Facebook Síť X Pinterest email tisk

Téma

MILION BELS


Ionizátor versus čistička vzduchu

Většina čističek vzduchu vypouští ozon. I těch několik miligramů této molekuly, které zařízení za hodinu vyrobí, často vede k tomu, že jeho hladina přesáhne hodnotu, která ohrožuje zdraví. Astmatikům, aniž by je na to výrobce upozornil, pak může takové zařízení udělat ze života doslova peklo.

Většina těchto výrobků využívá principu elektrostatického vychytávání nabitých částeček vyskytujících se okolo nás. Nečistoty jsou odstraňovány tak, že se zachycují na kovových elektrodách.

Lékaři varují, že ozon, o kterém nemáme ani tušení, že jej dýcháme, může být příčinou poškození plic. Že nám může vyvolávat bolesti na prsou, kašel, zkrácení dechu, pocit nedostatku vzduchu, svírání v krku.

Před škodlivými účinky ozonu by se měli mít na pozoru zvláště ti, kteří mají nějaké chronické respirační onemocnění, jako je například astma. Na lehkou váhu nelze brát ani negativní účinek ozonu vedoucí ke snížené odolnosti organismu k infekcím. Riziko snížené imunity se netýká jen nemocných, postihuje i „zdravé“ lidi.

Pro ty z vás, kteří už doma pračku vzduchu máte, bude možná zajímavé vypátrat, jak je to s její produkcí ozonu. Mnohdy tento údaj výrobce neuvádí. Někdy se jím ale chlubí. Často je tento údaj uveden v jednotkách „ppb“ (parts per bilion) nebo v „ppm“ (parts per milion). Tyto jednotky nejsou v soustavě SI. Pro porovnání s údaji, se kterými operují zdravotníci, je třeba je převést. Zde jsou konverzní koeficienty: ozón [03]: 1 ppm = 2 mg/m3. Peroxyacetylnitrát: 1 ppm = 5 mg/m3.

Ozon je molekula tvořená třemi atomy kyslíku. Je to silné oxidační činidlo, u biologických látek působí dvěma směry, a to oxidací sulfhydrylových skupin a aminokyselin enzymů, koenzymů, proteinů a peptidů. A oxidací vícenásobně nenasycených mastných kyselin na peroxidy mastných kyselin.

Protože jsou buněčné membrány složeny z proteinů i lipidů, ozon je likviduje zcela spolehlivě. K poškození jsou zvláště náchylné buňky s velkým povrchem. Takové máme v plicích. Také plicní řasinkové buňky mohou být ozonem vážně poničeny. Místo řasinkových buněk se v poškozené tkáni objeví buňky dlaždicové. Ke zpětnému procesu změny dlaždicových buněk na řasinkové nedochází, a to dokonce bez ohledu na to, jak dlouho byly buňky působení ozónu vystaveny. Dýchat vzduch s ozonem tedy není nic, co bychom měli vyhledávat.

Ionizátor pracuje úplně na jiném principu, tudíž je velmi šetrný k lidskému organismu.

Zdroj: Ionizátor

Co je to pangasius

Díky jemnému bílému nebo lehce narůžovělému masu bez typického rybího pachu a drobných kostí se tato ryba prosadila v jídelníčcích mnoha zemí. A chutná i těm, kteří ryby jinak odmítají. Pochází výhradně z intenzivních chovů v jihovýchodní Asii.

Pangasius dolnooký obývá velké řeky, jeho domovem jsou povodí řek Mekong a Chao Phraya v jihovýchodní Asii. Introdukován byl i do dalších oblastí. Tento druh může dosáhnout velikosti až 130 cm s hmotností převyšující čtyřicet kilogramů. Tělo má podlouhlé, ze stran zploštělé a bez šupin. Zbarvení na hřbetní straně těla je tmavomodré, na bocích přechází v tmavě šedou. U mladých ryb jsou na bocích patrné dva černé pruhy. Břišní strana je stříbrnošedá. Starší a větší jedinci bývají zbarveni šedě. Ploutve jsou tmavě šedé až černé. Hřbetní ploutev se nachází blízko za hlavou, ryba tak vzdáleně připomíná žraloka a můžeme se někdy setkat i s názvem sumeček žraločí (zejména v akvaristické literatuře). Ocasní ploutev je dobře vyvinutá, silně vykrojená, řitní ploutev je dlouhá, pangasius má i tukovou ploutvičku (malá ploutvička v zadní části hřbetu). Kolem ústního otvoru jsou dva páry vousů. Je to všežravý druh, v přírodě se živí různou potravou od ryb přes bezobratlé živočichy až po rostliny, které tvoří velkou část potravy hlavně u velkých jedinců.

