U starých stromů se může provádět řez zmlazovací. Ten je zapotřebí převážně u stromů, které nebyly stříhány delší dobu, třeba i několik let. Jejich větve jsou již hrubé, přerostlé a koruna zarostlá divokými výhony (vlky). Při tomto řezu je vždy vhodné konzultovat s odborníkem, jestli je možné takový strom ještě zachránit, nebo je lepší jej pokácet a vysadit nový.
Takové stromy je totiž těžké uvést do stavu, kdy budou každý rok přinášet pravidelnou úrodu a kvalitní plody. Mívají většinou narušený koloběh úrody, takže jeden rok mají velkou úrodu drobných a nekvalitních, špatně uzrálých plodů a druhý rok třeba vůbec neplodí. Jsou přehuštěné, porostlé mechem, přes vlhký rok plné mšic, padlí a jiných chorob a škůdců.
Botanické jméno Rhododendron (z řeckého Rhodos = růžový, načervenalý a Dendron = strom) přiřadil této nádherné skupině kvetoucích okrasných keřů švédský botanik C. Linné. Tento botanik podrobně popsal i azalku. V průběhu let, kdy druhů pěnišníků i azalek přibývalo, se ukázalo, že rody Rhododendron a Azalea mají společné znaky a že není vhodné je dělit. Zahradnické názvosloví však neustále zaostává za botanickým pojmenováním a stále tvrdohlavě dělí tyto nádherné okrasné rostliny na dva druhy – azalky a rododendrony.
Kamčatská borůvka v prvních letech nepotřebuje žádný řez. Ten první, zmlazovací a udržovací, se provádí cca ve čtvrtém roce života, kdy vybereme 12 základních prutů a odstraníme ty vodorovné nebo ty, které mají tendenci přečnívat a viset. Vybrané větve zkrátíme nad místem rozvětvení, abychom podpořili tvorbu nových silných výhonů. Nejvhodnějším obdobím k řezu je podzim, kdy opadá listí, nebo jaro, a to před prvním rašením.
Pokojová neboli hrnková azalka patří mezi nejkrásnější rostliny, jimiž často zdobíme své interiéry. Jedná se o druh pěnišníku, který pochází z východu Asie. V našich podmínkách není mrazuvzdorná, takže ji nelze zaměňovat s běžně pěstovanými azalkami v našich zahrádkách. Na trhu jsou k dostání azalky kvetoucí v různých odstínech červené, fialové nebo bílé, květy bývají často žíhané nebo na koncích kadeřavé. Klasickým tvarem je keřík, velmi atraktivní jsou azalky na kmínku, exoticky zase působí ty, které rostou do pyramidy. Hlavním obdobím kvetení pokojových azalek je konec podzimu až začátek jara. Azalka vám při správné péči vydrží kvést šest až osm týdnů.
Ulmus parviflora Geisha – je keř se zaoblenou korunou, který roste pomalu. Listy jsou dekorativní, malé, jemně ozubené, s jemným bílým okrajem. Preferuje úrodnou půdu, je vhodný na malé zahrady.
Kmínkový kultivar jilmu čínského – Geisha – vytváří hustou korunku drobných, vejčitě kopinatých zoubkovaných listů s bílou kresbou na okraji, takže vynikne jako solitér, který opravdu nepřehlédnete. Kvete v březnu až dubnu, barva květu je zelená. Výška je do 4 m a šířka do 2 m. Tento druh má rád přímé slunce nebo polostín. Je velmi nenáročný, dobře snáší i hlubší zmlazovací řez, a to díky schopnosti obrůstat i z velmi starého dřeva.
Vhodné je provádět takzvaný zmlazovací řez, který posilní plodnost stromu. Dělá se zkracováním hlavních větví o plných 50 až 100 centimetrů. Nejlepší období pro tento řez přichází tehdy, když slivoň začíná kvést, protože se tak poměrně lehce zacelí rány po řezu. Ty ale stejně musíte ošetřit. Pokud jsou přírůstky větší, bude nutný takzvaný udržovací řez. Na ten pamatujte při vegetativním přírůstku o délce alespoň 40 centimetrů, nejlépe však až 60 centimetrů. Pokud byste na tento druh řezu zapomínali, pupeny by se změnily na „spící“, což by znamenalo, že se v dolní části větví ochudíte o snadno dostupné plody.
