Převislé muškáty množíme vrcholovými řízky, které napícháme do hlíny, kde rychle zakoření. Kdy řízkovat, to záleží na vás, jelikož řízky pelargonií můžeme odebírat od časného jara do podzimu, nejvhodnější zůstávají jarní měsíce a červenec a srpen, řízky v tuto dobu nejrychleji zakořeňují. Jestliže odebíráme řízky časně na jaře, musíme nejdříve rostlinu v únoru prostříhat. Tyto ostříhané výhony, často dlouhé a neupravené, nejsou vždy vhodné pro řízkování. Rostliny většinou po jarním prostříhání brzy vyženou nové výhony, které jsou již výbornými řízky.
Nových výhonů bývá nadbytek a některé by se stejně musely odstřihnout, zejména ty, které vyrostly ve středu rostliny. Zdravé, dobře živené rostliny vytvářejí také v červenci a srpnu dostatek výhonů vhodných pro řízkování. Pečlivě si tedy vyberte budoucí rostlinu. Čím blíže u sebe jsou na stonku listové pupeny, tím statnější bude odebraný řízek. Při odebírání řízku se mohou přenášet choroby z rostliny na rostlinu, proto veškeré nářadí dezinfikujte (v lihu).
Řízky by měly být asi 7 cm dlouhé. Odřízneme vrchol výhonu těsně nad listovým pupenem, z uzliny zakoření. Otrháme všechny listy až na jeden a na listy na vrcholu řízku. Malé květináčky (nebo truhlíky) naplníme kompostem pro řízkování (polovina kompostu + polovina písku) a vysazujte řízky. Postavíme květináčky do misky s vodou a ponecháme je nasát, co mohou. Květináčky vyndáme, jakmile horní vrstva zvlhne, a nezaléváme je, dokud úplně nevyschnou. Jestliže postavíme květináče do misky s pískem, který budeme zalévat místo květináčků, pak nemohou řízky nikdy shnít, protože nebudou přelité. Řízky nezakrýváme sklem ani fólií.
Nařízkované pelargonie postavíme na světlé místo, nikdy ne na přímé slunce. Nejlepší stanoviště je okno otočené na sever. Můžeme zastínit (pokud je třeba), ale nikdy nezatemňujeme. Při množení pelargonií můžeme použít vyhřívanou množárnu, protože prohřátí řízkovaného substrátu zrychluje tvorbu kořenů, ale nesmíme ji zakrýt. Většina kultivarů páskovaných a břečťanolistých pelargonií zakoření po 2–3 týdnech, řízky kultivarů královských pelargonií zakořeňují většinou o 2 týdny déle. Pokud mají řízky nezvadlé, zelené listy, není třeba se obávat, že nezakoření.
Zakořenělé řízky mohou být přesazeny do výživnějšího kompostu a většího květináče, ne však většího než 7–9 cm. Rostliny vyrostlé z řízků se někdy samy pěkně rozvětvují, například miniaturní pelargonie. Většina pěstovaných pelargonií se musí zaštipovat, to znamená, že se musí odstranit vrchol stonku, aby z dolních uzlin vyrašily postranní výhony a rostlina se rozkošatěla. Začneme zaštipovat již tehdy, když mají mladé rostliny 5–6 listových pupenů. Řízkům vyraší květní poupata brzy na jaře, ale pokud je budete vyštipovat po několik prvních měsíců, všechny živiny zužitkují na růst a vyvinou se v hezkou rostlinu. Chceme-li mít zdravé pelargonie, musíme jim dát dostatek světla a prostoru. Musíme se snažit včas odstraňovat zežloutlé listy, aby nezplesnivěly.
V naší poradně s názvem HORTENZIE NÁROKY NA PĚSTOVÁNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Evelina Krejčová.