Tato ryba v průběhu posledních přibližně deseti letech doplnila spektrum druhů, které jsou produkovány ročně v objemu vyšším než 1 milion tun.

Tržní hmotnost pangasia se pohybuje v rozpětí od 900 do 1 500 g. Takto velké ryby jsou z farem dopraveny živé ke zpracování do velkých hal, kde jsou usmrceny a ručně zpracovány do podoby filet bez kůže. Filetováním ryb je získávána rybí svalovina (maso) zpravidla bez kůže a kostí, hlavy a ploutví. Zpracovávají se podélným řezem, který oddělí boční partie těla od páteře. Další variantou je zbavení ryb vnitřností, oddělení hlavy a ploutví a dodávání takzvaného opracovaného trupu.

Významnější problém s pangasiem spočívá v jeho kvalitě z hlediska lidského zdraví. Tato ryba má více méně smysl jen pro ty, kteří se jinak rybího masa ani nedotknou a díky ní se postupně seznámí i s dalšími zdravějšími druhy (maso má jen naprosté minimum chuti, takže ani nepáchne tolik neoblíbenou rybinou a nejsou v něm kosti). Jinak je tato ryba hodně tučná, přičemž obsah toho nejdůležitějšího, co nás u rybího masa zajímá, tedy omega-3 kyselin, je v porovnání s naprostou většinou jiných druhů minimální.

Obliba tohoto masa vychází z jeho chuti a cenové nabídky. Jedná se o levnou surovinu (filety) s jednoduchou úpravou bez kůže a kostí. Maso je světle růžové, bez rybí vůně a chuti. Podle některých zjištění jeho konzum v Evropě dnes nahrazuje nedostatkové, dříve běžně dostupné ryby s výrazně bílou svalovinou (treska, nilský okoun). Rovněž vyhovuje obecně se prosazujícímu konzumentskému transferu od celých ryb (pstruh, makrela) k filetům bez kostí a bez výraznějšího rybího aroma (chuť se dodává kuchyňskou úpravou, kořením). Pangasius bývá i obvykle první rybou zakoupenou zákazníky, kteří předtím ryby nenakupovali (mladé rodiny, domácnosti s nízkými příjmy). Opravdový boom pak zažil pangasius ve veřejném stravování, a to především kvůli své nízké ceně. Nespornou výhodou je i fakt, že filety jsou bez kostí.

Chov této ryby je v asijském podání ryze průmyslová činnost. Výhodné podmínky velkých řek jako Mekong umožňují průmyslový chov v rybích farmách, kde se tísní ryby po tisíci kusech. O tom, jak jsou krmeny, se můžeme jen dohadovat – důležitý je váhový přírůstek za co nejkratší čas. O kvalitě vody, ve které ryby žijí, lze rovněž diskutovat. Nezapomínejme, že průmyslová výroba v Asii v okolí velkých řek není vyhlášená zrovna přehnanou péčí o životní prostředí.

