Téma: 

solitéry

Nejhezčí kvetoucí keře

Použití kvetoucích keřů

Kvetoucí keře jsou neodmyslitelnými prvky okrasných zahrad, jsou ideální kulisou, která vytváří pocit stálosti. Existuje nepřeberné množství různých kvetoucích keřů, které jsou dekorativní svým tvarem, květy, vůní, barevnými listy či ozdobnými plody. Kvetoucí keře se používají v okrasných zahradách, parcích jako solitéry nebo k oddělení prostor v okrasných zahradách sestříháváním do živého plotu.

Top 10 kvetoucích keřů:

  • Azalka
  • Jírovec
  • Lýkovec
  • Forsythia (zlatice)
  • Hortenzie
  • Šeřík
  • Rododendron (alpská růže)
  • Ibišek
  • Kalina

Zdroj: Nejhezčí kvetoucí keře
Zveřejněno dne: 13.12.2013

Okrasné keře

Seznam okrasných keřů

Okrasné keře jsou stálezelené nebo opadavé dřeviny s široce rozvětvenými výhony. Některé druhy mají na podzim nádherně zbarvené listy, jiné dekorují zahradu svými květy nebo okrasnými plody. Okrasné keře lze využít různě: můžeme je umístit do záhonů nebo živých plotů, můžeme jimi pokrýt půdu, též mohou růst osamoceně (jednotlivě) jako solitéry. Vždy záleží na tom, o kterou dřevinu se jedná, protože ne každý keř se hodí ke každému účelu. Okrasné keře patří mezi nejvděčnější zahradní prvky, nebývají totiž náročné na stanoviště ani na péči. Keře však musíme vybírat uvážlivě a při jejich výsadbě pak postupovat citlivě. Nejčastějším omylem bývá nesprávný řez a příliš hustá výsadba. Seznam okrasných keřů je velmi dlouhý a rozmanitý. V níže uvedených odstavcích budou přiblíženy některé druhy keřů.

Okrasné keře lze považovat za vhodný doplněk okrasných zahrad. Pokud navíc příhodně zkombinujeme druhy keřů (například tak, aby kvetly v různých časových obdobích), bude nám pestrá paleta barev oživovat zahradu téměř po celý rok.

Zdroj: Okrasné keře
Zveřejněno dne: 21.12.2015

Nenáročné pokojové rostliny

Fíkus malolistý

Pokojové fíkusy (rod Ficus) patří k oblíbeným pokojovým rostlinám hlavně proto, že mají minimální nároky na péči. Dekorativně působí jako solitéry i ve skupinách. Nejčastěji se pěstují drobnolisté odrůdy fíkusu malolistého. Fíkusy pocházejí z Indie. Řadí se do čeledi morušovníkovitých (Moraceae). V pokojových podmínkách dorůstají od třiceti centimetrů do dvou metrů. Jejich hlavní předností je schopnost odstraňovat nečistoty ze vzduchu. Špatně snáší změny prostředí.

Fíkus je velmi oblíbená pokojová rostlina. Drobné lístky jsou dekorativní zvláště na vzrostlých stromech. Navíc má tento druh schopnost vychytávat nečistoty ze vzduchu.

  • Výška: 0,2–1,8 m
  • Tvar: strom
  • List: eliptický, lesklý, tuhý, řapíkatý
  • Barva listu: zelená
  • Nároky na světlo: plné slunce až polostín
  • Nároky na vlhkost: střední
  • Atraktivita: list
  • Použití: Je to velmi elegantní dřevina, která najde široké uplatnění v interiérech všeho druhu.
  • Ostatní: Fíkus drobnolistý miluje jasné rozptýlené světlo. Při mírné zálivce dobře prospívá. Pokud je v okolí vyšší teplota, má rád vyšší vzdušnou vlhkost.

Fikus malolistý – foto

Zde je několik fotografií, na kterých je možné vidět fíkus malolistý.

Zdroj: Nenáročné pokojové rostliny
Zveřejněno dne: 19.3.2014

Buxus

Co je to buxus

Buxus patří do podříše vyšších rostlin, konkrétně mezi ty krytosemenné, což znamená, že vajíčka této rostliny jsou ukryta v pestíku, na rozdíl od nahosemenných, kdy leží volně na listech. Náleží do řádu zimostrázotvarých, konkrétně do čeledi zimostrázovitých. V Česku je nejoblíbenější zimostráz vždyzelený (Buxus sempervirens), přičemž se využívá jako obruba cest, živý plot či ozdoba vchodu.

