Téma: 

octomilky a jejich vyhubení


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

JAK ZABÍT OCTOMILKY

Likvidace a vyhubení octomilky

Octomilky mají rády přezrálé a hnijící ovoce a jiné potraviny. Pokud se chcete těchto nevítaných vetřelců zbavit, je na čase odstranit z jejich dosahu veškeré jídlo. Pro octomilky je totiž velkým lákadlem vše, co kvasí.

Nejdůležitější je prevence. V žádném případě nenechávejte v místnostech volně přístupné ovoce ani jiné jídlo. Veškeré potraviny zabalte a skladujte tak, aby se k nim mušky nedostaly. Kuchyni pečlivě ukliďte, zejména místa, kde skladujete ovoce a sladké šťávy. Udržujte pořádek v okolí odpadkového koše. Nezapomeňte vyčistit výlevky, ve kterých se octomilky mohou schovávat. I po velkém úklidu se však doporučuje dodržovat několik pravidel. Nikde nesmíte nechat kousek odkrojeného jablka, slupku z banánu, ovocný koláč, sklenici s vínem ani jinou potravu, která by mohla octomilky nalákat. Zároveň je nutné pravidelně vynášet odpadkový koš a dbát na jeho čistotu.

Pokud je již máte doma, je možné se jich zbavit lapači (mucholapkou, lepící slunečnicí), elektrickým lapačem (lapač svítí a přitahuje hmyz), kořením (nesnáší vůni hřebíčku, česneku), pastmi.

Detail odstavce: Likvidace a vyhubení octomilky
Zdroj: Jak zabít octomilky
Zveřejněno: 8.11.2015

JAK ZABÍT OCTOMILKY

Octomilka nelétavá

Tento druh byl vyšlechtěn jako modelový laboratorní organismus, na kterém se zkoumá například rakovina nebo různé druhy postižení. Jedná se o mutaci octomilky s nevyvinutými křídly. Tento druh se také využívá jako násada (potrava) pro jiné živočichy. Latinský název této velké, rezavo-hnědě zbarvené octomilky je Drosophila primasa.

Detail odstavce: Octomilka nelétavá
Zdroj: Jak zabít octomilky
Zveřejněno: 8.11.2015

JAK ZABÍT OCTOMILKY

Využití octomilek

Octomilky se využívají jako laboratorní zvíře třeba ke zkoumání rakoviny. Dalším využitím je násada (potrava) pro jiné druhy živočichů. Ke krmení se využívají jak larvy, tak i dospělí jedinci.

Detail odstavce: Využití octomilek
Zdroj: Jak zabít octomilky
Zveřejněno: 8.11.2015

ŠKŮDCI V DOMÁCNOSTI

Octomilky

Octomilky nás obtěžují převážně v jarním a podzimním období. Je to typický malý hmyz zbarvený od světle žluté až po černou. Ve většině případů mají vzor na křídlech. Jejich tělíčko je dlouhé asi 2–4 milimetry. Octomilka se řadí se mezi dvoukřídlý hmyz, který zahrnuje až 1 500 druhů podle chování, vzhledu a způsobu rozmnožování. Můžeme se s nimi setkat na celém světě, nejčastěji pak v tropických oblastech. Často se vyskytují na pouštích, v tropických deštných pralesích, ve městech, v močálech i ve vysokohorských zónách. Většina druhů se vyvíjí v houbových materiálech včetně ovoce, kůry a hub.

Detail odstavce: Octomilky
Zdroj: Škůdci v domácnosti
Zveřejněno: 29.3.2015

JAK ZABÍT OCTOMILKY

Životní cyklus octomilky

Je ovlivněn především teplotou okolního prostředí, uváděné hodnoty jsou tedy orientační. Cyklus ovlivňuje i doba osvětlení, vhodných je 12 hodin a více. Embryonální vývoj ve vajíčku trvá 1 den, larva 5–10 dnů, kukla 4–5 dnů, pohlavní dospělost od vylíhnutí z kukly 8 hodin až 3 dny, celková délka života dospělých až 2 týdny. Schopnost klást až 100 vajíček denně. Celková produkce samice 300 až 2 000 vajíček za život, počet se liší podle jednotlivých kmenů i kvality kultivačního substrátu. Celkový rozmnožovací cyklus u malých octomilek trvá přibližně 3 týdny, u velkých octomilek 5 týdnů.

Detail odstavce: Životní cyklus octomilky
Zdroj: Jak zabít octomilky
Zveřejněno: 8.11.2015

JAK ZABÍT OCTOMILKY

Chov octomilek

Optimální teplota pro chov je 25 °C, lze je chovat i při pokojové teplotě, ale jejich vývoj se tím prodlužuje. Naopak při vyšší teplotě 30 °C a více začínají degenerovat. K chovu lze využít libovolnou sklenici o objemu 0,2 l až 0,5 l. Hrdlo sklenice překryjeme porézní tkaninou a zajistíme gumičkou. Na dno sklenice dáme živnou půdu do výše 1 až 2,5 cm, do které přidáme nastrouhané droždí. Potom se vsype násada asi 50 dospělých octomilek na 1–3 litry obsahu nádoby. Po namnožení nových mušek se zkrmují tak, že se do nádoby klepne, tím mušky spadnou ze stěn a mohou se odsypat.

Detail odstavce: Chov octomilek
Zdroj: Jak zabít octomilky
Zveřejněno: 8.11.2015

JAK ZABÍT OCTOMILKY

Octomilka obecná

Octomilka obecná (Drosophila melanogaster), někdy také nazývaná jako banánová, vinná, octová či ovocná muška, patří do třídy hmyzu, řádu dvoukřídlí a čeledi octomilkovití. Octomilka obecná má jasně červené oči a je dlouhá 2 až 3 mm. Vyskytuje se na kvasícím ovoci, marmeládách, ovocných šťávách. Beznohé larvy jsou dlouhé cca 7 mm a žijí v hnijící dužnině ovoce.

Rod octomilka čítá přibližně 1 500 druhů. Mezi nejznámější u nás patří octomilka obecná. Latinské označení Drosophila pochází z řečtiny a v překladu znamená milující vodu. Tento drobný hmyz z řádu dvoukřídlých asi nejvíce upoutá svýma velkýma červenýma očima. Častokrát mívají na křídlech výrazný vzor a žilky. Ježatá hlavička je spojena s hrudí za pomoci ochlupené stopky. Mají velmi vyvinutý čich. Octomilky dosahují velikosti jen několika málo milimetrů, běžně jsou velké 2–4 mm. Zbarvení hlavohrudi se u různých druhů pohybuje od světle žluté přes červenou až do hnědého či černého odstínu a na její podobu se můžete podívat zde.

Místem jejich nejčastějšího výskytu je ovoce, kůra, květy nebo i houby, listí či půda. Tento nepříjemný hmyz jsme svým způsobem domestikovali, přežívá totiž nejčastěji v blízkosti člověka.