Zde můžete zhlédnout video, jak správně provádět řez slivoní.
Zmlazování plodného obrostu se provádí každoročně, jinak často přerůstá do větví. Je nutné se zaměřit zejména na snížení koruny stromu, tedy kosterních větví a středního výhonu. Pokud by se ale zmlazení řezem provedlo příliš silné, mohlo by dojít k odumření části kořenů i svazků pletiv v kmenu stromu. Proto při zmlazování odebíráme jen 40 % větví v koruně stromu. Provádí se to sesazením kosterních větví řezem na spodní odbočující výhony ven z koruny. Peckoviny by se měly udržovat jen do takové výšky, kam lze dosáhnout z hliníkových štaflí se sedmi příčkami a s výsuvným žebříkem. Řez ovocných stromků po výsadbě není nic složitého. U slivoní je nejlepším kmínkem čtvrtkmen. Korunka by měla být pyramidální s úhlem koruny 120°.
Z muchovníku si můžete vytvořit lahodný živý plot, zde jsou jeho výhody:
již 3. rok po výsadbě bohatě plodí (8–12 kg plodů/keř);
je absolutně odolný proti mrazu (snese až –40 °C), květy přežijí jarní mrazíky (–7 °C);
je odolný vůči suchu;
plody jsou elixírem zdraví – jsou plné vitamínů a minerálů, mimo jiné obsahují antokyany (ty hrají roli v prevenci mnoha chorob i rakoviny);
kvete nádhernými sněhobílými květy;
roste až do výšky 3–4 m, dobře snáší zmlazovací řez;
kvete v dubnu a již v červnu bohatě plodí;
nemá trny.
Muchovník je rostlina mnoha barev – krásné sněhobílé květy, listy hrající barvami od zelené až po temně rudou a lahodné plody podobné obrovským borůvkám.
Azalka japonská tvoří podskupinu kříženců s přezimujícími listy. Na rozdíl od většiny venkovních azalek je neopadavá. Ze zahradnického hlediska se dále dělí na odrůdy s velkými květy a drobnokvěté. Japonské azalky se vyznačují nízkým, širokým keřovitým vzrůstem a velmi bohatou násadou květů. Rostou pomalu, v dospělosti většinou nepřesáhnou výšku 1 metru. Svým celkovým vzezřením hodně připomínají pokojové azalky. Keříky jsou stálezelené nebo poloopadavé, listy jsou menší až drobné. Rané odrůdy kvetou v dubnu, hlavní období kvetení pak nastupuje v květnu. Velkokvěté a drobnokvěté typy vynikají sytostí i barevnou škálou květů. Jsou velmi oblíbené, takže množství nových odrůd stále narůstá.
Japonské azalky nevyžadují zvláštní péči. Základní podmínkou úspěchu je vhodná zemina. Jako všechny rododendrony a azalky potřebují kyselý substrát a nesnášejí vápno. Také zálivková voda nesmí být tvrdá. Přihnojují se hnojivy pro rododendrony a vřesovištní rostliny. Nejlepším stanovištěm je východní strana anebo mírně přistíněné místo, protože japonské azalky nesnášejí přímý úpal. Dobře však odolávají zimě. Rostliny koření mělce pod povrchem, není potřeba je obrývat ani okopávat, stačí velmi opatrně kypřit. Přisypávejte k nim pravidelně kyselý substrát a mulč.
Venkovní azalky mají menší, mírně chlupaté listy, které se na podzim barví do červena a na zimu úplně nebo částečně opadávají. Nejvíce rozšířenou skupinou jsou japonské azalky a jejich kříženci, které neopadávají vůbec nebo jen částečně. Nároky na pěstování mají různé druhy azalek trochu odlišné. Kvetou nejčastěji v odstínech růžových, červených, žlutých a oranžových.