Lze jej velmi snadno tvarovat do nejrůznějších podob. Má drobné kožovité listy, které jsou na vrchní straně lesklé a tmavozelené, na rubu pak žlutozelené. Buxus kvete v březnu až dubnu, jeho plody (třírohé tobolky) dozrávají na podzim. Této okrasné dřevině se daří v každé nepříliš těžké nebo suché půdě, na slunci i ve stínu. Zimostráz neboli buxus je tedy vděčná, nenáročná rostlina, která roste poměrně dobře kdekoli bez nároků na půdní podmínky. Nejlépe však roste na vápenitých a hlinitých půdách. Pokud jej budete pěstovat v písčité půdě, je dobré pravidelně zapracovávat vyzrálý zahradní kompost. Půda by měla být dostatečně propustná a vlhká, nikoli však přemokřená. Buxusy hůře snášejí stanoviště na plném slunci, například u jižních stěn domů nebo zdí, což vede často k popálení a žloutnutí listů. Dokonce snáší bez újmy na svém vzhledu i znečistěné ovzduší, poškozuje ho pouze psí moč. U nás tvoří zimostráz výhradně keře, roste pomalu, a tak se dobře hodí do živých plotů, nízkých plůtků nebo jako obruba záhonů či chodníků a cest.

Nejčastěji se buxusy pěstují jako solitéry v zahradách a parcích, jelikož se mohou různě tvarovat. Jakékoliv (i radikální) řezy dobře snášejí. Optimální dobou pro tvarování a řezání zimostrázů je léto.

Zdroj: Buxus
Zveřejněno dne: 1.9.2014

Azalka

Azalka zahradní

Zahradní azalka se u nás pěstuje v mnoha odrůdách a kultivarech. Keříky jsou bohatě větvené, ty nejmenší dorůstají pouze do výšky deseti centimetrů, ty nejvyšší pak mají i přes dva metry. Menší druhy je vhodné umístit do skalky, velké pěstujte jako solitéry. Zahradní azalky jsou obrostlé středně velkými či drobnými matnými nebo lesklými zelenými listy, řídce porostlými chloupky, které se vyskytují často i na květech a semenících.

Podle odrůdy vyžaduje zahradní azalka slunné místo, polostín nebo i zastíněné stanoviště, ale pozor musíte dát především na kvalitu půdy. Všechny azalky totiž pocházejí z oblastí, kde je kyselá, dobře propustná a stále vlhká zemina. A přesně takovou jim musíte dopřát i na své zahrádce. V našich podmínkách ji jen málokde budete mít k dispozici přímo, takže pro azalku musíte připravit dostatečnou zásobu směsi rašeliny, nevápněného kompostu a listovky. Keře nemusíte usazovat hluboko do země, jejich kořeny se mělce rozrůstají doširoka, proto by měl být prostor s kvalitní půdou spíše dosti rozlehlý. Stálou vlhkost azalce zajistíte nejlépe tak, že kolem ní po zasazení položíte tmavou netkanou zahradnickou textilii a na ní rozložíte asi dvoucentimetrovou vrstvu mulčovací kůry. Nejenže to bude dobře vypadat, ale navíc fólií neprorůstá plevel a půda pod ní si při přiměřené zálivce dlouho udrží vlhkost.

Zahradní azalky se množí řízky, které získáte z nekvetoucích mladých kořenových výhonů. Řízky nejlépe zakoření v písku. Jakmile řízky zapustí kořeny, přesaďte je do menších květináčků, a to do zeminy s příměsí rašeliny, hrabanky a písku. Když se keříky rozrostou, můžete je přesadit na vhodné stanoviště.

Zdroj: Azalka
Zveřejněno dne: 25.6.2014

Okrasné keře

Okrasné keře bíle kvetoucí

Bíle kvetoucí okrasné keře kvetou od jara do podzimu, vždy záleží na konkrétním druhu. Tyto keře nejsou náročné na pěstování, některé snáší i přímé slunce. Keře se podle typu zastřihávají.

Zde můžete vidět okrasné keře, které mají bílé květy.

Pustoryl obecný

Pustoryl obecný je keř, jenž dorůstá do výšky 1 až 4 m. Větve má vzpřímené, později mírně ohnuté, v mládí žlutohnědé a slabě chlupaté, později tmavohnědé, s odlupující se borkou. Listy jsou vejčité, na bázi klínovité, na vrcholu zašpičatělé, v horní části zubaté. Květy, které intenzivně voní, má uspořádané nejčastěji v 5 až 10květých hroznech. Bývají 4četné a mají bílou až krémovou barvu, často se slabě žlutým nádechem. Pustoryl kvete v červnu a v červenci. Vyhovuje mu téměř jakákoliv slabě kyselá, propustná, nejlépe hlinitá a výživná půda a slunné nebo jen lehce stinné stanoviště. Každoročně nebo jednou za 2 až 3 roky je dobré keř po odkvětu prořezat.