Nejčastěji se octomilky živí přezrálým až hnijícím ovocem. Často je také vidíme na sladkých marmeládách či ovocných džusech. Život octomilky je asi čtyřicetidenní. Octomilky mají totiž neuvěřitelně silnou schopnost rychlé reprodukce (během měsíce vyprodukují několik generací).

Sameček je zhruba o polovinu délky menší než samička a dosahuje velikosti 1 mm. Nejprve začínají námluvy zásnubním tancem kolem samičky. Přitom mává zhruba 30krát za sekundu křídly, aby upoutal její pozornost. Octomilky slyší jen zvuky, které přijdou zepředu k její tváři. Samička octomilky obecné je schopná denně naklást až 30 vajíček. Snáší jich tolik najednou proto, že je klade do výživné, ale méně často se vyskytující potravy. Za život jich naklade cca 300. Jejich vývoj začíná vajíčkem, které samička naklade do hnijícího ovoce. Z larvy se později stává bílá kukla, jež časem zhnědne. Z té se vylíhne malá muška.

Larvy jsou všežravé, živí se dužninou hnijícího ovoce, mikroorganismy a kvasinkami. Jsou bez nohou a měří přibližně 7 mm. Z vajíčka se dospělec stane za 8–10 dní. Délka vývoje ovšem závisí mimo jiné na konkrétním druhu, prostředí, ve kterém se vyskytuje, a na počtu nakladených vajíček. Larvy octomilky obecné se z vajíčka vylíhnou během jednoho dne. Po čtyřech dnech se dvakrát svlečou a rovnou se zakuklí, což trvá zhruba další 4 dny.

Octomilka se stává potravou pro další druhy dravého hmyzu, mravence, žáby, některé ryby či mláďata ještěrů.

Detail odstavce: Octomilka obecná
Zdroj: Jak zabít octomilky
Zveřejněno: 8.11.2015

ŠVÁB

Kousnutí od švába

Švábi jsou všežravci, tudíž jedí jak rostliny, tak maso. Jejich kousnutí může způsobit podráždění nebo otoky spojené s infekcí rány. Není naštěstí moc pravděpodobné, že by švábi kousali živé lidi, snad až na výjimku v případech extrémního výskytu, kdy je potravy nedostatek. V naprosté většině případů by švábi člověka nekousli, když by v blízkosti byly jiné zdroje potravy. Při přemnožení, popřípadě úbytku potravy, shánějí i neobvyklé zdroje potravy. V naprosté většině případů je dříve, než stav výskytu přesáhne kritickou hranici, přivolána odborná pomoc a použity profesionální přípravky k jejich vyhubení.

Nejzávažnější případy švábího kousnutí byly zaznamenány na lodích. Bylo zdokumentováno, že došlo k přemnožení populace na palubě a osobám na plavidle pak švábi okousávali kůži a nehty. Někteří námořníci spali dokonce v rukavicích, aby je švábi nekousali.

Nejpravděpodobnějším druhem švába, který by zaútočil na člověka, je šváb americký a šváb australský. Rus domácí také dokáže ve výjimečných případech pokousat člověka.

Pokud se domníváte, že jste objevili doma šváby nebo známky jejich výskytu, kontaktujte co nejdříve specialisty na hubení švábů.

Detail odstavce: Kousnutí od švába
Zdroj: Šváb
Zveřejněno: 17.2.2016

SLIMÁCI

Hubení

Každoroční invaze slimáků je pro mnoho zahrádkářů pohromou, ve velkém likvidují zeleninu i okrasné květiny. Plzáci vše pilně strouhají radulou, jazykem posetým drobnými „zoubky“. Kdyby plzáků bylo jen několik, ztráty ani nepocítíme. Jsou však přemnoženi a schopni zlikvidovat celou zahradu. Bránit ji proto musíme od jara do podzimu. Slimáky sbírejte, nastražte pasti, aplikujte biologickou ochranu a zahrada se navrátí k původní rovnováze.

Na malých plochách se doporučuje sběr. Nejlépe se slimáci sbírají po dešti, kdy všichni vylézají, či ráno a za soumraku. Milují vlhko a stín. Po nasbírání do nádoby je co nejrychleji usmrtíte zalitím vařící vodou. Ve vodě se poté brzy rozloží a můžete je ve skupenství kapalném vylít na kompost. Občas praktikované posolení je špatnou metodou, která jim zbytečně připraví pomalou a bolestivou smrt.

Sběr si usnadníte nalákáním slimáků na zkažené ovoce či různou, nejlépe však listovou zeleninu, opadané květy či granule pro kočky a psy. Účinek zvýšíte, pokud potravu přiklopíte vlhkým, nejlépe nahnilým prkénkem – slimáci se rádi schovávají.

Dobře fungují i zapuštěné nádoby, přičemž nejlepším lákadlem pro většinu slimáků je pivo. Vhodné jsou i zbytky ze sudů, které lze získat zdarma. Okraj necháte 1 cm přečnívat, abyste omezili lapání jiných živočichů. Pasti denně kontrolujte, v pivu utopené slimáky již není třeba ani usmrcovat, měli příjemný konec. Nevýhodou pivních pastí je, že mohou přilákat i slimáky z okolí.

Další možností je mechanicky chránit jednotlivé záhony, a to bariérami, které jsou pro slimáky obtížně překonatelné či zcela nepřekonatelné. Lze například použít zapuštěné plechy s okrajem zahnutým směrem ven, vysoké alespoň 15 cm. Pásek měděného plechu nebo měděný drát, který slimáky odpuzuje. Pásy suchého materiálu, jako je sláma, piliny, vaječné skořápky, které je však třeba obnovovat Může pomoci i lemování aromatickými rostlinami, které plzáci většinou nežerou, a proto je nenalákají k další cestě do nitra záhonu, takovými rostlinami jsou například šalvěj, tymián, levandule. Jako nervový jed působí na mladé slimáky i obyčejná káva, zkuste tedy i využít kávovou sedlinu.

Hubení plzáků chemickými látkami je však dvojsečná zbraň – můžete ohrozit zdravotní nezávadnost vlastní zahrady a vyhubení škůdci se k vám stejně opět nastěhují z okolí. A přípravky, které kromě plzáků hubí i jejich přirozené nepřítele, jsou pro budoucnost zahrady stejnou pohromou, jako plzáci samotní. Preparáty, jejichž účinnou látkou je nervový jed, například methiocarb a další, hubí i všechny další živočichy. Ohrožují domácí zvířata, včely, žížaly i přirozené nepřátelé plzáků! A po náhodném požití granulí typu Vanis dochází dokonce k otravám psů, a to většinou smrtelným! Přípravky na bázi sloučeniny železa a fosforu by měly být pro ostatní zvířata neškodné, přitom jsou účinné. Měli byste jim proto dávat jednoznačně přednost!