Zdroj: Pangasius - recepty

Svrab u mytých lidí

Svrab se přenáší kontaktem postiženého člověka se zdravým, ale také pohlavním stykem nebo z ložního prádla (často na ubytovnách a hotelích, kde se příliš často nemění povlečení). Svrabem se tedy může nakazit každý. Nejčastěji se svrab vyskytuje u mladých lidí i dětí, dále u pacientů v nemocnicích a léčebnách, u bezdomovců. Zákožka svrabová (Sacroptes scabiei var. hominis) je mikroskopický roztoč. Živí se lidskou kůží, vyvrtává chodbičky ve vrchní vrstvě pokožky. Samičky kladou do chodbiček vajíčka, denně vyhloubí 2–3mm chodbičky. Samička žije 4–6 týdnů, naklade 40–50 vajíček, které se během 72–96 hodin přemění v dospělé jedince. Obvykle je na kůži přítomno asi 12 zákožek, u osob s poruchou imunity je to ale i více než 1 milion.

Inkubační doba je 21 dnů při první infekci, při opakované infekci se zkracuje na 1–3 dny. V ČR je hlášeno asi 30–40 případů na 100 000 obyvatel. Epidemie svrabu se vracejí po 15 letech, poslední ale začala v roce 1960 a trvá dodnes. V rozvojových zemích postihuje svrab až 100 % populace. Těžký svrab je známkou poruchy imunity nebo přítomnosti zhoubného nádoru.

Přenos infekce se děje kontaktem s nemocným, ale také kontaktem s kontaminovanými předměty (ložní prádlo, oděv), protože zákožka přežije i více než 2 dny na textiliích. Svrab rovněž patří mezi sexuálně přenosné choroby! Rizikovými skupinami jsou jak pacienti, tak personál zdravotnických zařízení.

U dospělých téměř nikdy nebývá postižena kůže obličeje, plosek nohou, dlaní a kštice, u dětí jsou projevy i na ploskách, v obličeji a ve kštici. Typické pro svrab jsou dvě papuly světle červené barvy vedle sebe, z nichž jedna je větší (místo vstupu zákožky), druhá menší (konec svrabové chodbičky), někdy kůže reaguje zánětem nad celou chodbičkou (v délce 5–15 mm) mezi oběma papulami.

Sekundární projevy vznikají rozškrábáním svědivých ložisek a nasedající infekcí – postupně může docházet k diseminaci projevů, generalizaci, impetiginizaci i ekzematizaci. Čím déle svrab trvá, tím více se šíří mimo predilekční místa a jeho diagnóza je složitější.

Mezi zvláštní formy svrabu patří scabies čistých osob (silná svědivost v nočních hodinách, na kůži jen ojedinělé papuly), scabies animalis (vyvolán zvířecími zákožkami, které nepronikají do kůže a nemnoží se – k odstranění stačí preparát s dezinfekčním a protisvědivým účinkem) a scabies norvegica (vzácná forma svrabu postihující především imunosuprimované osoby, jedince se sníženou vnímavostí pruritu a mentálně retardované osoby, která se klinicky projevuje generalizovanými erytematoskvamózními papulami a ložisky tvořenými navrstvenými krustami, a to zejména v místech zvýšeného tlaku; je vysoce infekční.