Šeřík

Jedná se o opadavý keř, který bývá až 5 m vysoký. Větve šeříku jsou metlovité, borka zpočátku tmavě zelená, později šedohnědá. Listy má řapíkaté, vejčité, celokrajné, na špičce dlouze protáhlé. Kvete v květnu. Květy jsou uspořádány v latách dlouhých až 20 cm, jsou 4četné, mají bílou barvu a krásně voní. Plodem je tobolka. Jedná se o nenáročný keř, jenž snáší přímé slunce.

Komule Davidova

Opadavý nebo poloopadavý keř, který je vysoký 2 až 5 m. Letorosty jsou žebernaté, na koncích šedoplstnaté, jinde pouze řídce chlupaté nebo lysé. Komule má vstřícné, krátce řapíkaté listy tmavě zelené barvy. Květy vyrůstají v bohatém, úzce válcovitém, přímém nebo na konci převislém hroznu, jenž může být až 40 cm dlouhý. Mají bílou barvu, v ústí korunní trubky jsou oranžové. Komule kvete od července do října. Jejím plodem je tobolka. Jedná se o rostlinu nenáročnou na půdu, vyhovuje jí slunné stanoviště. Během tužších zim může sice zmrznout až k zemi, ale na jaře obvykle znovu vyraší a během jedné vegetační sezóny vyroste v bohatě kvetoucí keř. Pokud během zimy nevymrzne, je vhodné ji v únoru nebo březnu seříznout na výšku jen okolo 30 cm. Pokvete pak více.

Azalka japonská

Nejmenší druhy těchto bohatě větvených keříků dorůstají do výšky pouhých 10 cm, kdežto druhy nejvyšší mohou měřit 2 m i více. Nejmenší druhy se hodí na skalky, velké vyniknou jako solitéry. Azalky obrůstají středně velkými či drobnými, matnými nebo lesklými, pevnými zelenými listy, které bývají řídce porostlé chloupky. Chloupky se často objevují i na květech a semínkách. Azalkám obecně vyhovuje polostín a mírně vlhká půda. Venkovní azalky vyžadují půdu kyselou, velmi humózní a lehkou.

Zdroj: Okrasné keře
Zveřejněno dne: 21.12.2015

Pyracantha

Pyracantha – hlohyně

Jsou to velmi rozsochaté stálezelené a trnité keře. V létě se však jako zázrakem obsypou obrovským množstvím plodů velikosti hrachu, kterým říkáme malvičky. Mohou být v barvě šarlatové, pomerančově oranžové anebo sytě žluté. Ty pak rostliny zdobí přes celou zimu. Od jara do počátku léta keř zdobí chocholíkovité květy složené z mnoha drobných bílých kvítků. Rostlina kvete tak bohatě, že jsou větve květy doslova obsypány. Od října do zimy rostlinu zdobí korálkovité plody ve žluté, oranžové nebo červené barvě. Kromě květů a pestrých plodů jsou také dekorativní listy, které zůstávají na rostlině po celý rok. Jsou oválné, lesklé a na krajích pilovité, mají tmavě zelenou barvu. Rostou na trnitých větvích. Hlohyně se s oblibou používají do živých plotů nebo k výsadbě ke zdem. Keř roste poměrně hustě a dorůstá výšky 2–3 m.

Hlohyně jsou vhodné zejména na nepropustné živé ploty, ale i jako svěží podrost. Dobře vegetují v polostínu vyšších dřevin. Nejraději však mají dobrou propustnou půdu, spíše sušší a na slunném místě. Uplatňují se také v menších skupinách a některé druhy jsou vhodné i do nádob.

Svými četnými rumělkově červenými plody působí na podzim velmi pěkně odrůda například Pyracantha coccinea Roem (hlohyně šarlatová). Je to poměrně vysoký keř dosahující výšky mezi 2 a 3 m, s mírně lesklými sytě zelenými listy. Květy má uspořádané v chocholících.

Hlohyně jsou velmi odolné, takže je není potřeba ani přistiňovat v předjarním období, abychom je ochránili před prudkým sluníčkem.

Pyracanthy dobře snášejí i obsah vápníku v půdě, stejně jako například kdoulovce, skalníky, lýkovec anebo škumpa a meruzalky. Co se přihnojování týče, končíme s ním nejpozději v červenci, aby nové letorosty mohly dostatečně vyzrát ještě do příchodu zimy.

Pokud se rozhodnete pěstovat hlohyně na své zahradě, jistě oceníte jejich celkovou nenáročnost a velkou dekorační hodnotu. Můžete je nechat i částečně pnout po opoře anebo jimi zakrýt méně vzhledná místa zahrady, i tam jejich pěstování splní svůj účel.