Prosím o radu. Zásilkovou službou zahradnické firmy jsem obdržela hortenzii "Vanille Fraise", která přišla v malém květináčku, dosti vyschlá. Protože chyběl návod k jejímu uchování do jara, kdy bude pravděpodobně vhodný čas na její zasazení do zahrady, prosím o radu, jak ji nejlépe uchovat v bytě do této doby. Firmě, která hortenzii dodala příliš nedůvěřuji, proto se obracím o radu na vás. S pozdravem a díky za odpověď E.Krejčová.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Zasaďte hortenzii hned na své stanoviště, i když je právě začátek podzimu. Vykopejte díru tak hlubokou, aby se do ní vešel celý kořenový bal, a aby byla 2 až 3 krát tak široká, jako je její kořenový bal. Nastavte rostlinu v díře a naplňte ji z poloviny půdou. Pak přilijte vodu a počkejte než se vsákne. Pak zeminou naplňte zbytek díry. Je-li sucho a nebo stanoviště je suché, tak rostlinu občas zalijte až do prvních mrazů. Těsně před prvními mrazy hortenzii zakryjte mulčovací kůrou do výšky 40 - 60 cm a odkryjte až na jaře. Takto budete mít ze své hortenzie příští rok pěknou radost.
Minule jste nám podrobně vysvětlila, jak založit vinici, jak provést výsadbu a jak se o mladé keře starat. Kde získáme sazenice?
Většina zájemců o výsadbu vinic si sadbu koupí; ti, co chtějí vysazovat větší výměru vinic, si ji raději předem objednají u školkaře. Školkaři, jakožto výrobci sazenic, si musí nejprve zajistit zdravý školkařský materiál, tzn. podnože a rouby příslušných odrůd. Garanty za množství a hlavně kvalitu školkařského materiálu jsou tzv. udržovatelé, většinou šlechtitelé, kteří mají dostatečně velké výsadby jednotlivých odrůd a provádějí na nich negativní selekci. To znamená, že vyřazují keře, u kterých se vyskytnou virová či jiná onemocnění, přenositelná tímto materiálem. Touto činností garantují, že rostlinný materiál, který od nich odchází, je zdravý.
Podnožová réva:
Kontroluje to ještě někdo?
Ano, Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, zkráceně ÚKZÚZ. Takže školkařům můžeme důvěřovat. Školkaři pak produkují vlastní révové sazenice. Jde o poněkud komplikovaný proces. Nejprve odstraní všechna očka z podnoží a rouby rozstřihají na jednooké části. Pak spojí podnože a rouby – jde tedy o roubování, i když vinaři pro tento krok používají historický výraz: „štěpování“. Je možné to dělat anglickou, čili jazýčkovou kopulací – to je vhodné jen pro malé partie, protože je to časově náročná práce a ještě k tomu se to musí umět. Ve školkách se proto místo nožů používají štěpovací strojky, které nařezávají určitým způsobem, kdy vzniká řez ve tvaru řeckého písmene omega. Ve srovnání s ručními štěpaři jsou štěpovací strojky mnohem výkonnější, a dokonce umí zasouvat rouby do podnoží.
Spojení podnože a roubu štěpovacím strojkem:
Ať už se provádí štěpování ručně nebo strojově, místo spojení se ihned naparafínuje, aby spoje nevysychaly. „Štěpovance“ (podnože spojené s rouby) se ukládají do beden, ve kterých ve vhodnou dobu následuje proces stratifikace. Tím se rozumí, že štěpovanci jsou po určitou dobu vystaveni vyšším teplotám (okolo 30 °C), aby se začal vytvářet kalus – pletivo, jehož prostřednictvím obě části spolu srostou za zvýšených vlhkostních podmínek. Tvorba kalusu se musí kontrolovat. Později začínají rašit očka na roubech – to je signál pro snížení teploty prostředí. Jakmile se vytvoří kalus po celém obvodu štěpovaného místa, stratifikace je ukončena.
Naparafínované vrcholky roubovanců ve stratifikačních bednách:
Při stratifikaci tedy obě části srostou. Narostou při ní už i kořeny?