Zdroj: Léčba svrabu octem

Plasmodia (zimničky) – malárie

Plasmodia (zimničky) jsou prvoci patřící mezi krvinkovky (Haematozoea). Jsou známí především jako původci malárie. Dříve bylo toto onemocnění spojováno se zapáchajícími bažinami (mal-arie, to znamená špatný vzduch). Skutečná příčina byla objevena v roce 1880. Jedná se o nejzávažnější infekční onemocnění, kterému ročně podléhá více než milion lidí. Nejvíce ohrožené jsou chudé státy tropického a subtropického pásma, jako je Kambodža, Tanzanie, Uganda, Nigérie, Libérie, Kamerun, Ghana, Pobřeží slonoviny, Sierra Leone, Guinea a Myanmar. Rizikovými faktory jsou pobyty v ohrožených oblastech bez předchozího očkování, styk s infikovanou osobou. K přenosu dochází také infikovanou krví při transfuzi nebo u těhotných žen na plod. Životní cyklus parazita se dokončuje v těle samičky komára rodu Anopheles, který při sání přenese ze slinných žláz do člověka (mezihostitele) stadia sporozoitů. U člověka pak dochází k řadě rozmnožovacích cyklů, přičemž první z nich probíhá v jaterním parenchymu, zpravidla bez příznaků, a parazit zde může dlouhou dobu přežívat. Tady dochází k infikování červených krvinek, začínají se objevovat gametocyty, pohlavní vývojová stadia, která se dále vyvíjejí při nasátí infikované krve komárem. Podle původce, který onemocnění způsobuje, rozlišujeme tři druhy onemocnění: malárii tropickou, jejímž vyvolavatelem je Plasmodium falciparum, malárii třídenní, způsobenou P. vivax nebo P. ovale, a malárii čtyřdenní, která je známá též jako čtvrtodenní zimnice a kterou způsobuje Plasmodium malariae. Nejzávažnějším je onemocnění způsobené druhem Plasmodium falciparum. Závažnost spočívá v přilnavosti červených krvinek ke stěnám cév a jejich následné neprůchodnosti, což vede k nedostatečnému zásobování vnitřních orgánů, hlavně ledvin a mozku. Klinické projevy nastupují mezi 7.–10. dnem od nákazy. Inkubační doba se uvádí jeden až dva týdny, ale může se klidně protáhnout i na několik měsíců (zejména u Plasmodium vivax). Klinické příznaky nejsou specifické, jedná se o bolesti hlavy a svalů, nevolnost, zvracení, citlivost na světlo. Hlavními příznaky jsou takzvané malarické záchvaty, které se objevují s různou frekvencí, dle původce. Jedná se o stavy, kdy jsou červené krvinky naplněné parazity a praskají. To je doprovázeno pocity mrazení a třesavkou, která do 15 minut odeznívá, a následují vysoké horečky přetrvávající až několik hodin. Po překonání těchto horečnatých stavů se pacient silně potí. Do dalšího záchvatu pacient netrpí žádnými dalšími příznaky. Zasažení jedinci často trpí anémií vzhledem k napadení červených krvinek. Většina příznaků tohoto onemocnění není způsobována přímo parazitem, ale spíše reakcí lidského těla na tohoto parazita.

Zdroj: Odčervení lidí

Několik důležitých informací o pavoucích

Vědci identifikovali více než 38 000 druhů pavouků a předpokládá se, že ještě mnoho druhů čeká na své objevení.

Pavouci se vyskytují na všech kontinentech, kromě Antarktidy. Odhaduje se, že v jednom akru půdy žije až 1 milion pavouků. V tropech se toto číslo může přiblížit ke 3 milionům. Vědci předpokládají, že člověk není od pavouka nikdy vzdálen více než 3 metry.

Většina pavouků žije v průměru rok.

Většina pavouků, která se nachází v domovech, se přizpůsobila k životu v interiéru a mají jen malou šanci přežít ve venkovním prostředí.

Brazilský pavouk palovčík brazilský může u mužů způsobit dlouhou a bolestivou erekci.

Pavouci jsou životně důležití pro zdravý ekosystém. Jedí škodlivý hmyz, opylují rostliny a recyklují mrtvá zvířata a rostliny. Jsou také cenným zdrojem potravy pro mnoho malých savců, ptáků a ryb.

Pavouci jedí více hmyzu než ptáci a netopýři dohromady.

Pavouci se rozmnožují pohlavně a oplodnění probíhá vnitřně, ale nepřímo, což znamená, že samec nevnáší sperma do samičího těla svým pohlavním ústrojím. Vytvářejí malé pavučiny, do kterých ejakulují, a poté sperma přenesou do objektů podobných injekční stříkačce na konci makadel.

Pavouci, kteří vytvářejí pavučiny, mají dva nebo tři drápky na špičce každé nohy, které používají k přehoupnutí z jednoho vlákna na druhé, aby neuvízli v lepkavých částech své sítě. Kromě toho tělo pavouka obsahuje speciální olejovitou látku, která rovněž brání uvíznutí ve vlastní síti.

Když pavouk chodí, tak se v daný okamžik čtyři z jeho noh vždy dotýkají země, zatímco zbylé čtyři jsou ve vzduchu.

Baghíra Kiplingův je jediný druh pavouka na světě, který je vegetarián.