Hlohyně nejlépe plodí na slunečném místě, ale roste i ve stínu. Nesnáší trvale zamokřené a nepropustné plochy. Je vápnomilná a snese sucho. V zásadě je nenáročná. Za silnějších mrazů namrzá, ale dobře regeneruje. Vysazujeme ji s kořenovým balem, nejlépe z kontejneru v předjaří. Starší keře špatně snášejí přesazování.

Tvarovaný živý plot z hlohyně stříháme zjara těsně před rašením. Dobře snáší znečištěné ovzduší. Množit se mohou na podzim řízky.

Hlohyně vysazujeme jako solitéry, do smíšených nebo jednodruhových skupin, do tvarovaných i volně rostoucích živých plotů. Může vytvořit až nepropustné houštiny. Dá se také uchytit ke zdi a vést po způsobu popínavých rostlin. Samozřejmě musíme rostlině pomoct, výhony přichytit a pravidelně vyvazovat a tvarovat k opoře. Hlohyně se hodí především k tvorbě plotů a živých ohrazení, bývá vedena po stěnách budov. Kvůli své hustotě a neproniknutelnosti je pro tyto účely nedocenitelná. Využita však může být jako velmi dekorativní solitér parků a zahrad či jako nádobová rostlina (nižší kultivary). Keř tvoří ostré trny, koruna je velmi hustá. Keř bývá květy i plody doslova posetý. K hnízdění ho vyhledávají ptáci.

Ozdobnost bílých kvítků a lesklou zeleň listů předčí hýřivé plody, které na hlohyni nejvíce upoutají.

Zdroj: Pyracantha
Zveřejněno dne: 30.5.2017

Konifery

Druhy konifer

Konifery se vysazují jako různorodé skupiny jehličnanů i jednotlivé solitéry nápadné nejen pestrými jehlicemi či zajímavým tvarem, ale i nízkým nebo přímo zakrslým růstem.

Většinu těchto zákrsků tvoří kultivary našich dobrých známých jehličnanů – borovice, smrku, tisu nebo jalovce. Ve skalkách objevíme často ještě menší zakrslíky smrčků, cypřišků nebo půdopokryvných jalovců.

Výhodou těchto konifer je velmi pomalý růst do výšky, navíc většina z nich dobře snáší zaštipování a tvarování mírným řezem nebo zastřihnutím.

Velmi oblíbeným jehličnanem je zakrslý kónický smrček (Picea glauca Conica) dorůstající po letech do výšky dvou a půl metru nebo pomalu rostoucí, ploše kulovitý smrk (Picea pungens Glauca globosa) vysoký do jednoho metru.

V posledních letech se objevují formy zakrslých smrků s jehlicemi namodralými, zlatavými a stříbrnými.

Stejně tak najde uplatnění borovice kleč (Pinus mugo), která je k dostání v četných variantách a barevných odstínech. Je nenáročná na půdu a odolává znečištěnému prostředí, větší nároky má jen na světlo. Dobře snáší tvarování zaštipováním jarních výhonů v červnu. Zpomalí se tak růst, a navíc borovice získá kompaktnější vzhled.

Krásnou solitérou malé zahrady se může stát jedlovec (Tsuga canadensis Minuta) dorůstající výšky šedesáti centimetrů, hustý a ploše převislý. Snese i vlhké půdy a je velmi odolný proti mrazu.

Dobře vypadají i nízké a poléhavé kultivary jalovce s jehlicemi od stříbřitě bílé přes modravou až po žlutou. Rostou poměrně pomalu a některé kultivary mají při plazivém růstu schopnost kopírovat terén.

Za zmínku stojí i tis červený (Taxus baccata) nebo tis japonský (Taxus cuspida) v zakrslém tvaru, případně jejich kříženci. Rostou hodně pomalu, velmi dobře snášejí tvarování řezem a v nabídce najdete i barevné variety.

Všechny výše jmenované jehličiny se hodí nejen pro výsadbu do skalek, ale i do pěstebních nádob. Před nákupem v zahradnictví je dobré poradit se s odborníky, jak zkombinovat různé tvary a jejich barevnost.

Nejvhodnější dobou pro jejich výsadbu je jaro nebo podzim, konifery pěstované v kontejnerech lze vysazovat celoročně.

Zakrslé jehličnany žijí několik desetiletí, potřebují proto při výsadbě do nádob dobrou drenáž a nevysychavou propustnou zeminu.

Hluboký stín nesvědčí zvlášť mladým rostlinám, které se pak vytahují a ztrácejí tvar. Pravidelná zálivka je samozřejmostí i v bezmrazém období během vegetačního klidu – konifery většinou nezmrznou, ale uschnou.