U nás jsou k dostání tyto druhy a jejich odrůdy:
Azalka luteum Rhododendron luteum
Directeur Moerlands – zlatožluté květy
Spek´s Brilliant – oranžově červené květy
Japonská azalka Rhododendron japonicum – nízký, hustý, jemně větvený keř s drobnými listy
Hortulanus H. Witte – svítivě oranžovožluté květy se žlutou skvrnou
Saturnus – oranžově červené květy
Mollis – hybridy dosahují výšky kolem 1,5 metru, jsou to hustě rozvětvené drobné keříky se široce zvonkovitými, nevonícími květy pastelových barev
Gentské azalky Rhododendron x gandavense – dorůstají výšky až dvou metrů, mají drobné rourkovité a vonné květy v bohatých květenstvích
Coccinea Speciosa – oranžově červené květy
Gloria Mundi – oranžové květy se žlutým leskem, zkadeřené okraje
Ignea Nova – sytě žluté až žlutooranžové květy s oranžovou skvrnou
Narcissiflorum – bledší žluté květy s tmavě žlutým středem
Bylinné druhy pivoněk přestaneme po odkvětu zalévat. Usychající listy neodstříháváme (stahují se z nich živiny do kořenů) a rostliny necháme postupně zatáhnout. Až poté plně seschlé nadzemní části sestřihneme.
Dřevité druhy před mrazy chráníme tak, že povrch půdy pokryjeme vrstvou listí, slámou, slamnatým hnojem nebo větvemi chvojí. Vzrostlé keře jsou v našich běžných zimách již mrazuvzdorné. Rostliny poškozují pozdní mrazy na mladých výhonech s novými listy a poupaty. Po odkvětu je nutné odstranit koncové výhony s nevzhlednými zbytky květů s nasazenými měchýřky. Zamezíme tím vysilování rostliny případnou tvorbou semen. U starších keřů si můžeme v některých případech dovolit i hlubší řez přestárlých a uvnitř keře rostoucích větví. Tím podpoříme růst výhonů nových. Jakékoliv zakracování větví zmenšuje násadu květů, dřevité pivoňky totiž kvetou z koncových pupenů, které se zakládají v předcházejícím roce. Zmlazovací řez u přestárlých keřů snáší pivoňky dobře. Staré větve je lépe odstranit až u země, než je zkracovat. Obvykle řez omezujeme pouze na vystřihání suchých, poškozených nebo nemocných větví.
Výchovný řez – v prvních letech po vysazení u švestek, slív, renklód i mirabelek, stejně jako u ostatních ovocných druhů, používáme výchovný řez, abychom zapěstovali správný základ koruny. Výhony prvního patra musí být vždy seříznuty do jedné roviny, aby rostly stejnoměrně a zůstaly podřízeny střednímu výhonu (terminálu). Kdybychom výhony sestřihli nestejnoměrně, ty silně zakrácené by rostly jen slabě, a naopak výhony slabě zakrácené by rostly silně. Při založení prvního patra ponecháváme na kmínku tři až čtyři kosterní větve v dostatečném odstupu od sebe. Další větve vyrůstající od prvního patra zakládáme střídavě na vzdálenost. Dbáme rovněž na to, aby kosterní větve nevyrůstaly v ostrém úhlu nasazení – při větší násadě plodů by se mohly vylomit nejen větve, ale mohl by se „rozčísnout“ i celý strom. V dalších letech zkracujeme už jen výhony delší než 60 cm, bez řezu by se totiž dolní pupeny změnily na spící, nebo by se z nich vyvinuly slabé trnovité výhony s krátkou životností.
Udržovací řez – nejvhodnějším tvarem stromů peckovin pro malé zahrady je čtvrtkmen nebo zákrsek s pyramidálně dutou korunou bez středního výhonu (terminálu). Hlavní větev vyřízneme při založení druhého patra, čímž udržíme stromek ve výšce přijatelné pro snadnější sklizeň i ošetřování. Protože se však málovzrůstné kultivary slivoní s nadměrnou plodností brzy vyčerpají, doporučuje se na jaře udržovací řez, který má zmlazující účinky. Pokud roční přírůstky nejsou menší než 40 cm, můžeme řez omezit jen na průklest.
