Téma: 

ztráta

Tvorba oddělků

Tvorba smetence

Další možností je takzvaný sběrný oddělek. Z kmenového včelstva odebereme 1 plást (platí pro květen – později více) se zavíčkovaným plodem krátce před líhnutím i s obsedajícími včelami a vložíme ho mezi zásobní plást a souš s vodou do plemenáče či nového úlu. Přidáme včely z dalšího 1–2 rámečků s otevřeným plodem. Do plástu s plodem zapíchneme zralý matečník či dva. Matka musí zůstat v původním včelstvu, pokud tedy není cílem vytvořit oddělek se starou matkou. Do nového úlu poté ještě smeteme nebo sklepneme včely z několika dalších plástů zdrojového úlu a nový úl potom zavřeme – celý, včetně česna. Chybějící plásty ve zdrojovém včelstvu nahradíme prázdnými rámky. Plemenáč zavřeme a umístíme na nové místo, nejlépe na jiné, vzdálené stanoviště. V následujících dnech zkontrolujeme vylíhnutí matečníku (po 2–3 dnech) a můžeme podávat podněcovací krmení, postupně provádíme rozšiřování oddělku mezistěnami (při extenzivní metodě můžeme vložit rovnou), zkontrolujeme kladení matky (cca po 10 dnech). Případné problémy (nevylíhnutí matky, ztráta při oplozování) patřičně řešíme.

Zdroj: Tvorba oddělků
Zveřejněno dne: 19.6.2017

Kalendář pro vinaře - březen

Slovníček použitých odborných výrazů

  • slzení – první aktivní projev vegetace, z řezných ran vytéká míza
  • suchá vazba – vazba částí keřů (kmenů, ramen a hlavně tažňů před nástupem do vegetace
  • aktivní teplota – průměrná denní teploty vyšší nežli 10°C (např. 10,1°C)
  • suma aktivních teplot – součet číselných hodnot aktivních teplot za rok
  • iniciace – zakládání zárodečných buněk pro květenství v následujícím roce
  • „sprchlé“ hrozny – hrozny obsahující některé bobulky malé a nevyvinuté (ztráta výnosu)
  • suma srážek – součet hodnot všech srážek za rok
  • černý úhor – nakypřený povrch půdy bez rostoucích plevelů
  • ozeleňování vinic – zeleň cíleně pěstovaná pod keři révy několik let
  • zatravnění – travní směsi vyseté a udržované pod keři
  • přirozené ozelenění – sekané porosty plevelných rostlin ponechávané v meziřadí
  • výsevy směsek na ozeleňování – vyseté druhově pestré směsi bylin určených k obohacování půdního profilu
  • zelené hnojení – pěstování vybraných druhů rostlin, produkujících biohmotu, která se následně zapravuje do půdy jako organické hnojivo
  • bakteriální nádorovitost – vznik nádorů především na starších částech keře
  • fytoplazmové žloutnutí nebo červenání listů révy – karanténní onemocnění stolbur brambor, vyskytující se u révy
  • žilnatka vironosná – křís přenášející fytoplazmózu

Zdroj: Kalendář pro vinaře - březen
Zveřejněno dne: 27.4.2016

Svrab u zvířat

Svrab u zvířat

Svrab je velmi nakažlivý a jeho prvním příznakem je intenzivní škrábání. Život parazita není vázán na roční období, proto je důležité chránit před ním zvíře po celý rok. Svrab způsobený parazitem Sarcoptes canis se vyskytuje převážně u psa, ale mezi jeho další hostitele patří spousta dalších psovitých šelem. Někdy se objevuje také u koček a je přenosný i na lidi. Svrab se nedoporučuje podceňovat, při pozdní nebo špatné diagnóze se následně léčí o to hůře a zdlouhavěji.