Stále oblíbenější jsou pak přípravky biologické. Využívají přirozeného parazita plžů – hlístici Phasmarhabditis hermaphrodita. Neohrožuje zdravé prostředí na zahradě a nehubí přirozené predátory plžů, což by se vám v budoucnu mohlo vrátit v podobě ještě větší invaze. Jedinou nevýhodou tohoto jedinečného přípravku je jeho vyšší cena. Pozor, při jednorázovém užití je účinek pomalejší než u preparátů chemických. A také je důležité správné načasování – hlístice totiž účinkuje především na mladé plže.

Mladé plzáky žerou prasata i drůbež; slepice a kachny hledají i vajíčka. Když však plzáci vyrostou, chutnají již pouze podivuhodné kachně, která se nazývá indický běžec. Ta slimáky přímo vyhledává, jsou pro ni pochoutkou. Mezi pomocníky v boji mohou být i ježci, ropuchy, ještěrky, slepýši, užovky, rejsci a některé druhy ptáků.

Detail odstavce: Hubení
Zdroj: Slimáci
Zveřejněno: 17.3.2016

ŠKŮDCI

Nejznámější škůdci rostlin

Mšicovití

Mšice (lat. Aphis)

Nejčastější výskyt: Na měkkých tkáních rostlin. Na mladých výhonech, listech, stoncích, poupatech, květech. Mšice se přirozeně shlukují a tvoří kolonie, při silném napadení jsou jedna přes druhou. Mšice klade vajíčka a velmi rychle dospívá. V dospělosti mají někteří jedinci křídla a přelétávají na jiné části rostlin a tím se rychleji šíří. Sáním oslabují rostlinu a mohou ji ze začátku i deformovat (důležitý znak). Mšice občas opečovávají mravenci, ti požírají jejich výměšky (jsou velmi sladké). Při malém napadení lze mšice ručně odstraňovat, rostlinu je nutné častěji mít či rosit. Velké kolonie snadno podléhají přípravkům na mšice. Napadají ibišky, semenáčky banánovníků, lilkovité rostliny, liány (měkkolisté), pelargonie. Palmám se většinou vyhýbají.

Zde můžete vidět, jak vypadají mšice.

Vlnatka (lat. Eriosoma)

Nejčastější výskyt: Na měkkých i lehce dřevnatých částech rostlin. Stonky, větvičky, paždí listů a řapíků. Vyskytuje se většinou jednotlivě, nebo v malých skupinkách. Ojediněle může tvořit kolonie o desítkách jedinců. Při objevení na rostlině se poměrně rychle dokáže šířit. Mladí jedinci se schovávají v paždích listů a jiných rostlinných záhybech, kde nejsou na první pohled postřehnutelní. Boj s nimi je velmi zdlouhavý a mnoho pěstitelů jej vzdá a napadenou rostlinu zlikviduje. Již několik jedinců je pro menší rostliny velmi nebezpečných. Řadíme ho k nejodolnějším škůdcům vůči chemii, protože na svých tělech tvoří voskovitý povlak, který nepropustí chemický postřik k tělu škůdce. Pokud je na rostlině jen pár jedinců, stačí je buď ručně odstranit, nebo napadené části rostlin postříkat silným proudem vody. Při silnějším napadení se používá aplikace roztoku rostlinného oleje a vody, jenž ucpe dýchací otvory vlnatek. Při silném a opakovaném napadení je nutné použít několikrát po sobě chemický přípravek. Vlnatky napadají palmy, mučenky, fíkusy a téměř všechny pokojové rostliny.

Puklice (lat. Parthenolecanium)

Nejčastější výskyt: Je schopna parazitovat na veškerých nadzemních částech rostliny, většinou jen vyjma plodů a květů. Puklice se vyskytují buď jednotlivě, nebo v celých koloniích. Na listu se často objevují souběžně se žilnatinou. Škůdce vylučuje sladké výměšky, které chutnají mravencům. S mravenci jsou puklice v blízké symbióze, mravenci puklice nosí z rostliny na rostlinu a „těží“ tak sladké pukličí výměšky. Škodlivost puklic tkví v jejich voskovitých pokryvech těla, jež ji chrání před veškerými vnějšími vlivy. Jedná se o velmi nebezpečného a snadno přehlédnutelného škůdce. Likvidujeme je ručně (papírový ubrousek) – stíravým pohybem. Při silném napadení aplikujeme postřik oleje a vody, podobně jako u vlnatky. Chemie se musí kombinovat smícháním několika účinných přípravků a používat vícekrát po sobě. Tyto postřiky ale mohou některým citlivým rostlinám uškodit. Puklice má velice široký záběr hostitelských rostlin, od palem, veškerých dřevin a bylin až po citrusy a okrasné i užitkové rostliny. Dle našich poznatků se nejvíce vyskytuje zejména na citrusech.

Molice (lat. Trialeurodes)

Nejčastější výskyt: Molice se vyskytuje na listech měkkolistých a rostlin s plstnatými listy. Tvoří výhradně kolonie na spodní straně listu. Dospělec molice je létavý hmyz, který se velmi snadno přemisťuje z rostliny na rostlinu, kde naklade vajíčka. Nemají takové škodlivé účinky jako jiní škůdci. Jejich síla tkví v jejich množství, menší výskyt rostlině prakticky neublíží. Mladé molice sají z rostlin výhradně na spodní straně listu. Pro dokonalé zlikvidování připadá v úvahu pouze chemický postřik. Ten ale stačí aplikovat jen jednou a od molic je na dlouho pokoj. Ruční odstranění prakticky nelze použít pro titěrnost. Molice nejčastěji napadají rostliny lilkovité – tabák, rajčenku, zcela ojediněle i palmy či banánovníky.

Štítenka (lat. Quadraspidiotus)

Nejčastější výskyt: Většinou na spodních stranách lístků, rozvíjejících se listech i na tvrdších částech rostlin, jako jsou řapíky nebo listové pochvy. Nejčastěji tvoří větší skupiny, jsou rozprostřeny na celé části napadené rostliny (list – od řapíku po špičku listu). Většinou si škůdce přineseme spolu s pořízenou rostlinou. Jedná se o velmi nebezpečného škůdce, způsobuje deformace nových částí rostlin, zpomaluje její vývoj. Likvidaci provádíme ručně pomocí hadříku, silným stíráním jej odstraníme (hadřík může být namočený do rostlinného oleje). Štítenka je velmi odolná proti postřikům – při vysokém výskytu je zapotřebí použít silný přípravek několikrát po sobě. Z pozorování se vyskytuje zejména na palmách, a to: Syagrus romanzoffianum, Dypsis decaryi, Archontophoenix alexandrae Sabal, Phoenix, Livistona.