Během vegetace jsou vhodná hnojiva podporující růst, ke konci vegetačního období hnojiva s vyšším obsahem draslíku a fosforu – k podpoře vyzrávání pletiv. Při dobré péči vám konifery spokojeně porostou a předvedou se v plné kráse.

Čisté, strohé linie úzce rostoucích jehličnanů zesilují dojem upravenosti a harmonie. Vytvářejí protipól k rostlinám s bujnější stavbou, pestrými listy a květy a odvádějí od nich pohled vzhůru. Toho lze využít pro zviditelnění odlehlého zákoutí či určitého místa, například vstupu do části zahrady s odlišným využitím, středu protínajících se cest nebo třeba zátiší s uměleckou plastikou. Na rozlehlé ploše fungují jako orientační body. Navozují pocit klidu, zároveň však pozorovatele provokují a udržují ve střehu, zvlášť když dosahují značné výšky. Třebaže jehličnany s tužkovitou siluetou neposkytují blahodárný stín, čím starší a vyšší jsou, tím větší pozornost upoutávají. Přímo si o ně říkají pozemky s rovinatým terénem a velkou trávníkovou plochou, jimž chybí výšková členitost. Nezklamou ani v době, kdy zahradu přikryje sníh.

Jemný a působivý kontrast vznikne, když stálezelené vertikály spojíte s okrasnými travami. Poutavou hru tvarů vyvolají spolu s dřevinami, které se svými dlouhými vodorovnými větvemi rozpínají do šířky několika metrů. Velmi jim sluší také partnerství s bohatě kvetoucími keři, jako jsou pustoryly (Philadelphus), kolkvicie (Kolkwitzia amabilis), magnólie (Magnolia) či tavolníky (Spiraea).

Druhy

Jde o dřeviny velmi oblíbené v našich zahradách, které se používají jak do stříhaných živých plotů (tis obecný – Taxus baccata, cypřišky – Chamaecyparis, jalovec – Juniperus virginiana, zerav – Thuja occidentalis, jedlovec – Tsuga heterophylla a další), tak jako solitérní (osamoceně stojící) anebo v malých skupinách (další z jehličnanů – smrky, borovice, jedle, modřín).

Zdroj: Konifery
Zveřejněno dne: 30.10.2016

Provensálské koření

Z čeho se skládá provensálská směs

Rozmarýn

Rozmarýn lékařský pochází ze Středomoří, ale byl nejspíš známý již ve starém Egyptě. Je to bylinka mnoha možností – hezky voní a vypadá, lze ji tedy využít jako dekorativní rostlinku, ale zároveň má mnoho vlastností, které se uplatní v kuchyni, v bylinkářství i v kosmetice.

Význam rozmarýnu v provensálském koření je, že má dezinfekční a antiseptické účinky, povzbuzuje oběhový systém, zlepšuje prokrvení všech částí těla včetně mozku, čímž posiluje paměť a soustředění, uklidňuje a mírní nervové vyčerpání.

Bazalka

Bazalka pravá je jednoletá bylina, která patří do čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae), přičemž existuje asi 60 druhů. Původně pochází z tropů Afriky a Asie. Dorůstá do výšky 15 až 60 cm, sklízí se v období dubna až října, ale nejlepší je listy sklízet před rozkvětem, neboť po odkvětu jsou listy tuhé a trpké. Kvete v období července až září. Bazalka je velmi aromatická jednoletá bylina, která je díky svému všestrannému použití velmi oblíbená. Můžete ji používat v kuchyni, léčitelství anebo jen tak na okrasu.

Význam bazalky v provensálském koření je ten, že podporuje chuť k jídlu, má zklidňující účinky, snižuje hladinu glykémie. Kromě výborné chuti obsahuje bazalka také vitamíny, minerální látky a ostatní bioaktivní látky.

Tymián

Tymián patří mezi rostliny z čeledi hluchavkovité. Jeho název pochází z řeckého slova thymos, což znamená odvaha, síla, mužnost, případně kouřová oběť, kouření, či lidská duše. Starověcí Egypťané používali silici tymiánu k balzamování svých zesnulých. V Aténách ho pěstovali Řekové, kteří tvrdili, že tymián jim dodává sílu a osvěžení. Zároveň tymián využívali jako obětní bylinu do kadidel, která nepřetržitě hořela na oltářích chrámů. Římští vojáci si z něj připravovali koupel proto, aby získali odvahu a získali sílu. Významný římský básník Vergilius píše o tymiánu jako „o prostředku prodlužující trvanlivost masa“. Ve středověku se připravovali z tymiánu velmi lahodné omáčky, do jednotlivých pokrmů se přidával podrcený spolu se solí. Zároveň ho v tomto období považovali lidé za magickou rostlinu, a tak ji přidávali do kadidel a připravovali z ní posilující a povzbuzující nápoje. Dokonce věřili, že zažene noční můry a pomůže lidem spatřit a poznat skřítky. V tomto období nosili tymián na svých svršcích vysoce postavené ženy, které jím obdarovávali rytíře odcházející na křižácké výpravy.