Zmlazovací řez – ten posílí plodnost. U stromů, které mají menší přírůstky, se výrazně snižuje plodnost, a proto musíme provést zmlazovací řez koruny, kdy zkracujeme hlavní větve o 50–100 cm, což je dvou- až tříleté dřevo. Nejlepší doba pro tento řez je na počátku kvetení slivoní, tehdy se také řezné rány nejlépe zacelují za předpokladu, že jsou ošetřeny ochranným nátěrem (štěpařský vosk, stromový balzám nebo latex). Při hlubokém zmlazovacím řezu dodržujeme zásady Zahnova řezu (viz níže). Řezy vždy zatíráme štěpařským voskem nebo nátěrem. Takto ošetřujeme rány stromu větší než 1 cm. V září a říjnu neřežte větve o průměru větším než 3 cm.
Venkovním azalkám vyhovuje obvykle polostín a mírně vlhká půda. Je tedy vhodné sázet je k severní straně domu nebo do blízkosti stromů, nejlépe jehličnanů, jejichž stín je ochrání před slunečním úpalem. Venkovní azalky a rododendrony nejlépe rostou ve středních a vyšších polohách, kde je vyšší vzdušná vlhkost, půdní vláha a v zimě dostatek sněhu, který je rovněž chrání. Mrazové kotliny určitě nejsou vhodné.
Venkovní azalky vyžadují půdu kyselou (pH 4,1–5,4), velmi humózní a lehkou. Vysazujte je do větších jam, které vyplníte kyselým substrátem – na trhu jsou k dostání speciální substráty pro rododendrony a azalky. Kyselou zeminu si sami můžete namíchat ze surové dubové a borové hrabanky, rašeliny a drcené borky. V blízkosti azalek by se neměly nacházet žádné vápenaté stavební materiály, ani třeba opadaná omítka.
Sazenici zakoupenou v kontejneru lze vysazovat po celou vegetační dobu. Vybírejte vždy takovou, která má alespoň tři výhony, listy beze skvrn a dalšího poškození a kompaktní kořenový bal. Rostlinu i s kontejnerem několik hodin před výsadbou ponořte do vody. Za sucha zalévejte nejlépe dešťovou vodou, v průběhu vegetace přihnojujte azalky kyselými hnojivy. Řez se nedoporučuje, výjimečně jej proveďte při bujnějším růstu. Pak raději odřízněte celou větev až u hlavního kmínku v době krátce po odkvětu. Po odkvětu nezapomeňte vylamovat květenství, aby se rostliny zbytečně nevysilovaly tvorbou semen. Mělce kořenící azalky neokopávejte, raději na slehlý substrát nasypte rašelinu nebo lesní hrabanku. Tato vrstva vám pak spolu se spadaným listím pomůže v zimě chránit kořeny před mrazem.
Tis se objevuje jako podrost v listnatých lesích, na půdách humózních, čerstvě vlhkých, zásaditých (zejména vápnitých) a na stinných stanovištích (špatně snáší rychlé změny intenzity světla).
Velmi často se pěstuje v parcích, a to v několika kultivarech, které se liší tvarem (sloupovitý či široký vzrůst, převislé větve a podobně), délkou jehlic či barvou míšek. Je možné jej tvarovat a vzhledem k tomu, že roste velmi pomalu, udržuje si daný tvar po mnoho let. Vyhovuje mu stinné umístění a dobře snáší i městské znečištěné ovzduší. Půda by měla být čerstvě vlhká, zásaditá a humózní. Množí se semeny nebo koncem léta stonkovými řízky, což je u okrasných forem jediný možný způsob množení.
Protože velice dobře regeneruje i na starém dřevě (hluboký zmlazovací řez), je vhodný pro stříhané živé ploty, pěstované v zástinu.