Sviluškovití

Sviluška (lat. Tetranychus) se nejčastěji vyskytuje na spodní straně listů téměř všech rostlin. Svilušky tvoří při silném napadení jemnou, ale hustou síť pavučin. Na jednom listu mohou parazitovat až tisíce jedinců. Při bližším pohledu vidíme v pavučinkách červené broučky – pavoučky. Tito pavoučci se rychle šíří volným prostorem a je běžné, že se během krátké doby přenesou na velké množství rostlin. Jsou velmi malí a většinou si jich všimneme, až když dělají kolonie. Svilušky sají rostlinu, a ta tak nevyvíjí zdravé nové výhony, ale vybledlé a zakrnělé. Mimo to, postupně blednou, flekatí a kroutí se i jiné napadené části rostlin (listy i měkké větvičky). Při neřešení likvidace svilušky brzo rostlinu natolik oslabí, že o ni můžeme přijít. Likvidace bývá běh na dlouhou trať, pro úplné zničení všech svilušek bývá zapotřebí několik procedur složených z několika postřiků. Nejjednodušší řešení bývá do začátku rostlinu radikálně přemístit na jiné stanoviště s vyšší vlhkostí a častěji rosit či polívat vodou. Vodu nemají svilušky příliš v lásce, avšak ta je nezahubí, jen omezí jejich množení. Pro úplné vyhubení je zapotřebí použít opakovaně postřik přímo na svilušky. Efektivní bývají postřiky na olejové bázi, ovšem takový postřik doporučujeme použít na rostlinu ve slabší koncentraci, než je napsaná na obalu, a použít ho jen jednou. Další postřik by už měl být chemický. Při výskytu svilušek většinou platí, že se objevují opakovaně v různých intervalech. Téměř všechny rostliny v interiéru má sviluška ráda a nepohrdne ani některými venkovními rostlinami. Nejčastěji se objevuje na přenosných rostlinách v květináči.

Smutnicovití

Smutnice (lat. Sciara). Nejčastější výskyt – klíčící semena, interiérové rostliny. Velké skupiny, larvy jsou v zemině, takže okem neviditelné. Smutnice se mohou vyskytnout i v sebesterilnějším substrátu, jsou výsledkem přirozeného hnijícího koloběhu půdy. Škodí jen jejich larvy. Při přemnožení ohrožují nejtenčí kořínky a hrozbou jsou tak pro čerstvě vyklíčené rostlinky. Jinak menší množství smutnic prakticky neškodí. Většině pěstitelů pouze vadí jejich přítomnost, jelikož jsou malým poletujícím hmyzem kolem našich klíčících pokladů. Na larvy se používají insekticidní přípravky, zabírají přípravky i na jiné škůdce, jen pozor, aby přípravek nebyl ve větším množství pro rostlinu škodlivý. Některé mohou být agresivnější, zvlášť při styku s kořeny rostliny. Mušky, které lítají nad substrátem, se daří celkem úspěšně likvidovat žlutými lepicími páskami. Smutnice napadají prakticky jakoukoli klíčící rostlinu, častěji se mohou vyskytnout při výsevu semen se zbytky dužiny, nebo u výsevu, kde semena často podléhají hnilobám. Nepohrdnou ale ani dospělou rostlinou. Prakticky výhradně se vyskytují jen u interiérových rostlin.

Detail odstavce: Nejznámější škůdci rostlin
Zdroj: Škůdci
Zveřejněno: 18.6.2014

ŠKŮDCI V DOMÁCNOSTI

Šváb domácí

Šváb domácí patří mezi nejprimitivnější a nejstarší létající hmyz. Má asi 3 000 druhů a v celé České republice se vyskytuje zhruba 5 druhů. Velikost švába je od 6 do10 milimetrů. Živí se rozmanitými látkami včetně klihu. Ukrývají se pod kůrou nebo pod kamenem a ze svých úkrytů vylézají jen v noci. Pokud jsou ohroženi, snaží se utéct nebo uletět. Jejich larvy neboli nymfy se líhnou dva týdny, nebo až dokonce tři měsíce. Některé druhy, než dorostou v dospělého jedince, se svlékají 6x až 8x. Vývoj trvá až půl roku.

Detail odstavce: Šváb domácí
Zdroj: Škůdci v domácnosti
Zveřejněno: 29.3.2015

ŠKŮDCI V DOMÁCNOSTI

Komáři

Komáři patří mezi dvoukřídlý hmyz. Vyskytuje se jich zhruba asi 2 000 druhů. Jejich larvy se vyvíjejí ve vodě slané, sladké nebo brakické (ta vzniká smícháním vody mořské a říční), kam je komáři kladou. Na českém území žije až 50 druhů z 6 rodů. Můžeme je najít nejčastěji u řek. Do lidských obydlí zalétá komár pisklavý. Komáři se živí nektarem, ale jsou schopni hematofágie, což znamená, že se živí i krví. Samička vstříkne do kůže své sliny, které omezují srážlivost krve. Jednou z nejvýznamnějších nemocí je malárie. Tu nejčastěji přenášejí zimničky z rodu Plasmodium.

Detail odstavce: Komáři
Zdroj: Škůdci v domácnosti
Zveřejněno: 29.3.2015

ŠKŮDCI V DOMÁCNOSTI

Rybenky

Tělo rybenky je ploché se stříbrošedými šupinkami a dvěma tykadly. Rybenka se vyhýbá slunečnímu světlu, proto dává přednost stinným místům. Vyskytuje se ve vlhkém prostředí. V přírodě ji můžeme spatřit pod spadaným listím nebo pod vlhkými kameny, v lidském obydlí ji najdeme ve sklepech, garážích, toaletách, koupelnách, ale i pod nábytkem. Někdy se vyskytnou i v knihách. Vajíčka kladou ve skupinách po dvou nebo třech. Za svůj život mohou naklást až 100 vajíček. Živí se rostlinnými látkami s obsahem sacharidů a proteinů, ale i listy papíru, tapetou, fotografií, oblečením, cukrem a podobně. Jejich predátorem jsou stonožky, škvoři a pavouci.

Detail odstavce: Rybenky
Zdroj: Škůdci v domácnosti
Zveřejněno: 29.3.2015

ŠKŮDCI

Škůdci česneku

Jedním z důvodů, proč česnek neprospívá, může být napadení háďátky, což jsou drobné, asi 2mm hlístice. Podle toho, na které části rostliny se vyskytují (a které poškozují), je dělíme na háďátka kořenová, stonková a listová. U česneku poškozuje háďátko zhoubné podpučí, takže dochází k odumírání kořenů. Napadené rostliny zastavují růst a často dosahují výšky pouze několika centimetrů nad zemí, kroutí listy a ztrácejí chlorofyl (zelené barvivo), takže jejich zbarvení bývá světle zelené až žlutavé. Česnek brzy odumírá.