Ve vzácných případech mohou kousnutí některých pavouků způsobit krevní poruchy. Například jed koutníka jedovatého může způsobit prasknutí červených krvinek. To může vyvolat další symptomy, jako například akutní poškození ledvin nebo žloutenku.

Pavouci mají modrou krev. U lidí je kyslík vázán na hemoglobin, molekulu, která obsahuje železo a dává krvi její červenou barvu. U pavouků je ale kyslík vázán na hemocyanin, molekulu, která obsahuje spíše měď než železo.

Svaly pavouka dokážou stáhnout jeho nohy do klubíčka, ale neumí je opět roztáhnout. Namísto toho musí pavouk do nohou načerpat vodnatou tekutinu, která je vytlačí ven. Nohy mrtvého pavouka se vždy stáhnou do klubíčka, protože pavouk už nemá žádnou tekutinu, která by nohy opět roztáhla.

Jed pavouka zvaného černá vdova útočí na nervy tím, že blokuje jejich signály do svalů, což způsobuje jejich bolestivé a opakované smrštění. Kousnutí černé vdovy může způsobit také problémy související s nervy, jako například vysoký krevní tlak, neklid nebo těžké obličejové křeče.

Účinky pavoučího kousnutí se mění v závislosti na několika faktorech, včetně množství jedu, velikosti a věku kousnuté osoby. Obzvláště náchylné jsou děti a starší lidé.

Pavoučí vlákno produkují snovací žlázy, které ústí ve snovacích bradavkách. Snovací bradavky vznikly přeměnou zadečkových končetin předků dnešních pavouků. Nacházejí se na břišní straně zadečku. Jejich počet kolísá od dvou do čtyř párů. Snovací žlázy produkují tekutý sekret, který ještě než opustí snovací bradavky tuhne a tvoří se z něj vlákno. Hlavní složkou je bílkovina nazývaná fibroin. Protože tvorba této bílkoviny je energeticky náročná, pavouci málokdy budují zcela novou pavučinu, spíše se ji snaží neustále opravovat.

Sklípkan největší je největším pavoukem na světě. V rozpětí nohou může mít až 30 cm a v těle může měřit až 12 cm. Loví žáby, ještěrky, myši, a dokonce i malé hady a mláďata.

Nejmenším pavoukem na světě je patu marplesi. Je tak malý, že na špičku tužky by se jich vlezlo 10.

Mezi nejsmrtelnější pavouky patří černá vdova, sklípkanec jedovatý a koutník jedovatý. Jeden z nejobávanějších pavouků na světě, tarantule, má ve skutečnosti překvapivě slabý jed i kousnutí, které připomíná spíše vosí bodnutí.

Nejjedovatějším pavoukem na světě je palovčík brazilský, často nazývaný také banánový pavouk. Tito agresivní pavouci putují po zemi v lesích Střední a Jižní Ameriky a hledají jídlo. I malé množství jedu tohoto pavouka dokáže zabít člověka. Z banánů k nám dovezených se ve vzácných případech může objevit i u nás.

Kousnutí koutníka jedovatého, který žije na jihovýchodě Spojených států, je obzvláště nebezpečné, protože je ze začátku bezbolestné. Osoba, kterou pavouk kousne, si toho zpočátku ani nemusí všimnout, ale po chvíli začne rána otékat a neuvěřitelně bolet. Pokud se kousnutí neléčí, může i zabít.

Arachnofobie je strach z pavouků. Je to jedna z nejčastějších fobií v Severní Americe a Evropě. Arachnofobie je paradoxně méně častá v tropických místech, kde se vyskytují obří a chlupatí pavouci.

Zatímco lidé mají svaly na vnější straně kostry, pavouci mají svaly na vnitřní straně. Pavoučí kostra tak pokrývá a chrání pavoučí svaly.

Někteří pavouci, například ti domácí, jsou schopni se spustit po zdi, protože jejich nohy jsou pokryty drobnými chloupky, které mohou přilnout k povrchu. Na druhou stranu se ale nemohou dostat například ven z vany, protože je její povrch příliš kluzký. Jiní pavouci, například ti zahradní, nemohou chodit po zdech, protože jejich nohy končí drápky, které jim pomáhají uchopit nitě.