Význam tymiánu v provensálském koření je ten, že je přírodním antibiotikem.

Majoránka

Majoránka zahradní je vytrvalá keřovitá rostlina až 20 cm vysoká, která kvete od července do září. Vyžaduje lehčí záhřevnou a vápnitou půdu, dostatek živin a vláhy. Semena vyséváme brzy na jaře a mladé rostlinky vysazujeme na záhon, až když nehrozí mrazíky. Alespoň pár rostlinek majoránky by nemělo chybět ani na sebemenší kořenové zahrádce. Majoránce se dobře daří i v předokenní bylinkové zahrádce.

Význam majoránky v provensálském koření je ten, že působí příznivě proti nadýmání, nechutenství, je prevencí před průjmy a nachlazením.

Estragon

Správný botanický název estragonu je pelyněk kozalec nebo pelyněk estragon. Tato rostlina patří do čeledi hvězdnicovitých. Na příznivých stanovištích dosahuje výšky asi 150 cm. Její listy jsou svěže zelené, celokrajné, úzké a dlouze zašpičatělé s velmi krátkým řapíkem a jemně ochmýřené. Tvar listu připomíná list travin. Květem je velmi nenápadný úbor zelenožluté barvy. Množství aromatických látek v estragonu se úzce váže na oslunění jeho stanoviště. Čím slunnější místo, tím více silic v nati a listech. Semenem estragonu je drobná nažka. Estragon lze pěstovat ve dvou formách, ruský estragon je méně choulostivá robustní rostlina, která ovšem není oproti druhé formě, takzvanému francouzskému neboli německému estragonu, tak jemně aromatická. Francouzskému estragonu se u nás ale také daří. Je třeba jej předpěstovat ve skleníku nebo v místnosti a dále se pěstuje pouze jako letnička.

Význam estrogenu v provensálském koření je ten, že této směsi dodává sladce nahořklou, štiplavou chuť a kořenitou vůni, připomínající lékořici.

Levandule

Vzhledem ke své vůni a půvabným květům se levandule lékařská často pěstuje na zahrádkách spolu s alpínkami. Květy mají barvu modrou, fialovou, růžovou nebo bílou. Rostlina vyžaduje slunné stanoviště a lehkou, suchou a na vápník bohatou půdu. Množí se semeny, řízky nebo dělením starších trsů. Je to vytrvalý polokeř, bohatě větvený, až 60 cm vysoký. V chladnějších zimách snadno vymrzá, a proto je lépe ji na zimu chránit zakrytím. Předtím však odkvetlé větve krátce sestřihneme, aby na jaře opět silně vyrašily. Květy levandule jsou ke kořenění příliš voňavé.

Význam levandule v provensálském koření je ten, že sušené listy jsou nahořklé a chutnají silně kořenitě, což podtrhuje chuť provensálského koření.

Saturejka

Saturejka zahradní je jednoletá bylina, vysoká až 30 cm, s lodyhou na spodu dřevnatící a keřovitě rozvětvenou. Kvete od července do zámrazu. Je velmi vhodná k pěstování na kořeninových a bylinkových zahrádkách. Množí se semeny, které vyséváme brzy na jaře přímo do volné půdy. Sklízejí se nezdřevnatělé části kvetoucí natě a suší se.

Význam saturejky v provensálském koření je ten, že je jemně aromatická a působí proti nadýmání a preventivně proti průjmům.

Dobromysl

Dobromysl můžeme pěstovat i na zahrádce nebo na balkoně. Je ideální rostlinou na skalku – nízké odrůdy velmi brzy vytvoří hustý kobereček, který se v létě obalí drobnými, tmavě růžovými květy. Množí se snadno dělením. Dobromysl obecná neboli oregano je nejen výtečnou kořenovou zeleninou, ale pro svůj vzhled i oblíbenou okrasnou trvalkou pěstovanou často na zahrádkách, kde vytváří bohatě kvetoucí solitéry. Vyšší druhy jsou vysoké až 50 cm. Nejlépe se jí daří na suchém a vápnitém podkladě, jinak je zcela nenáročná. Snadno se pěstuje ze semen vysévaných brzy na jaře nebo dělením starších trsů.

Význam dobromyslu v provensálském koření je ten, že podporuje trávení.