Velmi nepříjemným škůdcem je molík česnekový. Kromě česneku napadá cibuli a pór. V dospělosti je to drobný motýlek velký asi jen 15 mm. Je zbarvený tmavohnědě až šedavě a na předních křídlech může mít bělavou svítivou skvrnu. Samice kladou vajíčka v květnu, většinou jednotlivě nebo jen v několika kusech na spodní stranu listů rostoucích u země. Vyhledávají skrytá místa. Z vajíček se líhnou housenky, které na rostlinách vyžírají chodbičky a způsobují poškození zvané minování. Napadené listy jsou zevnitř poškozovány a postupně odumírají nebo v určitých částech zasychají. Obvyklé je jejich zlomení, pokud škůdce poškodí cévní svazky silněji v jednom místě. Molík česnekový se kuklí na vnější straně listů, opět skrytě. Tento škůdce může vyvinout v našich podmínkách průměrně tři generace. Nejcitlivější bývá česnek rašící na jaře.

Detail odstavce: Škůdci česneku
Zdroj: Škůdci
Zveřejněno: 18.6.2014

ŠKŮDCI V DOMÁCNOSTI

Mravenci

Mravenci patři mezi blanokřídlý hmyz. Žijí ve velkých skupinách, staví si velká hnízda z klacků, jehličí, prostě ze všeho, co najdou v lese. Hnízda mají ve tvaru kopce, ty pak často přitahují naši pozornost. Mravenci mohou být velcí několik milimetrů až několik centimetrů. Jejich tělo tvoří hlava, hruď a zadeček. Nejdůležitějším mravencem je královna, poté samec a nakonec dělník. Neobvyklým dělníkům se říká vojáci, ti jsou 300x těžší než normální dělníci a mají větší kusadla. Z vajíček se líhnou larvy, které se zakuklí, poté se již vylíhne dospělý jedinec. Spousta mravenců nám připadá otravných a neužitečných, ale popravdě nám pomáhají likvidovat mšice na zahrádce, na ovocných stromech a hlavně ve skleníku na zelenině.

Detail odstavce: Mravenci
Zdroj: Škůdci v domácnosti
Zveřejněno: 29.3.2015

ŠVÁB

Výskyt, chování a přítomnost švába

Během teplejších měsíců není neobvyklé, že v noci spatříte švába obecného venku pobíhat kolem terasy, pod vlhkými okapy nebo kolem kanalizace. Většinou jsou aktivní v noci, v průběhu dne je můžete spatřit spíše v prostorách a pokojích, které jsou převážně vlhké, tmavé a nerušené.

Ochranné obaly vajec (ootéky) švába obecného mohou být tmavě hnědé nebo načervenalé barvy a téměř 8–10 mm dlouhé. Každá ootéka, která pojme až 16 vajec, je samicí odložena v bezpečné chráněné oblasti, a to téměř 30 hodin poté, co je vytvořena.

V oblastech, kde se vyskytuje velké množství švába obecného, můžete zaznamenat zatuchlý pach. Tento zápach je způsoben chemickými látkami vylučovanými švábi při komunikaci v kolonii.

Šváb obecný se vyskytuje po celém světě. Lze jej nalézt především v USA, Anglii, Evropě, Austrálii a Jižní Americe. Šváb obecný dává přednost chladným vlhkým místům, jako jsou třeba suterény nebo sklepy. V domě putují po kanalizaci, sociálním zařízení, radiátorech a potrubí. V obydlích mají tendenci přebývat v nižších patrech. Stejně jako ostatní druhy švábů jsou i švábi obecní všežravci a živí se od drobků a zbytků jídel až po rozkládající se rostliny a zvířata. Mají tendenci shromažďovat se ve velkých koloniích v blízkosti vodních zdrojů.

Švábi obecní mohou být zdrojem mnoha potravinových patogenů, včetně E. coli, salmonely a jiných. Vzhledem k jejich stravovacím návykům (upřednostňují odpadky a tlející organické hmoty) mohou tyto patogeny přenášet na svých nohou a tělech z kontaminovaných oblastí na čisté plochy, předměty a potraviny.

Detail odstavce: Výskyt, chování a přítomnost švába
Zdroj: Šváb
Zveřejněno: 17.2.2016

ŠVÁB

Šváb obecný

Šváb obecný má lesklou, tmavě červenohnědou barvu. Jde o škůdce, který nejčastěji vnikne do objektu pod prahy dveří, přes otevřené dveře nebo mezery v obvodech zdí. Využije inženýrské sítě, trubky, otevřenou kanalizaci nebo potrubí v domě.

Dospělci švába obecného jsou velmi odlišného vzhledu. Menší dospívající samci dosahují délky pouze 25 mm a můžete je identifikovat podle křídel, která pokrývají tři čtvrtiny jeho těla. Posledních pár břišních segmentů je odkrytý. Dospělé samice švába obecného dosahují délky 32 mm, jejich křídla jsou zakrnělá a pokrývají několik prvních segmentů těla. Ani samec ani samice nejsou schopni letu.

Šváb obecný je primárně venkovní tvor, tudíž je velmi dobře přizpůsoben pro přežití ve venkovním prostředí. Většinu venkovních populací lze nalézt například pod kompostem nebo v listové hrabance či v zahradním opadu. V městských oblastech se švábi nacházejí ve velkých koloniích nejčastěji v kanalizaci.

Šváb obecný je znám tím, že preferuje odpadky, špínu nebo rozkládající se materiály. Rovněž je to druh velmi závislý na vodě. Studie tohoto hmyzu totiž prokázaly, že švábi mohou přežít až měsíc bez potravy, ale nepřežijí déle než dva týdny bez vody.

Dospělý samec švába obecného žije v průměru 110 až 160 dnů, zatímco samice může žít 35 až 180 dnů. Během této doby jediná samice může produkovat přibližně osm ooték (vaječných schránek) s přibližně 16 vejci. Přibližně 30 hodin poté, co vyprodukuje ootkéku, vypustí ji v bezpečném prostředí, kde zůstane až do doby, než se začnou líhnout noví jedinci. Doba vývoje švába obecného je výrazně ovlivněna ročním obdobím. V teplejších měsících může být čas potřebný k vývoji od vajíčka po dospělého jedince až 200 dní. Když se počasí ochladí, nebo během pozdních podzimních a zimních měsíců, může vývoj od vajíčka k dospělému jedinci trvat až 800 dnů.

Detail odstavce: Šváb obecný
Zdroj: Šváb
Zveřejněno: 17.2.2016

SLIMÁCI

Největší slimák

Slimák největší je často se vyskytující suchozemský plž žijící převážně v Evropě (včetně České republiky). Z Evropy se tento druh rozšířil i do Severní Ameriky a do Asie. Poznat ho můžeme jednoznačně podle nápadné velikosti (až 20 cm). Nápadný je dále svým zbarvením (šedá až béžová s černými skvrnami na zádech a bocích). Jeho tělo je velké a protáhlé. Na zádech slimáka najdeme štítek (to je pozůstatek po ulitě). Svým vzhledem je slimák největší velice specifický a téměř nezaměnitelný.