V tropických oblastech existují pavouci, kteří si vytvářejí hedvábnou síť, kterou poté vrhají na svou kořist.

Sklípkanec jedovatý je agresivní pavouk, který utočí na lidi a kouše je. Jeho jed dokáže člověka zabít za pouhých 15 minut. Naštěstí existuje protijed. Úmrtí na kousnutí tohoto pavouka je tak dnes poměrně vzácné.

Pavouci nemají zuby, takže nemohou žvýkat potravu. Místo toho vstřikují do své potravy trávicí šťávy a pak ji vysávají.

Většina pavouků žije sama a občas se setkává se svými pavoučími kamarády. Několik druhů pavouků je společenských a žije ve skupinách. Například v Africe žijí kolonie pavouků druhu Stegodyphus, které pokrývají celé stromy.

Snovačka jedovatá nebo také černá vdova je dlouhonohý pavoukovec s velkým zadečkem a výrazně menší hlavohrudí. Samice jsou podobně jako u jiných pavouků výrazně větší než samci (bez končetin jsou až 3 cm dlouhé, s končetinami 4–5 cm) a mají leskle černé tělo s oranžově až červeně zbarvenou skvrnou na zadečku připomínající tvar přesýpacích hodin. Samci jsou až o polovinu menší než samice. Nápadné zbarvení na zadečku samic černých vdov slouží jako výstraha pro masožravé živočichy. Případy, kdy nějaký větší živočich snovačku napadne a zkonzumuje, nejčastěji končí úmrtím nebo vážnými zdravotními potížemi. Snovačka jedovatá se množí pohlavně. Samice před spářením vypouští zvláštní výměšek, který přitahuje samce žijící v okolí. Po spáření samce zabije, díky čemuž dostala i svůj alternativní název černá vdova. Svá vejce ukládá do kulovitého útvaru z jemných vláken, kde jsou dobře zamaskována a chráněna před vnějšími podmínkami. Během jednoho léta může naklást čtyři až devět snůšek, přičemž může každá obsahovat i více než 200 vajíček. Samice černé vdovy potřebuje samce k páření pouze jednou za život. Poté, co se jednou spářila, dokáže produkovat vajíčka po celý zbytek svého života, což jsou pouhé 2 roky. Jed černé vdovy je 15krát silnější než jed chřestýše.

Některé druhy pavouků rodu skákavkovitých vidí světelná spektra, které lidé nemohou vidět. Někteří z nich například vidí i UVA a UVB světlo.

Pavouci nejsou hmyz. Jsou to pavoukovci, což je skupina bezobratlých živočichů z podkmene klepítkatců. Kromě pavouků k nim patří například i sekáči, štíři nebo roztoči. Mají 8 nohou a 2 hlavní části těla – hlavohruď a zadeček. Oproti tomu hmyz má jen šest nohou a tři hlavní části těl – hlavu, hruď a zadeček.

Většina pavouků má 8 očí, které jsou posazeny velmi blízko sebe. Mají také drobné chloupky na nohou, pomocí kterých slyší a cítí. Různé chemické látky mohou ovlivňovat, jak pavouci předou své pavučiny. Například pavouci na LSD předou krásné pavučiny, zatímco pavučiny pavouků na kofeinu jsou strašné. Vědci se domnívají, že zkoumání tvaru pavučiny může pomoci odhalit přítomnost chemikálií a znečisťujících látek ve vzduchu.

Nejznámější metodou lovu kořisti je její chycení do lepkavé pavučiny. Různá umístění pavučiny umožňují různým druhům pavouků v jedné oblasti chytat odlišné druhy hmyzu, například horizontálně umístěné sítě zachycují hmyz, který vzlétá z rostlin pod nimi, zatímco vertikálně umístěné sítě zachycují hmyz v horizontálním letu. Pavouci, kteří budují pavučiny, mají špatný zrak, ale jsou velmi citliví na vibrace.