Dospělé zákožky žijí ve spodní vrstvě kůže, kde vrtají chodbičky a kladou vajíčka. Celý vývojový cyklus zákožek trvá 17 až 21 dní. Inkubační doba je velmi variabilní, může trvat několik dní až týdnů a závisí na množství přenesených roztočů. Onemocnění začíná malými, ale velmi svědivými lézemi, které se v důsledku neustálého drbání a lízání rychle rozšiřují a mění se na hluboký zánět kůže s druhotnou bakteriální infekcí. Kůže může na těchto místech zesílit a skládat se do záhybů. Mezi projevy napadení svrabem patří ztráta srsti a výskyt bezsrstých míst na těle, zarudnutí pokožky. Vlivem škrábání vznikají druhotné změny na kůži: povrchové krváceniny, prasklá kůže a bakteriální kontaminace. Ta může zastřít příznaky samotného svrabu a pes je pak mylně léčen na jiné onemocnění kůže. V pokročilejších stadiích se na kůži mohou vyskytnout zaschlé krusty po prasklinách kůže a srst se nachází pouze na ojedinělých místech. Diagnostika tohoto onemocnění není zrovna jednoduchá, zvláště v prvních stadiích. Je tedy nutné navštívit veterináře, který provede rozbor z kůže.

Rozlišuje se několik druhů svrabu, a to sarkoptový (zákožka svrabová), který napadá hlavně psy, dále notodektový, který napadá uši koček a jiných zvířat, která jsou s nimi v kontaktu, a v neposlední řadě trixacarusový, který se vyskytuje u morčat.

Svrab se přenáší velmi snadno přímým kontaktem. Svrab je často považován za nemoc ze špíny, ale mohou jím onemocnět i zvířata ve velmi dobré péči. Rizikem mohou být veterinární ordinace, salóny a další prostředí, ve kterých se zvířata mohou setkat s ostatními nakaženými. Takže i když chováte svého psa v hygienicky čistém prostředí, může i on chytnout svrab.

Sarcoptes canis je drobný parazit kulatého těla s osmi kuželovitými krátkými nohami. Samičky vyvrtávají chodby v kůži, kde nejen žijí, ale také kladou vajíčka a zanechávají trus. Vylíhnuté larvy vylézají na povrch kůže, kde hledají potravu v podobě tkáňového moku. Jedinci obvykle nepřežívají bez hostitele déle než 2 až 3 dny. Nejčastěji se vyskytují na řídce osrstěných místech, jako jsou slabiny, ušní boltce a další.

Zdroj: Svrab u zvířat
Zveřejněno dne: 14.11.2015

Čmelák

Choroby, parazité a predátoři čmeláků

Čmeláci trpí celou řadou chorob a mají ve volné přírodě poměrně mnoho parazitů a predátorů, což vede k častému a brzkému zániku společenstva. To z jejich chovu dělá činnost poměrně nevděčnou. Jakýmsi nepsaným kritériem chovatelské úspěšnosti je zde počet odchovaných mladých matek, které opustily úl. Mezi nejčastější nebezpečí, kterému je možné se bránit, patří mravenci.

Tento velmi „agilní“ druh hmyzu, řazený se čmeláky do stejného řádu, je dovede vypudit z hnízda za několik dní. Poměrně úspěšně se jim lze bránit podložením úlu skleněnou tabulkou, na jejíž spodní část nanesete vrstvu lepivého materiálu (například vyjetého oleje), kterou budete pravidelně obnovovat. Tak se lze poměrně účinně bránit i jiným nelétavým parazitům čmeláků, například kodulkám (vypadají jako velcí lesní mravenci).

Mnohem větším a možná vůbec největším problémem terénního chovu čmeláků je drobný motýl z čeledi zavíječů – Aphomia sociella – zavíječ čmeláčí. Podle některých odhadů je příčinou zániku až 90 % všech volně žijících kolonií. Samička v období od května do srpna vniká za šera do hnízda, které vyhledává podle pachu, nějaký čas setrvá v ústraní a až „načichne čmeláčinou“, prolézá hnízdem a klade vajíčka, z nichž se líhnou žluté, později až světle zelené, velmi žravé larvy, které jsou v extrémním případě schopny sežrat celé hnízdo včetně vosku. Stoprocentně účinná obrana neexistuje, nejčastěji se však používá petrolej, kterým je nutno každý večer asi hodinu před setměním lehce potřít okolí česna a letáku a veškeré štěrbiny, kterými by eventuálně mohly do hnízda proniknout larvy, například prostor pod střechou. Zavíječe to odpudí a čmelákům nezbyde, než si zvyknout. S použitím petroleje však nezačínejte dříve, než se vylíhnou první dělnice. Samička by hnízdo opustila. Budete-li pečliví, může se zadařit kolonie uchránit, i přesto však budou některé z nich napadeny. Často cynicky rozhodne právě ten jediný den, kdy jste zapomněli úly ošetřit nebo je po parném dni pozdě uzavřeli. Pokud ráno otevřete úl a na povrchu substrátu či stěnách úlu bude sedět asi 2 cm dlouhá šedobílá „můra“, je zle. Ti „odvážnější“ mohou všechny čmeláčí kukly – zámotky (které už čmeláci nekrmí a které larvy zavíječe napadají nejdříve) přemístit do termostatu a při 29 °C nechat vylíhnout, zbytek plástů pečlivě očistit jemným štětečkem a přemístit do čistého úlu s novým substrátem. I tak bude ztráta značná.