Mohou narůst, ale nemusí. Pokud ano, bývá to jen pár kořínků, které by rostlinu určitě nevyživily. Proto štěpovance čeká ještě jedno vegetační období, které tentokrát strá
Muškáty neboli pelargonie mají přes 200 druhů. Páskaté pelargonie jsou rostliny s okrouhlými listy s charakteristickým páskem a s pětičetnými hustě plnými nebo poloplnými květy. Můžeme je pěstovat jako zelenolistou, hnědolistou nebo zlatolistou odrůdu. Zelenolistá odrůda má klasické zelené listy s více nebo méně výraznou hnědou zónou. Hnědolisté odrůdy jsou charakteristické svými dekorativními tmavě hnědými listy s tenkým zeleným okrajem. Zlatolisté odrůdy jsou na našem trhu novinkou. Jsou ozdobné nejen květem, ale i listem. Mezi páskatými odrůdami u nás začínají být oblíbené pelargonie s hvězdicovými květy různých barev, nazývané také stelary. Rostliny jsou vějířovité či hvězdicovité s jednoduchými květy, jež obvykle netvoří semena, a proto kvetou velmi dlouho. Velkokvěté pelargonie jsou keříkovité rostliny s okrouhlými až vejčitými, hluboce pilovitými listy a široce nálevkovitými, exoticky zbarvenými květy, jež se po otevření snadno poškodí počasím. Břečťanolisté pelargonie jsou spíše převislé rostliny, ideální do visutých košíků, s okrouhlými, laločnatými listy, podobnými jako u páskatých pelargonií. Vytvářejí dlouhé a krásné výhony se spoustou květů, používají se tedy především do okenních truhlíků a závěsných nádob, z nichž splývají v dech beroucím živém barevném vodopádu. Pelargonie skupiny P. odoratissimum a botanické druhy jsou muškáty s malými, často nepravidelně hvězdicovitými květy. Tyto rostliny se pěstují pro vonné listy. Umějí vonět jako růže, jablka, citróny, ananasy, muškátové oříšky, ořechy nebo mají kořeněnou vůni.
Rostlinám se nejlépe daří v dobře propustném substrátu, bohatém na živiny. Ten si můžete koupit již předem připravený v každém větším zahradnictví (jedná se o speciální substrát pro pěstování pelargonií) nebo supermarketu. Substrát si můžete namíchat také sami ze zeminy, kompostu a písku v poměru 2:1:1.
Jako nejčastější choroby a škůdce muškátů můžeme jmenovat: kadeřavost listů, bakteriální skvrnitost, muškátovou rez, botrytidu pelargonií, praskání a kroucení květního stonku, molici muškátovou, mšici muškátovou a ploštici.
Z původních pelargonií, které jsou domovem v jižní Africe, pochází dnes známých téměř 240 druhů. Zde má tedy kořeny jejich vitalita a odolnost, s níž přežijí i v méně vhodných podmínkách –několikadenní sucho je neumoří, porostou a pokvetou, ať máte balkon nebo okna orientovaná na kteroukoliv světovou stranu.
Nejlépe kvetou odrůdy s menšími, jednoduchými květy, které se nejvíce uplatňují v truhlících a závěsných nádobách. Dnešní sortiment zahrnuje bohatě kvetoucí odrůdy s jednoduchými květy a tenkými listy, které vytvářejí dlouhé převislé výhony a dále odrůdy tučnolisté s poloplnými nebo plnými květy s kratšími výhony. Převislé muškáty (pelargonie břečťanovité) jsou vhodné a nenáročné rostliny pro balkony a otevřená stanoviště.
Převislé muškáty se používají především do okenních truhlíků a závěsných nádob na balkony a okenní parapety, kde nejlépe vyniknou jejich převislé výhony se spoustou květů. Uplatňují se také na terasách a v předzahrádkách, vysazené ve velkých dekorativních nádobách spolu s ostatními druhy balkonových a záhonových květin. Nejvhodnějším místem pro jejich stanoviště je jihovýchod, jihozápad a jižní strana. Během pěstování jsou převislé pelargonie náchylnější k vysoké vlhkosti vzduchu než pelargonie páskaté. V případě nedostatečného větrání se na listech často objevuje takzvaná korkovitost. Zálivka se provádí pravidelně nejlépe brzy ráno nebo v podvečer, kdy slunce nepálí. Optimální je nechat pelargonie vyschnout a potom opět zalít.
