku, dutinu v zídce či kbelík se starými hadry. (Hledání hnízda je pro terénní chov čmeláků klíčový, jak bude popsáno níže.) V tepelně dobře izolovaném místě s optimální vlhkostí samička založí první buňku s 5–15 vajíčky, z nichž se do měsíce vylíhnou malé dělnice. Buňku během této doby zahřívá a vylíhlé larvy krmí směsí pylu a nektaru. V této fázi života kolonie je její osud zcela závislý na královně. Pokud ta z rozličných důvodů zahyne (a to se stává často) či hnízdo opustí, larvy či kukly zahynou též. Když samička o hnízdo přijde, není již schopna založit nové. Podaří-li se jí však vychovat první generaci dělnic, existuje ještě naděje, že se kolonie rozvine. Dělnice postupně přejímají činnost samičky, která přestává opouštět hnízdo za účelem shánění potravy a věnuje se čistě kladení vajíček a péči o další generace. Jak kolonie roste, líhnou se stále větší dělnice, které již získaly dostatek potravy. Jakmile samička nazná, že je kolonie dost silná, začne klást oplozená vajíčka, z nichž se líhnou praví pohlavní jedinci – trubci a samičky. Mladé samičky se z počátku podílejí na činnosti v hnízdě, později jej opouštějí a po oplození se ještě jistý čas pasou na květech, než vyhledají místo, kde přezimují. Stará matka, dělnice i trubci koncem léta či počátkem podzimu hynou. Novou kolonii na jaře zakládá mladá matka a celý cyklus se opakuje.