Zdroj: Čmelák
Zveřejněno dne: 5.6.2016

Čajovník

Rostlina čajovník

Čajovník (Camellia) je stálezelená rostlina pocházející z Jihovýchodní Asie pěstovaná hlavně v tropických a subtropických oblastech, v různých nadmořských výškách. Je to poměrně nenáročná rostlina, která ale vyžaduje celoročně velké množství srážek a má ráda polostín. Na některé plantáže se dokonce před vysazením čajovníku zasadí vyšší stromy, které mu následně tento stín zajistí. Keře čajovníku dorůstají výšky 5 – 15 m, listy mají různou velikost (délka 3 – 25 cm, šířka 1 – 10 cm) s krátkými stonky, bílými květy a plody podobnými ořechu s jedním až třemi semeny. Na plantážích se ale sestřihávají na výšku 1 metru pro pohodlnější sklizeň. Čajové lístky se dají sklízet nejdříve po třech letech a rostlina je produkuje přibližně třicet let. Sklízejí se celé mladé výhonky tvořené listovým pupenem a dvěma až třemi přilehlými lístky. Říká se jim „tips“ nebo „fleš“. Ty s nejmladšími lístky jsou nejkvalitnější. Sběr je většinou ruční, a to buď prsty, nebo nůžkami. V Japonsku se používají speciální stříhací stroje a čaj se zde připravuje nejen z lístků, ale i z větviček. Říká se mu kikuča a vyznačuje se výraznou hořkou chutí. Doba sklizně se liší podle druhu čaje, místa pěstování a je přizpůsobena hlavně srážkám. Čaje nižší třídy se sklízejí celoročně, kvalitnější však jen dvakrát až třikrát do roka. Například plantáže Darjeelingu pro čaj nejvyšší kvality využívají jen sklizeň lístků v únoru a březnu. Podzimní sklizeň pak používají jen do směsí, neboť je kvalitativně o několik tříd níže.

Všechny druhy čaje – černý, zelený, bílý, žlutý aj. – pocházejí se stejné rostliny čajovníku. Liší se pouze stupněm fermentace neboli přirozeným kvasným procesem, kdy dochází k oxidaci lístků a změně jejich chemických vlastností. Fermentace je první fází zpracování čaje. Následuje zavadnutí (ztráta křehkosti lístků, aby se dále nedrtily), rolování (narušení buněčné struktury pro uvolnění chemických látek), sušení (snížení obsahu vody v lístcích pod 3%) a konečné třídění.

První ucelené pojednání o čajovníku a čaji bylo sepsáno v 2 již v 7. – 10. století v Číně. Ta je považována za kolébku čaje. Odtud se pak rituál pití čaje rozšířil do sousedního Japonska. Z čínského znaku také pocházejí současné názvy čaje. Z kantonské čínštiny „čcha“ například portugalské „chá“ nebo české „čaj“, z oblasti Tchaj-wanu „čche“ pak anglické „tea“ nebo francouzské „thé“. Pro svou výjimečnou chuť a blahodárné účinky se čaj stal oblíbenou obchodní komoditou a po vodě nejoblíbenějším nápojem na světě vůbec. Plantáže čajovníku najdeme v současnosti nejen v Číně (největší producent čaje) a Japonsku, ale i v Indii, Indonésii, Vietnamu, na Kavkaze, Srí Lance, Tchaj-wanu, Jávě, Sumatře. Dokonce i v Evropě (Gruzie a Azorské ostrovy) a Jižní Africe.