Tipy na pěstování:
Než nakoupíte převislé muškáty, zkontrolujte truhlíky, které pro výsadbu máte. Ideální jsou samozavlažovací nádoby s třemi až pěti knoty, které v letních vedrech nejen zajišťují plynulý přísun vláhy, ale vyrovnávají i teplotu substrátu. Ten se jinak na osluněném místě prohřeje až na padesát stupňů – tato teplota už poškozuje kořenový systém rostlin. Nelitujte proto peněz za dražší truhlíky, mívají podstatně delší životnost a vám ušetří čas, který byste strávili každodenní zálivkou.
Spočtěte si také, kolik rostlin budete potřebovat: do truhlíku šedesát centimetrů dlouhého počítejte se sedmi mladými rostlinami. Dáte-li o dva muškáty méně, nevadí, ale porost bude později řidší.
Vyhněte se výprodejům v supermarketech, kde se v přenosných boxech prodávají bezejmenné muškáty. Někdy mají i slabý kořenový systém a často se hodí jen k dopěstování na příští sezonu, letos od nich ale žádné velké zázraky neočekávejte. V zahradnických centrech dostanete rostliny kvalitní, silné a označené jménem – budete vědět, kupujete-li poloplné či plnokvěté odrůdy a můžete si být jisti i barvou (silné sazenice v tuto dobu už nakvétají).
Ideální teplota pro zakořeňování je kolem 20 °C. Spodek řízků těsně pod očkem mírně šikmo seřízneme, spodní listy odstřihneme, ponecháme2 až 3 vrcholové. Řízky by měly být dlouhé okolo 10 cm. Necháme je asi den až dva zaschnout, poté je zapíchneme do množírenského substrátu.
Substrát musí být lehký a vzdušný, například směs rašeliny nebo listovky a písku 1 : 1. Řízky zakoření asi za měsíc, pak je přesadíme do nádob se substrátem pro dospělé pelargonie (například rašelina nebo listovka, písek nebo perlit, kompostová zemina v poměru 3 : 2 : 1).
U převislých pelargonií lze použít jakékoliv přiměřeně vyzrálé části stonku, nehodí se jen zcela zdřevnatělé části ani nejmladší, měkké a nevyzrálé výhony. Že nejsou vrcholové, nevadí, naopak: břečťanolisté muškáty tvoří postranní pupeny snadno a rychle.
Muškáty pocházejí z Afriky a existuje obrovské množství druhů. U nás jsou k vidění pelargonie vzpřímené a převislé. Důležité je, abychom vždy řízkovali kompaktní části rostlin, které jsou zdravé a nenapadené škůdci. Vždy odebíráme pouze vrcholové řízky o délce 5–8 cm, jejichž spodní konce ponoříme nejprve do růstového stimulátoru, poté sázíme do připravených květináčků naplněných nejlépe perlitem nebo substrátem pro výsev a množení. Po zakořenění, to je asi po 3 týdnech, přesazujeme do květináčů naplněných zahradnickým substrátem.
Během vánoc a adventu úplně postačí, když cukroví dáte do papírové krabice na dorty, kterou dáte do pevného igelitu a takto zabalené to dáte do stínu na balkon. Mírný mráz ani déšť tomu nevadí. Domů si vždy naberte jen tolik, kolik sníte za jeden den.
Pokud vám zbyde cukroví po vánocích, tak pro jeho uchování je nejlepší hluboké zmrazení ve vakuové misce. O velikonocích nebo na Valentina pak budete mile překvapeni jeho čerstvostí a skvělou chutí.