Tato domácí, ve volné přírodě vzácná dřevina roste od nížin až do nižších horských poloh. Dokáže růst na silně zastíněných místech i na plném slunci, jen má-li tam alespoň trochu vlhkou půdu. Na živiny je nenáročná, upřednostňuje vápenaté půdy, ale nevyžaduje je. Výborně snáší znečištěné ovzduší.
V současnosti je tis oblíbeným keřem pro výsadbu v parcích i zahradách. Z našich jehličnanů má nejtmavší zbarvení, a tak dobře vyniká mezi jinými. Zvlášť pěkně tisy vypadají v podzimním období, kdy se kolem semen vytváří dužnatý červený obal – míšek (epimatium).
Výhodou tisu je i velká tolerance k zastínění. Z evropských dřevin snáší stín nejlépe. S oblibou se využívá pro stříhané živé ploty. Další výhodou je výborná regenerace i na starém dřevě (dobře snáší hluboký zmlazovací řez). Díky pomalým přírůstkům se z tisů úspěšně tvarují takzvané živé sochy (topiary). Tis se hodí také k výsadbě jako solitér či do skupinových výsadeb. Specializovaní prodejci nabízejí bohatý sortiment kultivarů. Zatímco některé se místo do výšky rozrůstají spíše do šířky; jiné vynikají světlejším zbarvením jehličí (ty je vhodné vysazovat na místa s dostatkem slunce) či velmi útlou siluetou.
Tis červený nejlépe roste v živných, dobře propustných půdách. Především mladé rostliny pravidelně zaléváme, aby nedošlo k přísušku. Pozor však na zamokření. Volíme stanoviště na slunci až v mírném polostínu. Během vegetace používáme pomalu rozpustná hnojiva pro okrasné dřeviny. Tisy velice dobře snáší řez. Brzy na jaře provádíme zmlazení rostlin, během vegetace pak zastřihujeme nové výhony. Je schopen obrážet i ze starého dřeva. Plně mrazuvzdorný do -27 °C.
Pozornost při zazimování věnujte druhům, jimž přes zimu zůstávají zdřevnatělé nadzemní části, odkvetlá květenství a prosychající olistění. Nejdřív přijdou ke slovu nůžky – zkraťte nadzemní část trvalek několik centimetrů nad zemí, a pokud nemáte jiný materiál na přikrytí rostlin, klidně použijte, co jste ostříhali.
Stálezelené trvalky neřežte, odstraňte jen nepěkná odkvetlá květenství a rostliny očistěte, okrasné trávy neřežte před zimou vůbec. Jejich trsy svažte, aby se nerozklesly pod tíhou sněhu nebo nepolámaly větrem, budou vám zdobit zahradu celou zimu.
Pokud jste koncem léta sázeli nové rostliny nebo dělili trsy starších, bude jim lépe pod přikrývkou z chvojí nebo listí. Ještě předtím než trvalky zakryjete, prokypřete zem mezi trsy a přidejte jim vrstvu dobrého, uleželého kompostu. Prokypření omezí odpařování vláhy z půdy a kompost poslouží jako pokryv a zásobárna živin pro příští rok.
Mnohé trvalky jsou dlouhověké a s přibývajícími lety získávají na kráse (srdcovky, třemdavy, čemeřice, bohyšky, pivoňky, terčovky a palmové lilie). Jsou hodně odolné proti mrazům, ale nic nezkazíte, pokud použijete kryt z chvojí na Kniphofii nebo Yuccu – jde spíše o zastínění listů, které bývají v zimě poškozeny sluncem nebo ledovým větrem. Během roku nepotřebují tyto mnoholeté krásky téměř žádnou péči, zjara přivítají přihnojení kompostem, jako ostatně všechny trvalky. Před zimou prohlédněte i trsy vytrvalých kopretin – ušlechtilé kultivary potřebují každý druhý rok rozdělit, jinak špatně přežívají zimu. Také podzimní astry se bujně rozrůstají, proto se stává, že kvetou po obvodu trsů, ale střed nemá dostatek živin – tam rostlina skomírá. Pomoc je jednoduchá: rozdělit a přesadit alespoň každý třetí rok.