Zdroj: Čajovník
Zveřejněno dne: 4.3.2016

Gladioly

Přezimování

Hlízy gladiolů, z nichž některé mají původ v Jihoafrické republice a jiné v západní Evropě, nejsou dostatečně mrazuvzdorné, proto je v našich podmínkách musíte každoročně sklízet a přes zimu uchovávat v patřičných podmínkách. V době, kdy mečíky dosoušíte, se mezi starou a mladou hlízou vytváří odlučovací vrstva. Teprve v okamžiku, kdy je od sebe můžete bez problémů oddělit, nastává období vhodné k jejich čištění. Každá hlíza je složena z hlízy staré a různého počtu nově vzniklých (může být jen jedna, a stejně tak jich může být více), dále ze zbytků kořenů a brutů. Bruty jsou jakési malé kulaté korále, které získáte jako vedlejší produkt během čištění hlíz. Umožňují snadný způsob množení. Jeho výhodou je i fakt, že většinou za poměrně nízkou cenu (dle odrůdy) získáte větší množství sadby. S výsevem brutů začněte co nejdříve. Brutům nevadí ani poklesy teplot k nule. Mnohdy se dokonce stane, že přežijí zimu a zjara pak raší, ovšem podzimní výsev nelze doporučit z důvodu velkého množství ztrát. Přibližně dva týdny před výsevem uložte bruty do místnosti s teplotou nad dvacet pět stupňů Celsia. Vyšší teplota způsobí jejich lepší vzcházení. I přes veškerou správnou péči někdy brut nevzejde. Květenství brutů sice nejsou tak ohromná jako z dospělých hlíz, ale do menších váz se uplatní o to lépe. Za další rok až dva, podle nárůstu, se tyto hlízy dopěstují do obvyklé velikosti.

Jednotlivé popsané části od sebe navzájem oddělte, buď ručně, nebo pomocí tupého předmětu, aby se zamezilo jejich poškození. Obvykle není potřeba jiného předmětu, při opožděném čištění však potřeba bude. Starou část vyhoďte spolu s kořeny, zůstane vám mladá (nově narostlá) hlíza a bruty. Z nové hlízy sloupněte svrchní část (slupku). Odstranění této části je důležité z toho důvodu, že se na povrchu může vytvořit zdroj spor hub. Někdy se také provádí úplné odstranění slupek. Každý způsob má své plus i minus: při úplném očištění od slupek snadněji zkontrolujete stav hlíz, nevýhodou ale může být rychlejší sesychání hlíz. Pokud však jsou správně uskladněny, nebývá jejich celková ztráta příliš velká.

Vyčištěné hlízy označte jménem odrůdy nebo barvou a dosušte je během týdne při patnácti až dvaceti stupních Celsia. Nezapomeňte na dostatečný přísun vzduchu. Zbylý brut též označte a vložte do papírových sáčků. Ty nechte do jarního termínu výsevu v suchu při pokojové teplotě. Je vhodné, abyste hlízy mečíků uskladnili v nízkých prodyšných plastových lískách, které se mimo jiné používají i k zimnímu uložení úrody ovoce. Hlízy vyskládejte do tenčí vrstvy, aby jim nehrozilo napadení chorobami. Jestliže jste hlízy po sklizni na podzim při vyšších teplotách správně dosušili, uložte je do chladných suchých prostor. Pro jejich uchování po očištění jsou nejlepší místnosti se stálou teplotou kolem šesti až osmi stupňů Celsia. Teploty k nule již znehodnocují hlízy a také vyšší hodnoty nad deset stupňů Celsia nejsou vůbec vhodné.

Zdroj: Gladioly
Zveřejněno dne: 22.10.2016

Jedovaté rostliny v ČR

Prudce jedovaté rostliny

Obsah jedovatých látek je v rostlině proměnlivý – závisí na stanovišti, ročním období, klimatu, sušení rostlin, ale i denní či noční době. Účinnost toxických látek na jedince je závislá zejména na jeho stáří a zdraví, jinak působí jed na dítě a jinak na dospělého člověka, jinak také na osoby více senzitivní. Toxické látky bývají obsaženy v celé rostlině, často však ve vyšších koncentracích zvláště v některých jejích částech. Toxické metabolity působí toxicky až v dávkách přesahujících určitou mez, poté se stávají rostlinnými jedy. Toxické metabolity jsou často vysoce účinné biologicky aktivní látky, které jsou v malých dávkách potenciálně využitelné jako rostlinná léčiva.