Slimák největší se živí výhradně rostlinnou potravou a houbami. Mezi jeho oblíbenou potravu patří zejména mladé rostliny, jejich listy, plody i kořeny. Často se živí lidskými potravinami, tedy vypěstovanými nebo uskladněnými plodinami. Z tohoto důvodu je slimák největší považován za škůdce a je lidmi huben. Nejaktivnější je v době po dešti a ráno a v noci. V okolí lidských obydlí, kde se slimáci největší nachází nejčastěji, najdeme tyto plže většinou na vlhkých stinných místech, jako jsou prostory pod kameny. Tento plž je ovšem pro přírodu i užitečný. Zemědělství prospívají slimáci zejména příležitostným požíráním menších plžů (plzáka španělského, který je velmi škodlivý).

Jedinců tohoto druhu se vyskytuje velké množství, z nažloutlých kulovitých vajíček snášených do půdy se mláďata líhnou cca po 40 dnech a jedinec může snést za jeden rok stovky vajíček. Slimák největší je hermafrodit.

Většina nahých plžů je nenáročných, to znamená, že jsou schopní úspěšně snášet široké spektrum nejrůznějších podmínek prostředí. Jediným nárokem zůstává podmínka dostatečné vlhkosti, protože jsou díky absenci schránky více náchylní k vyschnutí než plži s ulitou. Všichni plži si libují ve stinném a vlhkém prostředí a nejaktivnější jsou při teplotách 13 až 18 °C. Optimální je pro ně deštivé a vlhké počasí s krátkou dobou slunečního svitu. Při nevhodných podmínkách se stahují do hlubších vrstev. Aktivní jsou převážně v noci, přes den jen za vlhkého počasí. K přemnožení většinou dochází v dubnu až květnu, zejména pak za teplého podzimu, především na zastíněných lokalitách a na těžších půdách. Výskyt a způsobené škody jsou silně závislé na průběhu klimatických podmínek.

Detail odstavce: Největší slimák
Zdroj: Slimáci
Zveřejněno: 17.3.2016

SLIMÁCI

Hubení pomocí hlístice

Mnozí zahrádkáři se dnes již zajímají o možnost biologické ochrany. Účinnou metodu nabízí již výše zmiňované parazitické hlístice – jedná se o larvy háďátka Phasmarhabditis hermaphrodita. Tyto larvy žijí v půdě a aktivně napadají zejména mladé plže, přičemž pronikají do jejich těla. Nejsnáze se tam dostanou dýchacími otvory. Uvnitř těla napadeného jedince vyvrhnou larvy háďátka ze svého trávicího traktu bakterii, která plže zabije. Během 3 až 5 dnů přestává plž žrát a zhruba do 14 dnů pod zemí hyne. Uvnitř mrtvého těla slimáka se hlístice dále množí a po dokončení vývoje ho opouští a v okolí vyhledává další plzáky a slimáky. Slimáci jsou kanibalové, sežerou tak nakažené jedince a s nimi i dravé hlístice. Háďátka jsou tak drobná, že je okem nevidíme. Napadají výhradně plže, nejsou tedy nebezpečná pro žádné jiné organismy, ani pro člověka. Pokud najdete uhynulé slimáky, pak je vhodné je volně poházet po zahradě, protože poslouží jako potrava dalším slimákům a plzákům a rozšíříte tak napadení hlísticemi.

Parazitické hlístice získáte ve formě vlhkého práškového substrátu, který se při aplikaci dokonale promíchá asi v 10 litrech vody. Vznikne suspenze, která se zředí na potřebné množství kapaliny, které se okamžitě musí aplikovat (do 30 minut). Postříkejte nebo pokropte konví záhony, na nichž jste zaznamenali hojný výskyt, dobrým místem je také kompost, kde vždy nějací plži jsou. Osvědčila se dávka nejméně 2 litry na m2. Je důležité přípravek aplikovat na vlhký povrch půdy, nejlépe navečer. Po aplikaci se ošetřená místa ještě znova zakropí vodou. Půda se udržuje vlhká ještě po dobu minimálně dvou týdnů, protože hlístice jsou velmi drobné a snadno vysychají. Vhodná teplota je 5–20 °C, optimální pak 15 °C. Aplikujete na jaře, koncem léta a na podzim, abyste snížili přezimující populaci.

Pro zefektivnění zásahu se doporučuje instalace takzvaných „návnadových pastí“. Jedná se o prkýnka, která se rozmístí cca týden před aplikací po ploše zamořené slimáky. Je nutné udržovat půdu pod prkýnky vlhkou. Vyplatí se přidat rostlinné zbytky, například nakrájené jablko, slupky z brambor, zbytky salátu. Na tato místa se plži stahují a pak je můžete přímo zasáhnout postřikem a urychlit proces napadení. Tento proces funguje spolehlivě po dobu šesti týdnů, v té době už by měla být většina slimáků vyhubena. Samozřejmě nelze zabránit postupu slimáků z okolních prostor, zejména, jsou-li zanedbané. Při větším výskytu je nutné ošetření opakovat. Ideální je dohodnout se ve shodnou dobu na aplikaci se sousedy, velmi brzy pak zaznamenáte pokles plžů a máte jistotu, že se redukuje i násada vajíček a další generace. Parazitické hlístice patří opravdu mezi účinnou metodu hubení.

Detail odstavce: Hubení pomocí hlístice
Zdroj: Slimáci
Zveřejněno: 17.3.2016

SLIMÁCI

Slimák španělský

Kromě našich plžů se na škodách na zahradních i polních kulturách začíná podílet i plzák španělský. V některých oblastech České republiky se v důsledku vlhkého počasí v průběhu několika minulých let objevil silný výskyt slimáků, kteří způsobují výrazné škody v porostech ozimé řepky, lokálně bylo zaznamenáváno i poškození vzcházejících porostů ozimých obilnin a cukrovky i máku. Příčiny tohoto rozšíření se dávají do souvislosti s mírnými zimami a chladnými a vlhkými jary a rovněž se zjednodušením osevních postupů a změnou agrotechniky – s bezorebními technologiemi zpracování půdy a uváděním půdy do klidu. Podle názoru některých odborníků se na něm podílí i nevhodné používání neselektivních insekticidů, které hubí střevlíky a další přirozené nepřátele slimáků.

Na polích škodí převážně slimáčci rodu Deroceras (s dýchacím otvorem v zadní části pláště), délka jejich těla nepřesahuje 6 cm. Většinou se jedná o 2 druhy slimáků, a to o slimáčka síťkovaného (Deroceras reticulatum) a slimáčka polního (Deroceras agreste), ale zejména na okrajích pozemků se mohou vyskytovat i další druhy, jako například slimáček hladký (Deroceras leave) z rodu Arion (s dýchacím otvorem v přední části pláště), plzák zahradní, lesní a žíhaný, a v poslední době v ozimé řepce též plzák španělský (Arion lusitanicus).