Mrazy bez sněhu trvalkám nesvědčí, zvláště trvají-li delší dobu. Jestliže pěstujete méně odolné druhy, musíte je přikrýt ještě před příchodem pravidelných nočních mrazů. Choulostivá je z okrasných trav Cortaderia, ta navíc potřebuje ochranu proti vlhkosti. Trs trávy svažte, zasypte vyšší vrstvou listí a zakryjte fólií proti vlhku. Navrchu zatižte chvojím, a až se na jaře oteplí, odstraňte přikrývku a rostlinu seřízněte. Zimní přikrývku dopřejte i paznehtníku, sasankám, střevíčníkům nebo nízkým kosatcům (Iris kaempferi). Kryt z chvojí neuškodí žádným trvalkám – je vhodný jako přistínění v zimních slunečných dnech, kdy vyrovnává vysoké teplotní rozdíly.
Holomrazy skalničkám neprospívají, proto rovněž partie s nově vysázenými a choulostivými rostlinami zakryjte chvojím. Není to sice plnohodnotná náhražka sněhu, ale uchrání skalničky hlavně v předjaří, kdy sluníčko nabírá na síle a probouzí rostliny, které se pak v noci musí vypořádat se silnými mrazy. Trpí i celkem odolné druhy jako floxy, iberky či devaterníky, jimž slunce snadno popálí listy – neuhynou, ale dost utrpí jejich jarní vzhled. V místech s pravidelnou sněhovou pokrývkou a mírnými mrazy kolem minus pěti stupňů je zimní kryt skalky celkem zbytečný. Na kryt skalkových rostlin nepoužívejte listí (hodí se ale k zakrytí kořenového systému pěnišníků a azalek), nedostane se pod ně vzduch (ale myši zaručeně). Opakované tání a předjarní deště přemokří půdu, která pod slehlou vrstvou listí neoschne, a rostliny uhnijí. Pod chvojím se také lépe kontrolují skalničky, které raší a kvetou už v únoru. V tom případě je pak budete moci částečně odkrýt. Zjara pak spolu s chvojím oberte i odumřelé nadzemní části rostlin, skalničky přitlačte (bývají vytažené mrazem) a dosypte zeminu.
Nenechávejte kryt na trvalkách dlouho, aby rostliny nežloutly a nevytahovaly se nedostatkem světla, ale neuspěchejte ani jarní „otužování“ a chvojí nevyhazujte. Počasí nebývá jisté a po teplých dnech může přijít opětovné období mrazů – pak se bude lehká přikrývka hodit. I když všechny trvalky přivítají jarní slunce s radostí, odkryjte je raději v podmračeném dni nebo postupně chvojí nadlehčujte – rostlinám hrozí na prudkém slunci popálení, musí si nejprve pár dnů zvykat na plné světlo.
Při každém řezu vlastně keř stále maličko omlazujeme. Prostředkem k tomu jsou zásobní čípky, o kterých jsem se již dnes zmínila, a také pravidlo, na základě kterého se ono omlazení provádí – jmenuje se princip Guyotova řezu. Spočívá v tom, že se na keři z jednoletého dřeva nařezává dvouoký čípek a nad ním plodonosný čípek nebo tažeň. Nad ním (myšleno morfologicky, tedy blíže kmeni nebo starému dřevu) je vždy zásobní čípek. Při rašení z každého očka začne vyrůstat letorost (pokud ovšem očko v zimě nezmrzlo). Z dvouokého zásobního čípku tedy vyrostou dva letorosty, které se v následujícím roce využijí stejně: spodní na zásobní čípek a ten horní na plodonosný čípek nebo tažeň.