Protože se mezi léčivými rostlinami vyskytují také rostliny jedovaté, netrhejte v žádném případě rostliny a nejezte plody, které neznáte! Sbírejte jen ty rostliny, které bezpečně poznáte!

Běžně se za jed považuje škodlivá látka, která způsobuje poruchu normálních činností lidského nebo zvířecího organismu. Přesněji vyjádřeno, jedem je látka, která po vniknutí do těla v malém množství (nejvýše několik desítek gramů) vyvolá po vstřebání chorobné změny, jež mohou vést i k zániku organismu. Následkem působení jedu v organismu je otrava, nemoc s určitým původcem, inkubační dobou, příznaky a určitým průběhem. Vždy jde o výsledek vzájemného působení organismu a jedovaté látky.

Konkrétní nejmenší množství jedu vyvolávající otravu se označuje jako toxická dávka. Některé rostliny nebo jejich části jsou jedovaté v čerstvém stavu, zatímco sušením, vařením, pečením či smažením jejich jedovatost mizí nebo se snižuje v důsledku změn a rozpadu účinných látek. Většinou se však jedovaté účinky rostlin při těchto pochodech nemění. Rostlina může obsahovat buď jedinou jedovatou látku, nebo celou řadu různě složitých jedů. Složení některých rostlinných jedů není dodnes známo. Například známý alkaloid morfin byl v opiu máku izolován již začátkem 19. století a uběhlo téměř sto let, než bylo stanoveno jeho přesné složení a struktura. V opiu se během několika dalších desetiletí výzkumu zjistilo ještě asi 50 dalších alkaloidů a v podstatě dodnes není výzkum máku setého z tohoto hlediska uzavřen.

Jírovec maďal

Rostlina s latinským názvem Aesculus hippocastanum se někdy nazývá také koňský kaštan. Jde o opadavý, až 30 m vysoký strom s kmenem o průměru až 2 m. Borka je zpočátku hladká, šedohnědá, později až červenohnědá, odlupující se v malých šupinách. Pupeny velké, silně lepkavé, hnědé až červenohnědé. Listy vstřícné, dlouze řapíkaté, dlanitě složené, 5 až 7četné, lístky přisedlé, obvejčité, na okraji pilovité, prostřední lístek větší než ostatní. Květy se objevují v květnu a rostou v latách dlouhých až 30 cm, nejčastěji jsou 5četné, zřídka 4četné, oboupohlavné nebo jednopohlavné, bílé, na bázi korunních lístků se žlutou, později červenou skvrnou. Plodem je až 6 cm velká, ostnitá tobolka s 1 až 3 semeny (kaštany).

U nás je jírovec převážně vysazován v parcích či alejích, ve své domovině roste zejména v horských a údolních lesích, na půdách výživných, humózních, hlubokých, svěžích a na stanovišti světlém až polostinném.

Celá rostlina (a nejvíce zřejmě semena) je jedovatá, hlavní toxickou látkou v jírovci je saponin escin. Při předávkování se mohou objevit křeče, ztráta koordinace, zvracení, průjem, ochrnutí, dle některých zdrojů může dojít i k poškození ledvin a jater, u dětí byly údajně zaznamenány i případy úmrtí.

Pěstuje se v několika kultivarech lišících se vzrůstem (zakrslé, převislé) nebo barvou či tvarem lístků. Jírovec vyžaduje humózní, výživnou a svěží půdu a světlé nebo jen slabě přistíněné místo. Množí se semeny, která se vysévají buď ihned po dozrání, nebo po zimní stratifikaci na jaře. Semena se dávají 6 až 8 cm hluboko pupkem dolů. Kultivary se množí očkováním nebo roubováním.

Vlaštovičník větší

Latinský název Chelidonium majus ukrývá vytrvalou, 30 až 100 cm vysokou bylinu s oranžovým mlékem. Lodyha větvená, chlupatá. Listy střídavé, řapíkaté, horní až přisedlé, lichozpeřené, lístky vejčité, vroubkované, konečný lístek 3laločný. Květy ve 2 až 6květých okolících, žluté, 4četné. Vlaštovičník kvete v květnu až září.