Šťávu ze zázvoru skladujte v chladničce maximálně týden. Neoloupaný zázvor se dá skladovat v chladničce 2−3 týdny. Jestliže chcete zázvor skladovat déle, můžeme/musíte ho zamrazit. V takovém případě zabalte zázvor do potravinové fólie, vložte ho do uzavíratelného plastového sáčku, ze kterého vymačkejte všechen vzduch. Sáček se zázvorem uzavřete a dejte do mrazáku. Takto zabalený zázvor můžete skladovat až několik měsíců. Až ho vytáhnete zmrazený, zkuste ho nastrouhat na struhadle na sýry, je to velmi jednoduché.
Mražení nakrájeného zázvoru: Zázvor oloupejte a nakrájejte na malé kousky. Z nich vytvořte malé hromádky a ty rozložte na tác s pečicím papírem. Tác vložte do mrazáku a nechte ho tam tak dlouho, dokud všechen zázvor nezmrzne. Potom zázvor přendejte do vzduchotěsné krabičky nebo do sklenice s těsným víčkem. Nakonec nádobu se zázvorem dejte zpět do mrazáku. Takto skladovaný zázvor vám vydrží v mrazáku až šest měsíců.
Mražení nasekaného zázvoru: Zázvor se slupkou nasekejte na kousky, jaké budete v budoucnu potřebovat k vaření, tj. můžete mít větší kousky, ale i malé kousíčky zázvoru. Ty potom vložte do vzduchotěsné krabičky a krabičku dejte do mrazáku.
Mražení zázvoru ve formě medailonků: Víte-li, že budete při vaření potřebovat zázvor ve formě medailonků, oloupejte ho, nakrájejte na medailonky a ty následně vložte do skleněné misky nebo do nějaké jiné nádoby, kterou můžete umístit do mrazáku. Nádobu se zázvorem dejte do mrazáku a nechte ji tam, dokud zázvor úplně nezmrzne (po hodině můžete medailonky obrátit). Poté kousky zázvoru vložte do vzduchotěsné krabičky a krabičku dobře zavřete. Krabičku se zázvorem dejte zpátky do mrazáku. Takto skladovaný zázvor vám vydrží minimálně tři měsíce.
Nápady, moderní design a promyšlená řešení pro optimální komfort při obsluze charakterizují program domácích přístrojů Liebherr. K nim patří stolní a volně stojící chladničky, kombinace chladničky a mrazničky, stolní a volně stojící mrazničky, mrazicí truhlice, chladničky na nápoje a na udržování zásob, klimatizované a temperované chladničky na víno a chladničky a mrazničky pro profesionální použití.
Patentovaný systém Liebherr BioFresh nabízí ideální klima pro uskladnění vašich potravin tak, aby zůstaly déle čerstvé a přispívaly tak ke zdravému stravování.
Teplota je udržována těsně nad bodem mrazu, aby bylo jídlo uchráněno před mrazem. Také je zde ideální vlhkost. Ovoce, zelenina, maso, a ryby si udrží své vitamíny a minerály, delikátní chuť a atraktivní vzhled až třikrát déle než v běžné chladničce.
Ve vybraných lednicích s mrazáky Liebherr najdete zásuvky BioFresh neboli oddělené chladicí přihrádky s vysokou vlhkostí, které jsou vhodné k uchování zeleniny a ovoce. Prostor DrySafe poskytuje nízkou vlhkost vzduchu, je tak ideální pro ukládání masa, ryb a mléčných výrobků, které by měly být vždy vzduchotěsně zabaleny. Při nízké teplotě a vlhkosti vzduchu se totiž sníží činnost mikroorganismů, které napomáhají kažení potravin. Díky výše uvedenému jsou potraviny déle čerstvé. Také je zde vhodné skladovat ryby.
Tyto chladničky v podstatě podporují zdraví a wellness styl díky udržení životně důležitých minerálů a vitamínů v potravinách. Ty zůstávají až třikrát déle čerstvé než s tradičním chlazením – technologie BioFresh Liebherr zaručuje perfektní čerstvost u všech druhů potravin.