Zdravé očko
Očko poškozené mrazem
Pokud zásobní čípek takto využít nelze, třeba proto, že jeden z výhonů je krátký, musíme vyhledat jiný vhodný výhon pro nařezání plodonosného čípku nebo tažně a výhon morfologicky postavený pod ním využijeme na zásobní čípek. Vtip řezu spočívá v tom, že vše za jednoletým dřevem, ponechaným na keři, se odřízne, tedy všechno nevyužité jednoleté i dvouleté dřevo. Tímto způsobem se keř každoročně maličko omladí a nerozrůstá se do stran, odborně: „nevysoukává se“. Tento postup je důležitý proto, že při řezu omezuje počet řezných ran. A co pro révu řezná rána, to poškození cévních svazků, které se musí s tímto poškozením vypořádat tak, že „odbočí“. Důsledkem je „křivolaká“ cesta pro živiny proudící z kořenů. Při ponechání většího počtu řezných ran na keři jsou rostoucí letorosty špatně vyživovány. Tento „trošku zmlazovací“ princip se využívá při všech způsobech tvarování keře, ať jde o tvary vrcholové nebo kordonové. Viz následující obrázek:
řez vinné révy obrázky
A jaké jsou ty způsoby tvarování?
Rozlišují se dva typy: tvary vrcholové a kordonové. Vrcholové tvary tvoří kmen z víceletého dřeva, zakončený jednoletým výhonem, který se podle délky, jak již víme, často označuje tažeň. Tažeň se na kmeni obvykle ponechává jen jeden, někdy (při požadovaném větších zatížení) dva. U kordonových tvarů víceleté dřevo vytváří kromě kmene také ramena, na kterých se nařezávají čípky, vždy střídavě zásobní a plodonosné. Vrcholové tvary se obvykle používají v produkčních vinicích, kde záleží na jednoduchosti a rychlosti provádění řezu. Kordonové tvary naopak často využívají pěstitelé na zahrádkách, kde se pomocí kordonových ramen dají keře tvarovat do požadovaných tvarů, například na pergoly nebo révové stěny. Takováto tvůrčí činnost zahrádkáře často svede k přetěžování keřů vysokým počtem ponechaných oček. Proto je vždy dobré myslet na vhodné zatížení a na fakt, že chceme, aby hrozny dobře vyzrály.
Dnes rozlišujeme řady různých tvarů, které měly svůj postupný vývoj. Při jejich výběru je potřebné brát v úvahu nejen to, co od hroznů budeme očekávat, ale také skutečnost, zda jsou tvary vhodné do našich zeměpisných poloh v závislosti na lokálních klimatických podmínkách. Těm se budeme věnovat někdy příště.
Minule jste mluvila o řezu na hlavu. To je vrcholový nebo kordonový tvar?
Vedení na hlavu je jeden z mála tvarů, které nepotřebují opěrnou konstrukci typu drátěnek. Protože staré dřevo, tedy hlava, je blízko povrchu půdy a na ní jsou nařezané nanejvýš dvouoké čípky, oporu během vegetace potřebují jen zelené letorosty. Těch se ponechává jen několik, ostatní se odstraní ještě v bylinném stavu. A ponechané letorosty stačí čas od času vyvázat k jedinému opěrnému kůlu či tyči, stejně, jako to dělali naši předchůdci. Ti před nástupem zimy kůly z půdy vyndali (přes zimu jejich konce lekce opálili jako ochranu před uhníváním) a keře přiorali nebo přiryli. Tím je ochránili před mrazy, protože očka použitelná v následujícím roce k řezu byla jen na hlavě, pěkně přikrytá zeminou. Hlava neměla ani kmen, ani ramena, tedy není ani vrcholovým ani kordonovým tvarem. Spon při tomto vedení, kdy se ve vinicích pracovalo jen s ručním nářadím, byl poměrně hustý.
Tak proč jsme u vedení na hlavu nezůstali? Vinice tvarované takovýmto způsobem nepomrzaly...