V ČR roste od nížin po pahorkatiny hojně, ve vyšších polohách vzácně. Celkově roste v Evropě na sever až po jih Skandinávie, v mírném a subarktickém pásmu Asie až po Japonsko a střední Čínu, druhotně v Severní Americe.

V mléce obsahuje okolo 20 různých alkaloidů, z nichž nejvýznamnější je chelidonin, jehož účinek se blíží účinku morfinu. Z dalších alkaloidů je přítomen homochelidonin, protopin, allokryptopin, sanguinarin, chelerythrin, methoxychelidonin, berberin, oxychelidonin, spartein a další. Celkem obsahuje mléko 1 až 4 % alkaloidů, v usušené nati je přítomno asi 0,4 % chelidoninu a dále kyselina chelidonová, jablečná, citronová a jantarová, trochu silice a kyseliny nikotinové. Dále jsou přítomny flavonoidy, aminy a enzymy. Hlavními toxickými látkami jsou chelidonin a homochelidonin, které působí tlumivě na centrální nervový systém, uvolňují křeče hladkého svalstva a působí mírně anesteticky. Sanguinarin působí zpočátku slabě narkoticky, později vyvolává křeče, dráždí střevní peristaltiku, zvyšuje sekreci slin, zevně vyvolává po přechodném pálení znecitlivění kůže. Berberin způsobuje zpočátku podráždění dechu, později jeho zástavu a smrt. Další alkaloidy se řadí mezi křečové jedy způsobující ve velkých dávkách centrální ochrnutí a zástavu dechu. Po požití vlaštovičníkového mléka se objevuje podráždění sliznic nebo pokožky, mohou se vytvořit puchýře, dále se otrava projevuje škrábáním v krku, zvracením, krvavým průjmem a močí.

Kapraď samec

Má latinský název Dryopteris filix-mas a jde o vytrvalou, výtrusnou bylinu. Listy jsou nepřezimující, nálevkovitě rozložené, až 140 cm dlouhé, v obrysu kopinaté, 1x až 2x zpeřené, s až 35 lístky na každé straně, ty jsou střídavé, přisedlé nebo jen kratičce řapíčkaté, kopinaté, členěné dále v úkrojky nebo lístečky, řapík tuhý, nelámavý, s hnědými, až 2 cm dlouhými a na vrcholu zašpičatělými plevinami. Výtrusnicové kupky se v počtu 3 až 6 objevují na každém lístečku (nebo úkrojku), ostěry ledvinovité nebo okrouhlé. Výtrusy jsou zralé v červenci až září.

V ČR roste kapraď od pahorkatin do horských oblastí hojně, v teplých oblastech roztroušeně, místy i chybí. Celkově roste téměř v celé Evropě, na Kavkaze, v západní Sibiři, Střední Asii, v Severní Americe, v jižním Grónsku a ojediněle i v dalších oblastech.

Obsahuje zejména látky, které se štěpením mění na kyselinu máselnou a floroglucinol (aspidinol, floraspin, albaspin, kyselina flavaspinová, filixová). Kromě toho jsou v oddenku přítomny i hořčiny, třísloviny, silice, pryskyřice, filicin, filmaron, fytosterol, olej, vosk, zelené barvivo (filixinigrin) a další látky. Výtažků z oddenku ve formě sirupového extraktu se v minulosti užívalo proti střevním parazitům, zejména proti tasemnicím, pro které jsou účinné látky obsažené v kapradi samci velmi jedovaté (rozkládají jejich pokožku a ochromují jim svalstvo, takže se pustí střevní stěny a mohou být poté pomocí projímadla vyplaveny z těla ven). V lehčích případech se objevují bolesti hlavy a závratě, v těžších případech se přidává zvracení, průjem, bolesti žaludku, někdy barevné vidění nebo přechodná slepota, v nejtěžších případech postižený blouzní, objevují se křeče, poruchy dechu, bezvědomí, či dokonce smrt jako důsledek zástavy dechu nebo srdce. Léčení těžkých otrav bývá velmi dlouhé, někdy i po překonání otravy samotné může dojít k trvalé slepotě v důsledku dlouhotrvajících křečí sítnicových cév.

Zdroj: Jedovaté rostliny v ČR
Zveřejněno dne: 22.12.2015


SiteMAP