Nejprodávanějším typem je chladnička Liebherr CUef 2811. Jde o volně stojící kombinovanou chladničku značky Liebherr s mrazničkou, o celkovém objemu 263 litrů. Vybavena je jasným LED osvětlením chladicí části, nastavitelnými nožičkami, tlumeným zavíráním a tyčovým madlem. Nastavení teploty lze provést jednoduše pomocí otočného regulátoru. Jistě oceníte i moderní vzhled lednic, díky kterému se skvěle hodí téměř do jakékoliv kuchyně. Mraznička o objemu 53 l je vybavena systémem SmartFrost, který zabezpečuje rovnoměrné rozdělení teploty, menší tvorbu námrazy a působí pozitivně na spotřebu energie. Vyjímatelné skleněné mezipodlážky a průhledné šuplíky umožňují variabilní uspořádání vnitřního prostoru. Tak lze celý vnitřní prostor použít jako VarioSpace i pro extra velké mražené produkty. Systém FrostSafe nabízí dokola uzavřené šuplíky s průhledným čelem pro dokonalé a energeticky úsporné mrazení. Chladnička nabízí 4 police z tvrzeného skla a 2 přihrádky na ovoce a zeleninu vyznačující se snadnou údržbou. Využívat můžete také přihrádku na&
Dát špenát do mrazáku je ta nejlepší volba pro jeho dlouhodobé uchování. Důležité je mít čerstvý špenát s nezvadlými listy. Všechny listy dejte do velké nádoby se studenou vodou a rukama listy properte. Během této operace vytahujte všechno, co se vám nelíbí. Pak po malých částech přendejte listy do hlubokého sítka, důkladně přelijte (spařte) vařící vodou a hned zchlaďte v čisté studené vodě a nechte okapat. Takto postupně sterilizujte všechny listy a nechte okapat. Po té listy tyčovým mixérem rozmixujte na pyré, které nalijte do forem na mufiny nebo do kelímků od paštiky a dejte hluboce zmrazit. Zmrzlé formičky vyprázdněte a zmrzlý špenát dejte volně do pytlíku po několika kusech zpět do mrazáku.
Hlízy gladiolů, z nichž některé mají původ v Jihoafrické republice a jiné v západní Evropě, nejsou dostatečně mrazuvzdorné, proto je v našich podmínkách musíte každoročně sklízet a přes zimu uchovávat v patřičných podmínkách. V době, kdy mečíky dosoušíte, se mezi starou a mladou hlízou vytváří odlučovací vrstva. Teprve v okamžiku, kdy je od sebe můžete bez problémů oddělit, nastává období vhodné k jejich čištění. Každá hlíza je složena z hlízy staré a různého počtu nově vzniklých (může být jen jedna, a stejně tak jich může být více), dále ze zbytků kořenů a brutů. Bruty jsou jakési malé kulaté korále, které získáte jako vedlejší produkt během čištění hlíz. Umožňují snadný způsob množení. Jeho výhodou je i fakt, že většinou za poměrně nízkou cenu (dle odrůdy) získáte větší množství sadby. S výsevem brutů začněte co nejdříve. Brutům nevadí ani poklesy teplot k nule. Mnohdy se dokonce stane, že přežijí zimu a zjara pak raší, ovšem podzimní výsev nelze doporučit z důvodu velkého množství ztrát. Přibližně dva týdny před výsevem uložte bruty do místnosti s teplotou nad dvacet pět stupňů Celsia. Vyšší teplota způsobí jejich lepší vzcházení. I přes veškerou správnou péči někdy brut nevzejde. Květenství brutů sice nejsou tak ohromná jako z dospělých hlíz, ale do menších váz se uplatní o to lépe. Za další rok až dva, podle nárůstu, se tyto hlízy dopěstují do obvyklé velikosti.