Protože člověk má stále málo. Chce mít víc hroznů, víc vína, větší odměnu za ně. Takže tento způsob vedení byl považován za překonaný, protože vinice měly malé výnosy. Proto se začaly vymýšlet další tvary. Od různých tvarů gobeletů (nízkých způsobů vedení révy vinné s krátkým řezem na čípky a bez opěrného zařízení), kozlíků (modifikace vedení na hlavu s vytažením krátkých postranních ramének ze starého dřeva) a jiných obměn vedení na hlavu, u kterých byla vytažena kratší či delší ramena (ani tato ramena nešlo tak dobře přiorávat) se začaly formovat tvary s kmínky. A teprve na kmíncích byla nařezávána ramena nebo tažně. S takovýmto „zvětšováním keřů“ vyvstala potřeba další opory. Nejprve se přidávaly druhé kolíky, jednotlivé keře se rozrůstaly do stran a při poměrně hustém sponu si vzájemně překážely. Proto se začaly budovat opěrné konstrukce typu nejrůznějších drátěnek: krajové a středové sloupky spojené několika dráty vedenými nad sebou. Se zapěstováním kmínků byla spojena obava z pomrzání oček, pakliže budou tak vysoko, že nebude možné je přikrývat půdou. Zpočátku byly kmínky nízké, tak nanejvýš do necelého půl metru. Takovým způsobům vedení se říká nízké vedení. A právě zde se výtečně uplatnil pan Guyot se svým vedením typu krátký čípek a tažeň, ovšem v jeho případě byl tažeň umístěn ve výšce asi 20 cm nad povrchem půdy. Ale jeho princip je stejně použitelný i u způsobů středního vedení, kde vrchol kmínku bývá ve výšce 60 – 80 cm a také u způsobů vysokého vedení s výškou kmene 90 – 120 cm. Dokonce i u závěsných tvarů s výškou kmenů až do 2 m se tento princip uplatní.
A kde se v tomto přehledu vývoje historicky nacházíme?
Někde mezi první a druhou světovou válkou. V té době se v Německu vyvinulo Rýnsko-hessenské vedení, vrcholový tvar, nejčastěji ve sponu 2 x 1 m, s jedním nebo dvěma kmínky střední výšky a dvěma tažni, které se pomocí dvou vodících drátů ohýbaly do vyšších nebo nižších oblouků. V té době už se k obdělávání půdy používala mechanizace k orbě, k zapravování průmyslových hnojiv a také k aplikaci chemických prostředků na ochranu před chorobami a škůdci (také chemický průmysl začínal mít svůj boom). Aby se traktory vešly do řádků, bylo nutno přejít na širší meziřadí. Tím se snížil počet keřů na hektar a k dosažení požadovaných výnosů bylo potřeba keře více zatěžovat. Tak došlo k rozvoji vysokých tvarů, stále se stejným principem pana Guyota: čípek pod tažněm nebo před plodonosným čípkem na kordonech.
A jsou vhodnější vysoké nebo nízké oblouky?
I oblouky tvořené tažni prošly svým vývojem. Nejprve se prudce ohýbaly dolů a společně se svazovaly na kmeni – vytvářely „srdíčko“. Tak se také toto vedení označovalo: srdcový řez. Nevýhodou bylo rozmístění letorostů blízko sebe, jejich překrývání. Výsledkem byly husté keře, což přispělo k rozšíření houbových onemocnění. Později se srdíčko pootevřelo, místo něj se na každou stranu keře vyvázaly z tažňů vysoké oblouky. Následovalo snižování oblouků – to už bylo v době, kdy se už nekladl důraz na vysoké výnosy a konečně se upřednostňoval požadavek na vyšší kvalitu hroznů, což se koneckonců následně objevilo i v kvalitách vín. To už jsme po roce 1989. V současné době jsou požadavky na řez kromě vysoké kvality hroznů ovlivněny tím, že ve velkých výsadbách se používají mechanické sklízeče, kombajny. A proto je nutné hrozny umístit přibližně stejně vysoko od země, keře mají být vzdušné, nezahuštěné. Proto se v mnohých vinicích přechází na tvar označovaný „plochý tažeň“, který se vyvazuje vodorovně. Někteří velcí producenti hroznů upřednostňují právě tento tvar.
To ale neznamená, že je tím „jediným správným“. Takový totiž neexistuje. Každý pěstitel se po několika letech sám dopracuje v rozhodnutí, který tvar mu vyhovuje nejlépe, podle toho, co od hroznů očekává, jakou má výměru vinice nebo kolik keřů na zahrádce.