Zdroj: Provensálské koření
Zveřejněno dne: 26.9.2015

Skalník v truhlíku

Druhy skalníku

Skalníky patří již řadu let k významným a vyhledávaným okrasným keřům, oblíbeným jak u našich zahrádkářů, tak i v zahradní architektuře. Pěstují se pro skutečně mnohostranné upotřebení, dále pro zvláštní půvab plodů v podzimním období, pro zajímavý tvar větví, charakter rozvětvení i ornamentální rozvětvení listů a někdy i dekorativní květenství. Květy jsou sice u většiny forem více nápadné, s výjimkou například skalníku mnohokvětého s převislými větvemi, který dorůstá výše až 3,5 m a připomíná v době květu záplavou bílých kvítků známý tavolník. Na podzim pak přináší spousty šarlatově červených a poměrně velkých plodů. Velmi dobře se hodí k výsadbě do trávníku jako solitéra nebo do širších kvetoucích živých plotů.

Skalníky patří k medonosným rostlinám a všechny druhy jsou v době květu bohatě navštěvovány včelami. Mnohé skalníky se vyznačují stálezeleným olistěním, další, opadavé druhy vynikají nádherným podzimním zbarvením listů. Plody skalníků jsou vítanou potravou hladovějícímu ptactvu v pozdním podzimu a v zimě. Většina z nich nabízí jasně červené bobule, jen několik málo žluté anebo i černé plody.

Skalníkům se daří v každé dobré zahradní zemi s obsahem vápna, spíše sušší, a to i takové, která se nám zdá vysloveně chudá. Líbí se jim na plném slunci, avšak spokojí se i s místem zastíněným, nebo v průvanu. Jsou mezi nimi výtečné solitéry, které se hodí i do živých plotů, dokonce i stříhaných, například Cotoneaster simonsii, ale též jako větrolamy, nebo do skupin keřů pro podzimní zbarvení, k oživení suchých svahů na slunci. Méně vzrůstné typy patří k vítaným dřevinám našich skalek nebo jejich nejbližšího okolí. Téměř všechny odrůdy se vyznačují velmi dobrým vzrůstem, a to i v městském ovzduší. Skalníky se vysazují na podzim i na jaře, a jestliže jsou předpěstovány v květináčích, tak po celý vegetační rok. Řez většinou není nutný, pokud jej však chceme z určitých důvodů provést, tedy nejlépe v zimě.

Množíme je výsevem, semena je nutno stratifikovat ihned po sklizni (po uzrání). Zjara je vyséváme buď pod sklo, nebo do volné půdy. Od počátku léta je můžeme množit i vegetativně, řízkováním a druhy s listy neopadavými řízkujeme o něco později.

Díky své nenáročnosti, krásným plodům a malebným růstovým formám se skalník dostal i do základního sortimentu přenosných a balkonových rostlin. V nádobách dobře roste například skalník vrbolistý (Cotoneaster salicifolius „Floccosus“) s převislými větvemi, poléhavý skalník Dammerův (Cotoneaster dammeri), skalník vodorovný (Cotoneaster horizontalis), skalník raný (Cotoneaster praecox) a elegantní skalník Watererův (Cotoneaster x watereri). Všechny zmiňované druhy jsou pěstitelsky nenáročné. Při výsadbě však nezapomeňte, že nádoba musí mít na dně drenáž a chráněný odtok.

Skalník Dammerův

Stálezelený, klasicky polštářovitě rostoucí skalník nesmí chybět snad v žádné zahradě. Je ideální variantou ozelenění strmých svahů, skalek a velmi dobře se uplatní jak v nádobových, tak smíšených výsadbách suchomilného charakteru. Velmi dobře působí v kompozici s růžemi, koniferami, ale i s rozchodníky a jinými skalničkami.

Na dlouhých větévkách vyrůstají větší, až 2,5cm celokrajné lístky lžičkovitého tvaru, které jsou tuhé a temně zelené. Květy se v nižší míře objevují již počátkem května, v průběhu září a října dozrávají v drobné zářivě červené malvičky. I když kvete v porovnání s ostatními skalníky méně, patří mezi ty mrazuvzdorné.

Skalníky obecně nejsou náročné na stanoviště, snáší plné slunce i polostín, chudé písčité půdy, i ty humózní. Důležité je, aby byla půda dostatečně propustná. Při výsadbě se vyplatí těžší půdy drenážovat, například štěrkem. Skalník se odmění bujným růstem i celoročním zeleným listovím.

Skalník vrbolistý

Skalník vrbolistý patří mezi středně vzrůstné stálezelené skalníky. Vytváří velmi dekorativní kobercové pokryvy, odtud název „parkový koberec“. Je tedy ideální dřevinou k pokrytí svahů a vyplnění volných extenzivních míst v soukromé i veřejné zeleni.