Plzák španělský (Arion lusitanicus), nazývaný také portugalský, lusitanský, případně rezavý, patří do čeledi plzákovitých (Arionidae) a dostal se do České republiky z jižní Evropy. Původně se vyskytoval na Pyrenejském poloostrově, v západní Francii a Anglii. Přibližně před 50 lety se začal šířit za hranice svého původního výskytu. V Česku byl poprvé spolehlivě pozorován na začátku 90. let minulého století. V celé Evropě se jedná o historicky nejvýznamnějšího a nejproblematičtějšího škůdce mezi plži vůbec.

Plzák španělský dorůstá v dospělosti délky 8–12 cm, a je tak druhým největším plzákem z osmi našich druhů čeledi Arionidae. Tělo má zavalité, schopné se polokulovitě stahovat. Zadní konec nohy je zaoblený. V dospělosti má jeho zbarvení různé odstíny v oranžovohnědé škále. Díky barevné kombinaci působí zbarvení plzáka španělského jakýmsi špinavým dojmem. Právě svou velikostí a barvou se může v dospělosti často velmi podobat našemu původnímu plzáku lesnímu (Arion rufus). Ten však dorůstá větší velikosti (12–15 cm) a jeho zbarvení se pohybuje v rozmezí oranžové, cihlově až sytě červené. Hlavním a jednoznačným rozdílem je vybarvení mladých jedinců přibližně do velikosti 3 cm. U plzáka španělského jsou mláďata pestře zbarvená v odstínech žluté až hnědé a na hřbetě mají dva ostře vyznačené žluté až citrónově zbarvené pruhy. Tvar těchto mladých jedinců je víceméně vejčitý. Naopak plzák lesní má mláďata jednobarevně bílá až světle žlutá s kontrastně tmavými tykadly. Délka mláďat je výrazně větší než jejich šířka, takže tvar je protáhle válcovitý. Právě pestře zbarvená mláďata plzáka španělského jsou natolik charakteristická, že umožňují velmi snadné rozlišení od zbývajících plzáků.

Početné výskyty jsou kolem míst prvotního zavlečení a tam, kde je dostatek synantropních stanovišť (vyskytujících se v blízkosti lidských obydlí a využívajících změn prostředí způsobených člověkem) nebo v jinak člověkem významněji pozměněné krajině. Během posledních let bylo i na našem území zaznamenáno mnoho případů silného lokálního přemnožení. Plzák španělský obsazuje především kulturní plochy, kde se stává díky opakovanému přemnožení častým škůdcem. Přednost dává drobným zahrádkám nebo zapleveleným a hustě zarostlým neudržovaným plochám ve větších sídlech. S oblibou vyhledává zastíněná místa, pokud možno s vysokou vegetací, jakými jsou hustě zarostlé meze nebo příkopy podél komunikací. Při vhodném počasí (po dešti) plži pronikají na zemědělské plochy (včetně velkých honů) za potravou. Větší druhy jsou schopny se přes noc přesunout až na vzdálenost 50 m a poškozují především okraje porostů související s neobdělávanou půdou a zahradami. Při kalamitním přemnožení zde mohou způsobit žírem velké hospodářské škody, zejména na kulturách řepky. Za takové situace může vzniknout mylný dojem rapidního namnožení populace i během krátké doby.

Plicnatí plži, mezi něž patří i plzák španělský, jsou hermafrodité, tedy obojetného pohlaví. K případům vlastního oplození však prakticky nedochází. Kopulace u hermafroditů spočívá ve výměně spermií mezi dvěma jedinci. Hlavní výhodou hermafroditismu je, že každý jedinec je schopen klást vajíčka, zatímco kdyby se jednalo o gonochoristy (oddělené pohlaví), tak by vajíčka kladly pouze samice, tedy přibližně pouze polovina jedinců.

V podmínkách středoevropského klimatu má plzák španělský jednu generaci do roka a ke kopulaci dochází také jednou ročně, a to v časově relativně krátké době na konci června. Kladení vajíček probíhá od poloviny srpna do konce září, někdy až do poloviny prosince. Jeden plž může naklást 4 až 7 snůšek, dohromady až 225 vajíček. První mláďata se líhnou za příznivé teploty už za 1 měsíc po nakladení vajíček. Vajíčka kladená v září a později přezimují a líhnou se příští jaro. Malí přezimující jedinci do délky 1,5 cm mohou vylézat již v lednu, pokud teplota vystoupí nad 4 °C. Z většiny ozimých vajíček se mladí jedinci líhnou obvykle od prvních dubnových dní. Maximální početnosti dosahují plzáci španělští v květnu až červnu, kdy jsou zaznamenávány nejmasovější výskyty.

Plzák španělský je schopen se přizpůsobit nejrůznějším typům stanovišť, umí totiž velice efektivně využívat volnou (uvolněnou) část ekologické niky. Proto ke kalamitnímu přemnožení dochází zpravidla v silně změněné a narušené krajině, kde je více či méně porušena ekologická stabilita a rovnováha. To znamená, že se zde vyskytují náhradní, nestabilní a často výrazně ochuzená rostlinná a živočišná společenstva, kde po druzích, které vlivem změn vymizely, zůstalo volné místo (nemyslí se jen fyzicky, ale také ve využívání zdrojů, v potravních řetězcích, mezidruhových vztazích a podobně). Druhy, jež jsou schopny se přizpůsobit, pak mohou toto volné místo rychle zaplnit. Dalším faktorem, který hraje ve prospěch plzáků, je, že se jedná o nepůvodní druh v prostředí, do něhož nepatří. To má za následek, že zde nejsou vytvořeny funkční biologické vztahy mezi plzáky a jejich potenciálními predátory a parazity. Pak jsme svědky jejich „nepochopitelného“ přemnožení. Přitom živočichů, v jejichž jídelníčku hrají důležitou úlohu nazí plži, je i v naší fauně celá řada – ptáci, ježci, rejsci, ropuchy, slepýši střevlíci, páteříčci, drabčíci a jiní. Dospělí jedinci však dorůstají až dvanácti centimetrů délky, a to si na ně již mnoho menších živočichů netroufne. Jak ukázaly některé parazitologické průzkumy, promořenost invazních populací plzáků i běžnými parazity je prakticky nulová.

S ohledem na znalost vývojového cyklu plzáka je nutné zdůraznit, že jeho likvidace by měla být nejintenzivnější v rozmezí května až července. Pokud se začne později, například až v srpnu, kdy už dochází ke kladení vajíček, tak se snažení v podstatě omezí jen na aktuální škody, ale situaci v následujícím roce již mnoho neovlivní, neboť většina vykladených dospělých jedinců zimní měsíce nepřežije i bez našeho zásahu.