Tarantule může zkapalnit tělo myši za 2 dny. Zanechá za sebou jen hromádku kostí a kůže. Některé tarantule se dožívají více než 20 let.

Tvrzení, že člověk během spánku spolkne průměrně 4 pavouky, je mýtus. Je vysoce nepravděpodobné, že by pavouk zalezl do úst spícího člověka.

Vaření sklípkani představují pro Kambodžany a pro indiány kmene Piaroa z jižní Venezuely pochoutku.

Pavouci žijící na našem území, kteří jsou větších rozměrů nebo jsou to druhy nápadné svým zbarvením, jsou:

  • Pokoutník – pokoutníci jsou poměrně velcí pavouci, kteří si v přírodě tkají sítě na skalách, v dutých stromech, pod vývraty. V našich obydlích pak tkají sítě na podobných místech – ve sklepích, garážích, v šachtách, ve vzduchotechnice, za skříněmi, prostě „po koutech“; odtud jejich jméno. Když pavouka opatrně vezmete do dlaní, je jako peříčko. Nejjednodušší je přiklopit ho sklenicí, podsunout pod něj pohlednici, obrátit, aby do sklenice spadl, a pak jej vyhodit ven.
  • Zápřednice – zápřednice jsou velcí pavouci, kteří vás mohou i kousnout. Zápřednice jedovatá (Cheiracanthium punctorium) se vyskytuje v teplých oblastech našeho státu (Polabí, střední a středozápadní Čechy, jižní Morava), a to nejčastěji na loukách. Zapřádá si pavučinové hnízdo v klasech trav. Kousnutí zápřednicí jedovatou je bolestivé a místo kolem vpichu opuchne. Ke kousnutí ovšem dochází opravdu výjimečně, pavouk kousne, jen když jej někdo zmáčkne. Varování před možnými komplikacemi pro alergiky je spíše předběžná opatrnost – doložený případ nějakých zdravotních následků dosud chybí (a vzhledem k tomu že zápřednice jedovatá se vyskytuje běžně v celé jižní Evropě, pokud by byla skutečně nebezpečná, dávno by se to vědělo). Kousnutí může být vzácně doprovázeno i zvýšenou teplotou, zrychleným tepem a podobně. Je ovšem těžké odlišit faktický účinek kousnutí od psychického stresu z obav, které člověk v takovém případě zažívá. Příznaky kousnutí samy odezní během několika hodin nebo do druhého dne, otok a bolestivost místa kousnutí mohou přetrvat o něco déle. Uvědomme si, že na bodnutí včelou, vosou či sršní v ČR každoročně někdo zemře, ale na kousnutí naším domácím pavoukem u nás ještě nikdo nikdy nezemřel.
  • Meta temnostní – tento pavouk je dost velký a tká hodně řídké sítě, takže v nich nápadně visí, zvlášť když je pavouků více pohromadě.
  • Křižák pruhovaný – v Čechách byl nalezen prvně ve vojenském újezdu Mladá u Milovic v roce 1990. Nebezpečný být nemůže.
  • Křižák obecný – vyskytuje se úplně všude, v řídkých lesích na keřích, na lesních okrajích, na vysokých bylinách, ve starých kolnách. Křižáci si tkají nádherné kolové sítě.

Zdroj: Pavoučí kousnutí

Autoři obsahu

 Mgr. Světluše Vinšová

 Mgr. Michal Vinš

 Nina Vinšová


pricina vadnuti listu okurek hadovek
<< PŘEDCHOZÍ PŘÍSPĚVEK
řezy
NÁSLEDUJÍCÍ PŘÍSPĚVEK >>
příběhy k tématu

Million Bells

Pavel Bencik

zdravim chci si koupit seminka milion bels je to u vas možne

Počet odpovědí: 1 | Zobrazit odpovědi | Stálý odkaz | Odpovědět

novinky a zajímavosti

Chcete odebírat naše novinky?


Dokažte, že jste člověk a napište sem číslicemi číslo dvacetsedm.