Jednotlivé popsané části od sebe navzájem oddělte, buď ručně, nebo pomocí tupého předmětu, aby se zamezilo jejich poškození. Obvykle není potřeba jiného předmětu, při opožděném čištění však potřeba bude. Starou část vyhoďte spolu s kořeny, zůstane vám mladá (nově narostlá) hlíza a bruty. Z nové hlízy sloupněte svrchní část (slupku). Odstranění této části je důležité z toho důvodu, že se na povrchu může vytvořit zdroj spor hub. Někdy se také provádí úplné odstranění slupek. Každý způsob má své plus i minus: při úplném očištění od slupek snadněji zkontrolujete stav hlíz, nevýhodou ale může být rychlejší sesychání hlíz. Pokud však jsou správně uskladněny, nebývá jejich celková ztráta příliš velká.
Vyčištěné hlízy označte jménem odrůdy nebo barvou a dosušte je během týdne při patnácti až dvaceti stupních Celsia. Nezapomeňte na dostatečný přísun vzduchu. Zbylý brut též označte a vložte do papírových sáčků. Ty nechte do jarního termínu výsevu v suchu při pokojové teplotě. Je vhodné, abyste hlízy mečíků uskladnili v nízkých prodyšných plastových lískách, které se mimo jiné používají i k zimnímu uložení úrody ovoce. Hlízy vyskládejte do tenčí vrstvy, aby jim nehrozilo napadení chorobami. Jestliže jste hlízy po sklizni na podzim při vyšších teplotách správně dosušili, uložte je do chladných suchých prostor. Pro jejich uchování po očištění jsou nejlepší místnosti se stálou teplotou kolem šesti až osmi stupňů Celsia. Teploty k nule již znehodnocují hlízy a také vyšší hodnoty nad deset stupňů Celsia nejsou vůbec vhodné.
Každoroční opad listů je součástí životní strategie většiny listnatých stromů rostoucích v našich klimatických podmínkách.
Zima představuje pro většinu živých organismů náročné období. Musí vynakládat mnohem více energie na vlastní přežití (nezmrznutí) i na získání potravy/vody. Rostliny musí zůstat stát na tom svém stanovišti a jsou vystaveny všem povětrnostním vlivům – mrazu, větru, sněhové pokrývce, námraze. A samozřejmě nedostatku klíčového zdroje – vody. Tím, že strom na podzim shodí listy, se tomu všemu snaží čelit. Holé větve také znamenají menší plochu, na které se může držet sníh a námraza, a navíc nekladou tak velký odpor větru. Riziko polámaných větví je tak významně nižší než v olistěném stavu. Tím hlavním důvodem, proč stromům každoročně listí opadává, je však uchování vlhkosti.
Pokud je půda zmrzlá, je voda pro stromy takřka nedostupná. Strom si proto nemůže dovolit ztrácet ani kapku. Možná to není běžně známo, ale v období, kdy má strom listy, dochází k obrovským ztrátám vody právě skrze listy, respektive skrze listové průduchy, jimiž uniká vodní pára do okolního prostředí. Protože ale listy obsahují řadu důležitých látek, hlavně dusík a uhlík, strom, jako řádný hospodář, si je před opadem odčerpá a ve formě bílkovin uloží ve vnitřních pletivech. Na jaře je pak použije na tvorbu nových listů a květů. Naopak do uvadajících listů uloží odpadní látky.
Vlastní mechanismus opadu listů se připravuje už od jara. V místech, kde řapík listu přisedá na větvičku (stonek), se už v době intenzivního růstu začnou vytvářet vrstvičky buněk, které lze od sebe navzájem oddělit. Jejich dočasná soudržnost je dána pouze přítomností růstového hormonu auxinu, který se tvoří v listech a vrcholových částech stonku a putuje rostlinou směrem dolů. Ke konci vegetace, na podzim, produkce auxinu klesá a úměrně tomu se oslabuje i jeho vliv na soudržnost buněk. V okamžiku, kdy síla gravitace překoná sílu auxinu, list upadne.
Sezónní shazování listí je ovládáno kombinací krátkého dne a nízkých teplot. Když poměr denního světla, tmy a chladu dosáhne kritického bodu, odpoví na to typický širokolistý strom vytvořením přehrádky zvláštních korkových buněk v místech, kde je řapík listu připojen k větvi. List pak pomalu odumírá, protože byl izolován od cévních svazků. Spoj se oslabuje, až list ze stromu spadne. Drobnou jizvu, která zůstala po opadu listu, zacelí další vrstva specializovaných buněk – ta chrání strom proti ztrátě vlhkosti a proti vniknutí hub.