Detail odstavce: Slimák španělský
Zdroj: Slimáci
Zveřejněno: 17.3.2016

ŠKŮDCI

Škůdci dřeva

Dřevomorka domácí (Serpula lacrymans) je dřevokazná houba, nejnebezpečnější škůdce na zabudovaném dřevě, která k nám byla pravděpodobně zavlečena lodním nákladem dřeva z Asie. Žije především v přízemích a sklepích, na záklopech a trámových prvcích. Napadá zejména starší dřevo jehličnanů. Vhodnými podmínkami pro její vznik a rozvoj je přítomnost dřeva vystaveného delší dobu vlhkosti už na hranici asi 20 % (běžná přirozená vlhkost dřeva by měla být v rozmezí max. 14–18 %), kde je současně přítmí, malý nebo žádný pohyb vzduchu, teplota nepřesahující 30°C. Jako jediná dřevokazná houba přežívá dřevomorka i za nižší vlhkosti dřeva, ostatní houby při poklesu vlhkosti dřeva na méně než asi 20 % hynou. Nebezpečnost dřevomorky však spočívá především v její schopnosti prorůstat i přilehlé zdivo speciálními provazci, tzv. rizomorfami. Těmi si tato odolná houba přivádí ke dřevu potřebnou vlhkost i ze vzdálenosti mnoha metrů. Rizomorfy prorůstají podél izolací, elektrického vedení, ale také poruchami zdiva, řídkým betonem, pod omítkami i zdmi a také podložím. Takto dřevomorka využívá v okolí například poškozených odpadů, míst zavlhčených zatékáním – obecně nejrozmanitějších zdrojů vlhkosti. Dřevomorka v místech, kde je přítmí a malý pohyb vzduchu bez větších výkyvů teplot, vytváří povrchové vatovité povlaky (mycelium) šedobílé barvy, při vhodných podmínkách vystavuje nepravidelné rozlité plodnice okrové až červenohnědé barvy s bílými okraji. Tyto plodnice chrlí do vzduchu velké množství výtrusů – sporů. Okolní prostředí je tak silně exponováno potenciální nákazou veškerého dřeva novými ložisky dřevomorky. Dosud nezasažené dřevo je napadáno rovněž postupným prorůstáním rizomorfů okolím původního ložiska nákazy. Najdeme-li dřevomorku ve stadiu plodnic, lze předpokládat, že její výskyt není omezen jen na samotné dřevo a nejblíže přilehlá místa, ale s vysokou pravděpodobností jde o rozsáhlé prorůstání okolním prostředím a dřevomorka má v této fázi už propojení na zdroje vlhkosti, což znamená, že samotná vlhkost dřeva už nezávisí na vlhkosti okolí a dřevomorka je schopna žít vlastním životem i po odeznění původních příčin jejího vzniku. Napadené dřevo podléhá zkáze v několika postupných etapách. První fází rozeznatelnou zběžným ohledáním je charakteristické čokoládově hnědé zbarvení dřeva. Ačkoli již před touto fázi je dřevo aktivně napadeno, nelze bez laboratorních zkoušek běžně rozeznat probíhající proces až do jeho zabarvení, pouze podle vyšší vlhkosti dřeva lze usuzovat na vznikající potíže. Před fází zabarvení se nachází okamžik, kdy dřevo přes počínající proces prorůstání škůdcem má stále svou mechanickou pevnost a její hodnoty nejsou sníženy pod hranici funkční pevnosti. Při probíhajícím zbarvení dřeva tyto vlastnosti již zdaleka nevykazují celé části jednotlivých dřevěných prvků a dřevo se stává v některých částech křehčí, například trámové prvky ztrácejí svou schopnost plnit danou konstrukční a statickou funkci. Dřevo se pak více a více rozpadá typickým kostkovitým rozpadem, ačkoli jeho vlhkost je relativně nízká. Finálním stavem rozpadu je čokoládově hnědá moučka zbylé dřevní hmoty. Tento proces způsobuje dřevomorka využitím a zpracováním jednotlivých látek obsažených ve dřevě, především celulózy (jde o celulózovorní houbu). Přestože jsou některé stavební dřevěné prvky zhotoveny z masivních kmenů, a jde tedy převážně o jádrové dřevo (prizma), nikoli o bělové (okrajové), je tato houba schopna je celkově rozložit. Z naší praxe známe několik vzácných případů, kdy se napadení a destrukci způsobené dřevomorkou nevyhnuly ani prvky z listnatých a tvrdých dřev. Souhrn těchto faktů činí z dřevomorky nejobávanějšího škůdce, s nímž jde vždy o náročný a mnohdy zdlouhavý boj, který však díky naší prověřené technologii může být naopak velmi krátký a zcela účinný, především se jedná o mikrovlnné záření.

Dřevokazný hmyz

Tesařík krovový (Hylotrupes bajulus L.) je jeden z nejčastěji vyskytujících se škůdců u nás. Samičky tesaříků kladou do prasklin a spár jehličnatého dřeva vajíčka, ze kterých se později líhnou larvy živící se dřevem. Larvy svou činností vytvářejí typické chodbičky především v hranách trámů, avšak výjimkou není ani jejich výskyt v hlubších vrstvách dřevěných prvků, obzvláště pokud jde o prvky zhotovené z bělového dřeva. Tesařík patří mezi hmyz, jemuž vyhovuje spíše teplo, proto jej častěji najdeme na půdách, kde jsou pro jeho existenci dobré podmínky. Při poklesu teplot se aktivita larev zpomaluje, naopak s příchodem jarního a letního počasí stoupá. Vývojový cyklus od vajíčka přes larvu až po zakuklení a vylíhnutí nového hmyzu trvá obvykle 3–6 let, ale někdy i déle než 10 let. Na povrchu dřeva zanechává oválné výletové otvory o rozměru cca 4 x 6 mm, jež lze dobře určit. Aktivní výskyt tesaříka můžeme dobře rozeznat podle vypadávání práškové drti dřeva z výletových otvorů. Podobně napadá a poškozuje dřevo nejznámější dřevokazný hmyz – červotoči (Anobiidae sp.). Červotoči způsobují obecně více škod na bytovém zařízení než na stavebním dřevě, nicméně je mnoho případů masivního poškození stavebních prvků populací červotočů. Otvůrky ve dřevě signalizující napadení červotočem jsou v průměru asi 2 mm velké a na rozdíl od tesaříků nacházejí dobré podmínky v chladnějším, ale vlhčím prostředí. Suché a teplé období, kdy dochází k dobrému vysušení dřeva, více brání vývoji larev. Z hlediska obecného dělení dřevokazného hmyzu lze tyto škůdce zařadit do skupiny hmyzu napadající již zpracované dřevo. Jejich výskyt lze na dřevě rozeznat i po letech, v neaktivní formě, kdy můžeme na trámech nalézt četné charakteristické chodbičky a otvory. Aktivní stadium se vyznačuje nálezy vytroušené drti dřeva z chodbiček výletovými otvory.

Detail odstavce: Škůdci dřeva
Zdroj: Škůdci
Zveřejněno: 18.6.2014