Dorůstá do výšky kolem 40 cm. Má zpočátku vystoupavý růst, poté výhony v dlouhých obloucích převisají a tvoří hustý, neprostupný pokryv.

Kvete stejně jako celá řada ostatních skalníků od května do června. Květy jsou čistě bílé, tu a tam s růžovým nádechem. Postupně dozrávají v poměrně velké kulovité plody oranžovočervené barvy, korálkovitého tvaru, takzvané malvičky. Tyto plody jsou ideální jako dekorace do suchých vazeb.

Skalníky jsou nenáročné dřeviny, kterým vyhovují zejména půdy chudé a propustné, na plném slunci. Snáší poměrně dobře i půdy humózní, těžké a jílovité. V tomto případě ale vyžadují dobrou drenáž při výsadbě. Jsou tedy ideální dřevinou všude tam, kde se ostatním rostlinám nedaří. Skalník dobře snáší opakovaný řez.

Skalník vodorovný

Skalník vodorovný patří mezi středně vzrůstné opadavé skalníky. Dorůstá do výšky kolem 60 cm. Má zpočátku vystoupavý růst, poté výhony v dlouhých obloucích převisají a tvoří hustý neprostupný pokryv, je tedy ideální dřevinou ke zpevnění svahů a vyplnění volných extenzivních míst v soukromé i veřejné zeleni.

Kvete stejně jako celá řada ostatních skalníků od května do června. Na rozdíl od ostatních druhů se vyznačuje extrémní násadou květů a potažmo i plodů. Květy jsou čistě bílé, tu a tam s růžovým nádechem. Postupně dozrávají v poměrně velké kulovité plody oranžovočervené barvy, korálkovitého tvaru, takzvané malvičky. Tyto plody jsou ideální jako dekorace do suchých vazeb.

Skalníkům vyhovují zejména půdy chudé a propustné na plném slunci. Snáší poměrně dobře i půdy humózní, těžké a jílovité. V tomto případě však při výsadbě vyžadují dobrou drenáž. Protože to jsou nenáročné rostliny, jsou ideální dřevinou všude tam, kde se ostatním rostlinám nedaří. Skalník dobře snáší opětovný řez.

Skalník raný

Skalník raný patří mezi středně vzrůstné opadavé skalníky. Dorůstá do výšky kolem 120 cm. Má zpočátku vystoupavý růst, poté výhony v dlouhých obloucích převisají a tvoří hustý neprostupný pokryv. Slouží tedy velmi dobře ke zpevnění svahů a vyplnění volných extenzivních míst v soukromé i veřejné zeleni.

Kvete stejně jako celá řada ostatních skalníků, a to od května do června. Vyznačuje se extrémní násadou květů, potažmo i plodů. Květy jsou čistě bílé, občas s růžovým nádechem. Postupně dozrávají v kulovité plody oranžovočervené barvy a korálkovitého tvaru, takzvané malvičky. Tyto plody jsou ideální jako dekorace do suchých vazeb. Opadavé listy jsou vejčité, tmavě zelené, se zvlněným okrajem.

Skalníky jsou nenáročné dřeviny, vyhovují jim zejména půdy chudé a propustné na plném slunci. Snáší poměrně dobře i půdy humózní, těžké a jílovité. V tomto případě však vyžadují při výsadbě dobrou drenáž. Jsou ideální dřevinou všude tam, kde se ostatním rostlinám nedaří. Skalník dobře snáší řez.

Skalník Watererův

Skalník Watererův je kříženec Cotoneaster firgidus, Cotoneaster rugosus a Cotoneaster salicifolius. Roste v podobě poloopadavého nebo stálezeleného keře či nízkého stromu. Habitus je bohatý, poléhavý. Větve jsou tmavohnědé, lesklé, s několika velkými lenticelami. Listy jsou podlouhlé, na horní straně tmavozelené, svrasklé, na spodní mírně ochlupené až holé, dlouhé 4–8 cm. Kvete bohatě bílými rozevřenými květy. Plody jsou bledě červené až červené, někdy i nažloutlé, kulovité, o velikosti 6–9 mm. Je tedy ideální dřevinou k pokrytí svahů a vyplnění volných extenzivních míst v soukromé i veřejné zeleni.

Skalníky obecně nejsou náročné na stanoviště, snáší plné slunce i polostín, půdy chudé písčité i ty humózní. Důležité je, aby byla zemina dostatečně propustná. Při výsadbě se vyplatí těžší půdy drenážovat, například štěrkem. Skalník se odmění bujným růstem i celoročním zeleným listovím.

Zdroj: Skalník v truhlíku
Zveřejněno dne: 6.12.2016


SiteMAP