Z listnáčů neopadávají pouze listy kožovité či ostnité. Příkladem neopadavého keře je cesmína ostrolistá (Ilex aquifolium), pěstovaná v mnoha parcích.
Slávky jedlé (Mytilus edulis) se vyskytují ve všech mořích, přičemž preferují poloslanou vodu na mělčinách v blízkosti ústí řek. Ještě ve stadiu larvy se přichytí ke kamenům, kůlům, pilířům, skalám nebo skořápkám větších mušlí vlasovým vláknem z proteinu a železa. V mělkých vodách vytvářejí kolonie čítající několik tisíc druhů. Středně velká slávka přefiltruje za hodinu více než 1 l vody, tedy až 25 l vody denně. Přitom z vody žábrami odebírá kyslík a miniaturní části potravy.
Robustní mlž má lesklou modročernou schránku připomínající kapku a oranžové maso. Vnitřní strana mušle složené ze dvou částí má perleťovou barvu, povrch je lehce rýhovaný. Dorůstá do délky 5–10 cm.
Přizpůsobivost těchto měkkýšů a snadné rozmnožování je přímo předurčuje k farmovému chovu přirozenou cestou. Nejvíce chovaných slávek pochází z Číny, dalšími producenty jsou země Severní Ameriky, v Evropě zejména Španělsko, Itálie, Francie, Nizozemsko, Irsko, Německo a Dánsko.
Slávky jedlé jsou kořistí hvězdic, malé slávky jsou také požírány plži.
Slávky vynikají mořskou vůní a jemnou, minerálně slanou chutí. Jejich pružné, pevné a netučné maso s vysokým obsahem bílkovin, vitamínů a minerálních látek je předurčuje k množství kulinárních úprav. Lze je konzumovat syrové, ale jsou mírně hořké, proto se zpravidla podávají vařené. Před přípravou se musejí několikrát pečlivě vypláchnout ve studené vodě, případně okartáčovat. Vaří se živé. Je-li skořápka zavřená nebo lehce pootevřená a po doteku prstem se zavře, je to známka života. Po uvaření se znaky poživatelnosti obrátí: mušle musejí být doširoka otevřené, zavřené jsou mrtvé a patří spolu s rozbitými do odpadu. Tento bezpečnostní filtr se nesmí nikdy vynechat, konzumace byť jediné mrtvé mušle může způsobit nevolnost, zvracení, průjem a bolest hlavy, čemuž nezabrání ani skutečnost, že maso přešlo varem. Klasikou jsou slávky vařené bez skořápek ve vývaru s bílým vínem a kořenovou zeleninou. Lze je také péct, gratinovat nebo přidat jako ingredienci do polévek.
Slávky lze koupit jak živé, tak mražené, nebo konzervované. V případech, kdy kupujeme mražené nebo konzervované, je třeba je skladovat při teplotě -18 °C a před použitím ještě mírně rozmrazit v chladničce. Pro koupi živých slávek je dobré si pamatovat, že živé nesmíme nikdy zmrazovat. Po jejich zakoupení je nutné je co nejdříve zpracovat do pokrmu. Protože podléhají zkáze, potřebují správné uchování, a to v chladničce při teplotě pod 4 °C. Neuskladňujeme je v uzavřených nádobách, necháváme je odložené ponořené v čerstvé vodě nebo přímo na ledu z čerstvé vody.
Slávky jsou velmi zdravé. Obsahují železo, zinek, mangan, draslík, vitamíny skupiny B a minerální soli.
Čerstvé listy (i stonky) se nejčastěji užívají na jaře, pokud se sběratel rozhodne, že si chce účinky medvědího česneku uchovat po celý rok, musí z něj vyrobit tinkturu, nebo nasekané listy zamrazit. Možné je také uložit nasekané (nebo nějak mačkané) listy do oleje.
